Albánie 2012 - Nížiny

Nacházíme se tedy v Tiraně, hlavním městě Albánie a snažíme se opět přivyknout na lidi, smrad z ulic a hlavně nesnesitelné horko. Člověk je v takovém počasí hrozně líný. V horách bylo lepší klima.

18. 08. (sobota) – Když už jsme v té Tiraně, tak si ji taky malinko projdeme. Tirana není nijak zvlášť zajímavé ani hezké město. Krom pár kostelů, mešit, clock toweru a oprýskaného a chátrajícího mauzolea Hodži tu nic k vidění není. Co se týče cen, tak kuře vychází na 400 Leků (70 Kč), jedno quevte (karbenátek) 25 Leků, pizza 300 Leků, špagety 250 Leků a pivo 100 Leků. Vlak z Tirany do Durresu (Drač) vyjde na 70 Leků, trvá něco přes hodinu a vzdálenost 40 km.

Sobotu tedy věnujeme Tiraně a vypereme si nějaké hadry. Nyní už nám věci do hor budou dělat krásnou zátěž.

foto: Hodžovo mausoleum

19. 08. (neděle) – Slunečné ráno odstartuje nový den. Ze starého dobitého nádraží v Tiraně odjíždíme v 8.40 hod. do přístavního města Durres. Za hodinku a něco vystupujeme z vlaku a jdeme stopovat na jih, jelikož tam prý jsou nejhezčí pláže Albánie. Berou nás dva mladí kluci, kteří se zpočátku tváří prapodivně, ale asi jsme je špatně pochopili při nastupování. Z jednoho se vyklubal historik na Tiranské univerzitě. Jedeme s nimi 150 km, do dalšího velkého města - Vlore.

Ani zde se moc nezdržujeme a stopneme chlápka, který jede z Tirany za svým bratrem a přítelem do Borshe, kde mají sraz, než pojedou do Sarande. Pracuje ve firmě ČEZ (když to teď po půl roce píšu, tak vlastně spíš pracoval). Přejíždíme s ním krásnou krajinu přes pohoří Micikes a v nejvyšším bodě přejezdu, v sedle, zastavuje na krátkou pauzu. Je zde restaurace, kde nás pozval na něco chladného k pití s výhledem na moře, které se rozprostírá asi pět set metrů pod námi. Po odpočinku sjedeme k moři a lemujeme pobřeží přes město Himare, až do Borsh.

foto: Tirana - prodejce náplastí

Borsh je malé dvoutisícové destinační město, vzdálené 20 kilometrů severně od Sarande, posledního velkého města a přístavu v Albánii. Je zde dlouhá pláž s několika restauracemi, nějaké hotely, půjčovna vodních skútrů, sem tam obchod s potravinami a pár lidmi na dovolené. Na pláži nás seznámí chlápek s jeho bratrem, medikem a jeho přítelem, který je z Kosova. Je s nimi dost zábava. Na seznámení jsem ulil po pár kalíškách slivovice, i když byla teplá.

Než začalo zapadat slunce, loučíme se a jdeme se podívat po noclehu. Je zde dokonce i camp, ale ten vypadá, jak kdyby ho několikrát za sebou dobyli Vikingové, a navíc za něj chtějí dost peněz. Nevím teda, za kterou tu službu, když tu nic není. Jelikož nemáme ani moc peněz, rozhodujeme se postavit stan na pláži. Večer je tu mrtvo. Trošku jde slyšet muzika z baru, ale vlny se jí snaží dostatečně překřičet. Písek je měkký, jen sem tam zatlačí větší kámen do zad, vzduch vlhký a teplota je konečně rozumná. I tak se potím na dece ve stanu.

20. 08. (pondělí) – Po neděli přišlo pondělí. Asi už se všechno stalo mezi tím, co jsme spali, protože v pondělí se v Borshi nestalo vůbec nic. Je tu klid a čas tady pochoduje dost zvláštním stylem. Možná se tady čas sám tipuje podle slunce.

My se smažíme v horku, v dostatečných periodách střídáme osvěžování v moři a čtení, a když nás to dost nenaplňuje, jdeme se najíst. Potom odpočíváme dál na slunci, nebo ve stínu, dle nálady. Za námi, směrem do hor líně hoří kopec. Sucho je opravdu spalující.

Večer se u cigárka dívám, jak slunce syčí za zapadající hladinu. I po západu slunce je pořád horko. Nedá se ani usnout. Vymyslel jsem dvě nové polohy při usínání. Tak přece jen to nebyl zbytečný den!

21. 08. (úterý) – Obávám se, že se úterý skamarádilo s pondělkem. Druhá má teorie je, že se čas opět sám tipnul někde v Borschském časoprostoru a je zase pondělí.

Děláme téměř to samé co předešlý den. K večeru, když se malinku zbrchá teploměr, se jdeme projít po pláži až na konečnou. Hledáme pěkný restaurant. Ten se daří najít právě až na konci města. Výborný steak zakončil pondělí číslo dvě. Zítra mizíme zpátky na sever. Myslím, že jsme si odpočinuli až až.

foto: Nádraží Durres

22. 08. (středa) – Peti je po ránu nějak špatně. To má z toho, že nedesinfikuje bachor slivkou. Když se sbalíme, už je hnusné horko. V deset vyrážíme stopovat. Dva krátké stopy do Himare a potom zastavuje mladý muž Visa, který jede až do Tirany. Jedeme s ním pouze do Fier, že ještě navštívíme Apolonii, o které jsme se domnívali, že je někde ve městě, případně kousek za ním. Po zjištění přesnějších informací o vykopávkách docházíme k závěru, že se nám tam ani nechce. Pojíme a stopujeme dál k severu. Jeden děda nás odvezl za město a pak na nás dotíral s penězi. Vysvětlili jsme mu, že stopujeme. Nasraný, možná ani nepochopil, co mu to říkáme, mávl rukou a jel pryč.

foto: Přejezd pohoří Micikes do Borsh

Další z mnoha lidí, které jsme v ten den stopli, byl chlápek, co nás dovezl k jednomu baru. Dal nám napít a s jeho kamarádem nám vysvětlili kudy dál a jestli nechceme jet autobusem. Nechceme, stopujeme dál, dnes se celkem daří. Vzal nás chlap se synem, co studuje v Anglii a oba dobře hovoří anglicky. Poradili nám, kde je lepší stopovat na Shkoder. Dovezli nás na kraj Tirany a ukázali směr. Další dobré duše zastavují po pár minutách. Dva kosovští muslimové jedou domů do Kosova. Mohamed a jeho synovec, který žije několik let v Chicagu, nás hned pohostí pitím a zmrzlinou. Vzpomněl jsem si na spoustu dobrých lidí při stopování po Turecku a Iránu. Zvou nás k sobě do domu. Rád bych navštívil Kosovo, ale máme málo času a jet ho jen projet, mi přišlo zbytečné. Příště. Vysvětlili nám taky, že situace v Kosovu už je v pohodě a je tam bezpečno. Tak možná tip na další rok. Rozloučíme se s nimi na křižovatce u Pllane a pokračujeme k hranicím Albánie.

Poslední stop dnes byl perla perel. Ještě u okýnka se přesvědčuju aptám „no money“. Všichni v autě kývou. Nasedneme a jedeme až do Shkodery. Na velké křižovatce, kde jsme začínali, si vystupujeme a chlap chce po nás peníze. „Nic nedáme, stopujeme,“ odpovíme, načež mi dědek vzal brýle pověšené za trikem. Chvíli se dohadujeme. Už i lidi na chodníku se zastavili a koukají po nás. Nakonec mi brýle zlámal v ruce a hodil na zem. Nechápal jsem a někteří lidi už pochodovali k nám. Chlápek nasedl a chtěl ujet. Peťa mu ještě otevřela dveře, což dědulu vyprovokovalo a zase vylezl. To už ho lidi uklidňovali a táhli do auta a nás brali na chodník. Prostě idiot.