Dopisy z Asie 2011 - 2012

Pochválen buď Krišnus…

…tudun…tudun…přesouváme se vlakem z místní části města Siliguri, New Jalpaiguri, jižním směrem, do masového kolosu Kalkata. Město, které by počtem obyvatel údajně spolknulo Česko třikrát a ještě si přidalo párkrát Prahu jako desert. Přesný počet obyvatel zjistit je zde nemožný. Zkuste spočítat zrna písku na pláži. Jedeme deset hodin skrz pláně West Bengalu a po těch dnech trávených v krajině zvlněné, je to celkem dost změn.

Oblast, čajově proslaveného Darjeelingu, byla překrásná. Víceméně se navazuje na Nepál, a to jak z přírodního hlediska, tak i z pohledu obyvatel, jež Nepálská kultura tady drtivě převládá nad Indickou. Člověk si změny všimne akorát ve vízu v pasu. Po příjezdu do hlavního města horkého nápoje, se ubytováváme na dva dny v hotelu, a poté vyrážíme do terénu.

Vláček v Darjeelingu

Jdeme podniknout menší trek do Národního parku Singalila, na vrchol Sandkphu (3636 m n. m.), ze kterého je krásný výhled na masiv Kanchandzongy (8585 m n. m.), zároveň jde v dáli spatřit Mt. Everest, Makalu a Lhotse, tudíž 4 z 5 nejvyšších hor světa máte na jednom talíři. Taky jde odsud dohlédnout do nedalekého Bhutánu a na sever do Indické provincie Sikhim. Z Darjeelingu vyjedeme ráno jeepem do městečka Maneybanjyang, kde nás vysadí rovnou před vojenský check point, kde je nutné se nahlásit, protože se budeme pohybovat na indicko-nepálské hranici. Sepíšeme tedy s pánem v uniformě základní údaje o nás, a poté nás pošle do turistické kanceláře, kde se musíme ukázat taky. Vojáčci a turistické kanceláře mají na tomhle místě stejné pravomoce. U stolu s úředníkem číslo dvě proběhne malý slovní tenis, kdy nám pořád nabízí průvodce, kterého prý musíme mít a my mu nazpět vracíme, že žádného takového nepotřebujeme. Tak prý nás nemůže pustit, ale kolem jedné vojenská kontrola zavírá. Poděkujeme za cenné informace a po obědě a prohlédnutí místního buddhistického chrámu vyrážíme na kopec. Maneybanjyang leží ve stejné výšce jako Darjeeling, čili 2134 m n. m. a dnes máme dojít na místo ve výšce 2895 metrů, Tumling. Je to kolem 4 hodin chůze, takže před soumrakem jsme tam i s přestávkami. První část jdeme mlhou a nejde vidět víc, než je možné shlédnout přes mikrotenový sáček. Když vystoupáme do výšky 2800 m n. m., do vísky Meghma, vynoříme se z mraků a máme možnost prvně shlédnout vrchol Kanchandzongy. Kolem dokola se rozprostírají mraky jako nekonečná peřina, nebo obrovská vana s pěnou a my stojíme na něčím koleně, vynořeném z vody. Západ slunce mineme o deset minut, jak se dovídáme ve vsi Tumling, ale nic to nevadí, přivstaneme na jeho východ.

Pohled na masiv Kanchandzongy

Večer se seznámíme se dvěma Holanďany, kteří si vynahrazují svůj zemitý hendikep v Nepálu a Indii. Walter a Sandra byli celkem veselé kopy a po večeři, jsme s nimi do noci hráli nizozemský styl kostek. Také měli průvodce, tak se nám v hlavě pomalu honí plány, jak zítra přelstít další check pointy, které jsou po hřebeni na Sandakphu rozmístěny.

Takhle zde vypadají průvodci - viz. modrá bunda

Ráno vstáváme před šestou na východ slunce, ale je zataženo a nejde vidět dál, než od chatky ke kuchyni, což bylo snad 10 metrů. Po snídani se zkoušíme vetřít k novým známým, ale jejich zatvrzelý dodržovač zákonů a průvodce v jedné osobě, nám tvrdí, že je to ilegální. Nevadí, jdeme s nimi ten kilometr a půl k prvnímu pohraničnímu bodu a uvidíme, co bude. Když chvíli čekáme, co bude, sám se nabídne jeden z turistů, že nám bude dělat průvodce, jen si musíme koupit vstupenku do Národního parku Singalila. Souhlasíme a průvodce nám tedy bude dělat kluk, který je zde jako turista, je tady poprvé a jak pak máme možnost pozorovat, poprvé vidí led a sníh. Je to ovšem Ind, má vstup zdarma, a tudíž průvodce nepotřebuje a může sám dělat guide cizincům. Prostě tady průvodce může dělat každý Pepa z vesnice.

Opracovaný buddhistický kámen

Celý den jdeme mlhou. Délka trasy je 19 km a časově to vychází na 8 hodin i s odpočinkem v hospůdkách, které vždy vychytáváme ve chvílích, kdy začínají padat kroupy, nebo se zvedne vítr a sníh. Poslední úsek, z místa Kalpokhari (3185 m n. m.), čili 500 výškových metrů a pěti kilometrů pěší, trvá 2,5 hodin a ve větru, který vám dělá v jednom kuse naschvály a sněhem, jež vás zákeřně napadá do oblasti obličeje, je výstup stěžen.

Na vrcholku zalezeme do jedné z mnoha chatek, které jsou okolo a snažíme se rozmrznout u čaje a otopného tělíska v jídelně, hlavní boudy. Po večeři se kecá u stolu s celou naší 7-mi člennou skupinkou a spát se jde brzo. Večer je bouřka a vítr tak silný, že jsem se bál o okno, které bylo nad mou postelí, ať nevyletí a mě neodnese meluzína.

Spousta pěny, kopce pěny, hory pěny...

Ráno je klid po boji. Obloha téměř vymetená a v 6 ráno se slunce začíná pouštět do osvětlování hor. Je krásně, ale částečné zataženo. Mraky v dálce malinko kazí výhled na zbylé tři vrcholy, které jsou možny za lepšího počasí vidět znatelněji. Za to 3. nejvyšší hora světa se tyčí přímo před naší noclehárnou. Po snídani se loučíme s ostatníma, kteří míří dál po hřebeni na Phalut, ale my volíme směr sestupu do města Rimbick, z důvodu nemnoha času pobytu v oblasti Darjeelingu.

Na Sandakphu (3636 m n. m.) - výhled na 3. nejvyšší potvoru

Rimbick je odsud vzdálen jedna dvacet kilometrů a převýšení, respektive přenížení je 1700 metrů. Vyrážíme po osmé hodině sněhem dolů, kde potkáváme partu Indů, kteří mají ze mě takovou radost, že se semnou chtějí fotit. Po té narážíme na divokého jaka, který se pase uprostřed cestičky. Chvíli ho pozoruji z dálky, než Renča dojde, a pak jdeme dál. Náhodou se zde ocitne páreček Italů s průvodcem, tak s nimi obcházíme tunové monstrum osmimetrovým obloukem. I to se ale zvířeti zdá málo a po průvodci vyběhne a mlátí hlavou, že se rohy skoro dotýká země. Průvodce stihne zalézt do rákosu a všichni se dekují do buše taky. Koukám, co se bude dít, když se na mě ta potvora taky rozběhne. Při posunu dozadu se zaseknu nohou a batohem v rákosu a nemohu couvat. Na dva metry ke mně jak nabuzený klokan doskáče "Bos mutus", a pak se zastaví. Na sekundu si vyměníme pohledy a radši se snažím co nejrychleji vypařit z téhle situace. To se mi daří a vzdálím se od něj do rákosové džungle. Tu posléze procházíme k průvodci, kolem jaka ještě větším obloukem.

Jak, zvíře jak kráva...

Jdeme dále a jejich průvodce si nás nějak zamiloval, protože nám na chodníčku dělal šipky kudy jít a na závěr nám ještě domluvil slevu v hotelu a ranní reservaci lístků jeepu z Rimbicku do Darjeelingu. Italové trošku žárlili, ale co… Také nám dal ochutnat místní lomcován, kterému říkal „tygří krev“, což byl „čan“ s jaččím mlékem. V Rimbicku se tedy ubytujeme, jak nám řekl a byla to krásná dřevěná chatka, v jejímž interiéru, by jste ani nepoznali, že se nacházíte v Indii.

Když jedeme zpět do Darjeelingu, cestou máváme v Manybanjyangu na pána z cestovky. Ten se směje a opětuje naši salvu pohybujících se ruk. V Darjeelingu se ubytujeme v hotelu, kde jsme zanechali zátěžové a nepotřebné věci. Opereme a umyjeme se, a poté už jen odpočíváme.

U vodopádu

Dalšího dne máme namířeno do čajových plantážích, do kterých budeme vcházet z města Kurseong. Po desáté nám jede vláček na úzkorozchodných kolejích, který tady víceméně po nasazení všudypřítomných jeepu hraje roli atrakci turistickou. Třicet kilometrů vlakem v hornaté krajině trvá 2 hodiny a tří čtvrtě. Takže atrakce jako blázen, ale hezká. V Kurseongu pojíme a míříme za město mezi první čajové keříky. Dojdeme na hezké vyvýšené místo, ze kterého jde vidět na část města a na západ slunce. Je zde lavička a místo pro stan. Ohniště už je detail, i když sbírat klacky u vesnic a měst je zde velice namáhavá činnost, jelikož domorodci tady každou haluzku vyplení ještě před jejím dopadem.

Když paprsky ranní nasvítí i pahorek, kde táboříme, doběhnou malí kluci na průzkum, kdo se jim to usadil na jejich indiánské půdě. Takže bledé tváře! Asi si nemají kde hrát, ale my jsme pro ně novinka a zpestření nudné soboty. Pokračujme po cestičce a cestě dále do nitra čaje a po dojití do jedné vsi, zbočujeme z cesty a procházíme chodníčkem skrze džungli, po svahu k vesničce jiné. Zhruba uprostřed cesty nalézáme vodopád a hezké místo k noclehu. Stavíme tedy tábor, když se přichomítne nějaký chlap, který nás zve mlčky domů. Když mu vysvětlím, že spíme tady, tiše nám pomáhá sbírat dřevo a pak se ztratí opět do lesa, odkud přišel. Trošku podivín. Když spí takhle člověk u vody, zvuk potoka a padající vody pohltí všechny bojavé a praskající zvuky, které se zde vyskytují…což je fajn.

U Barbie v pokojíčku

Odpoledne se naházíme na hřebeni, kde je víska, kde jsme pozváni na čaj, sušenky a dostáváme sušený čaj s nějakým ovocem, které je hnusné a od pecky se dostává složitě. Je to hořko kyselé a navíc to vypadá jak sopel, když se to odkousává od jádra. Zasloužilo si to název „sifl“ a oněch zbytek siflů, co nám bylo věnováno, bylo vyhozeno zvířátkům. I tak poděkujeme a scházíme po cestě pro jeepy lehce po vrstevnici dolů. Procházíme nějakou zbohatlickou chatovou oblast, kde nejsou žádné obchody, nic, pouze se tu vystavují nové domky. Když jdeme dál, narazíme na vesnici, kde dokoupíme zásoby a před večerem stíháme najít místo opět v buši, kde není voda, ale o to je tu víc tmy a i více nejasných zvířecích zvuků a zvuků lesa. Taky že nás nějaký malý neřád strašil. Z dálky to vypadalo velce, ale když se to přibližovalo, začalo se to vyvíjet pro jeho miniaturnost. Párkrát jsme to odháněli zvuky ešusů, potom hlasy, přišla na řadu i masakrální strunová pohroma, ale nic. Jen se vzdálilo a pak přiskákalo zase zpět. Když jsme čekali, jestli dojde, tak zhruba 7 metrů před námi ztichlo. Zřejmě se to snažilo dostat do nory a my mu moc nedávali šanci. Zbylá noc byla ale tichá a klidná.

Skrz bambusový marast

Po ránu nás čekalo 3 hodinové vymotávání z džungle, do které jsme se dostali cestičkou, která pomalu přestávala být cestička, ale pouze hromada zarostená bambusem a bambusem posekaným po zemi. Celé to znepříjemňovalo to, že to bylo ve svahu a my se potřebovali dostat dolů. Proklešťujeme se i s batožinou přes spadky bambusů a kalamitický stav svahu. Nakonec to zkoušíme řečištěm. Chvíli sestupujeme vyschlým korytem, ale objeví se před námi 10 – ti metrový vodopád, tohoto času pouze „pád“. Nechám Renču i s batohy v korytě a pokouším se najít cestu jinudy. Po 300 metrech po kolenou, cestičkou snad pro pandy červené, dorazím nakonec chrastí a křoví, ale schůdná cesta žádná. Lezu zpět do řečiště, které se hledalo při cestě nazpět těžce a sděluji, že tahle možnost taky ne. Vracíme se korytem nahoru, což jde na vyschlé hlíně a sesouvajícím se kamením dost obtížně. Spoléhat se, na přitáhnutí sebe s krosnou na zádech o bambus, je taky riskantní věc, jelikož se suché stébla lámou a celkově se sesypávají pod rukama. Když vylezeme z koryta, škrábeme se svahem z bambusového odpadu až na hřeben. Ruce a nohy máme doryté, jak babiččina zahrádka v říjnu. Popravdě bych ji radši 2x zryl, než to ještě jednou lezl nahoru. Odtud jdeme cestou jinou, přes plantáž s vysázeným, mladým, 3 metry vysokým bambusem. Scházíme asi hodinu a dorazíme k řece, kde si dáme dlouhou siestu.

Korytem řeky

Lehký vánek suší tělo od potokové koupele, která smyla všechnu hlínu, krev a pot. Na ohni bublá voda na čaj a stromy šumí, jak balíček vitacitu v hubě. Rozpláclý na zádech, na plochém šutru s dlaněmi pod temenem, pozoruju klidnou oblohu. Nikam nespěcháme. Tak to má být.

Putujeme dolů korytem řeky a poté čajovou plantáží až do vesničky Shiva khola. Zde získáme milé informace, že se po cestě dá dojít do Siliguri, kde musíme dorazit. K tomu je to jen 20 km. U řeky za vesnicí stanujeme a je to moc pěkné místo. Je tak hezké, že celé další dopoledne zde lenošíme. K tomu pozorujeme opice a ptáky ve větvích, jak si vedou svůj soukromý život. Podívaná hezká. Taky zde žijí sloni, kteří byli nedávno u řeky spatřeni. Nedošli. Odpoledne se jen přesuneme blíže k cíli, ale moc už toho nepochodíme.

Na zeleném zlatě

Spíme na malém plácku v čajové plantáži. Všude kolem je spousta ohnišť, což nechápu, proč nepoužívají jedno, ale pořád vytváří nové. My teda jedno použijeme, ale jsme nuceni ho zahasit po příjezdů rangerů. Úsměvaví chlápci, když zjistili, že se jim zde zabydleli turisti, jen mávli rukou a pouze nám řekli, že majitel nechce u keřů s čajem dělat oheň, ale spaní mu nevadí. Místní by ale asi vyhodili. Popřáli nám dobrou noc a jeli hlídat jinde.

Ráno sestoupíme k cestě a jeepem míříme do Siliguri. Odtud musíme do New Jalpaiguri, odkud máme koupené lístky do Kalkaty. Je to jen 8 kilometrů, což sběrnou rikšou netrvá déle, než čtvrt odpoledne.

Bohyně Parvátí v řece

Pak následuje přesun vlakem do obrovského a zalidněného města, které neméně ukazuje svůj hlučný charakter a dotěrnost místního obyvatelstva, především prodavačů, taxikářů, somráků, dětských žebráků, hoteliérů a jiných služebníků, než Dillí. Možná je ještě více šílené, nebo spíš Indické, ale mnohem hezčí. Zanechává v sobě ještě ráz z dob kolonizačních. Takže budovy britského stylu, tramvaje staré 80 let, auta jakbysmet a celkově je město postavené rukou kolonizátorů. Nyní se staré stavby a mašiny vozového parku rozpadají a nikdo s tím nic nedělá. Uvažování běžného Inda je, „co se jednou udělalo, musí vydržet a ještě přečkat aspoň naší generaci.“ Co je v Kalkatě bodem plusovým, je doprava. Jde se z lehkosti a rychlostí přesunovat městskou hromadnou dopravou. Na autobusech a minibusech jsou velké nápisy, do které části směřuje, takže už z dálky vidíte, kam jede. Jezdí i větší vzdálenosti kolem Kalkaty. Tramvaje jsou zde spíše zábavnou atrakcí, než MHD-čkem, jelikož mají asi 80 let a vše v interiéru přežívá v zajímavém stavu. Dveře k řidičovi, aby se neotvíraly, vykonává zde pojistku 5-kilový kámen. Co se týče metra, tak to je proti tramvaji moderní vozítko a je srozumitelné a rychlé. Není divu, je tu jen jedna trasa, ale spojuje sever s jihem, tak se dá lehce pod hlavní třídou přesouvat. Všechny tyto přesouvátka jsou v každém čase po strop zaplněny lidmi. Indové jsou ale dost skladní, tak i do nejmenších zákoutí prostředku zalezou a nehybně přihlížejí. Když je trojsedačka v autobusu, může posloužit jednomu američanovi, dvěma západoevropanům, třem východoevropanům, nebo 6 Indům.

Rybáři na Ganze

Taky tady ze všech stran a ulic vystrkuje růžky komunismus. Rudé vlaječky se srpem a kladivem vesele plápolají v ulicích, plakáty zdobí ulice i autobusy, z parku se ozývají propagandistické hesla vzdávající holt tohoto politického směru a dnes (19.2.) byl velký průvod hlavní třídou, který ucpával dopravu. Dav byl ale spokojen a své vlajky držel tak pevně, jak jen pevně věřil zkříženým pracovním nástrojům. Možná i vymění své červené tečky na čele za hvězdičky. Když jsem ale těch pár týdnů měl možnost pozorovat Indy, jak se staví k práci a jaká je tady situace mezi chudými, dlouho nic a bohatými lidmi, tak mám za to, že to nebude tak dlouho, co přibude další komunistická země s jaderným programem. Asi nebude až tak složité přesvědčit drtivou většinu Indů, co je pro ně lepší. Dokonce mám za to, že to pro ně bude i dobré a bude se jim to líbit. Světlé zítřky pro Indy vidím v těch nejrudějších barvách.

Victoriino muzeum

Jinak, co se týče samotné Kalkaty, ta je hezká a pro turisty nabitá a zařízená se všemi standarty. Dá se tady pár dní vyblbnout. Je tu hrstka historických staveb jako Katedrála sv. Pavla, Victoriin památník a muzeum, plus hinduistické chrámy Kálí a jiných bohů, je zde spousta trhů, obchodů, botanická zahrada, která třímá největší strom v Indii, je zde planetárium, které zaujímá prvenství největšího planetária v Asii a 2. takového druhu na světě s výkladem pro první třídu a se spoustou plakátů a fotografií Gagarina. Nedaleko Kalkaty je přístav Diamond Harbour, kde se dá za pár šušnů převézt lodí na druhý břeh Gangy, která se zde pomalu rozvětvuje v deltu, která úmoří v Bengálském zálivu. Na druhu stranu jsou v Kolkatě i tmavé uličky, hromady bordelu a kopa smradu nejen z výkalů, ale především z dopravy, otravní lidé, kteří se nestydí tě tahat za části šatu, či těla, aby vyloudili nějaké drobné, protože jsem bílý a mám spoustu peněz. Místní Indové jsou nevychovaní a žádnou disciplínu, či náznak výchovy nemá cenu hledat. Neznají slova jako; prosím, děkuji, s dovolením, promiňte a v jednom kuse se musí všude cpát a být první. Z autobusu se vystupuje i nastupuje ve stejný čas, protože je to mnohem rychlejší a je u toho více zábavy, nebo se tomu aspoň hrozně smějí. Je zde kopec věcí, které jsou dobré, příjemné, nebo aspoň zajímavé. Pak jiné, které se dají překousnout, pač to tak tady prostě chodí, a co já se do toho mám co montovat. A nakonec moře skutečností, které mi vadí a chybět nikdy nebudou. Každopádně všechny tyhle fakty k Indii neodmyslitelně patří. Prostě je to tak a neuvažovat nad tím proč, nebo jak to? Nesnažit se Indii nějak pochopit, nebo změnit, protože to ani nejde. Je taková a má spoustu úhlů pohledů, stejně jako lidí, bohů, kast, rozdílů, krajů a všeho. Je obrovská a člověk nestačí zírat a střebávat vše, co se mu naskytne. Jistý si může být jen jednou věcí a to, ať mu dají na stůl pod hubu cokoli, vždycky to bude ostré. Indové jsou největší zabijáci chutí. „Ať je to jakékoli jídlo, přebijeme to kořením!“ Může to být ovoce, zelenina, sladkosti, dokonce i ledová tříšť a ovocný juice, mix masala dodá pokrmu vždy stejnou chuť. Výhodu to má pouze v případě, že je jídlo hnusné a nechcete cítit jeho pravou chuť. Chilli zlikviduje pachutě dokonale a hned se lépe baští. Pak jen rychle zajídat roti (plackovitý chléb).

Indický konec

Kalkatě a Indii dáváme sbohem 23. 2., i když nám víza končí 22. (tudíž na letišti bude ještě zábava) a jdeme nahlédnout na jihovýchod Asie. Prý je tam děsný klid oproti Indickému subkontinentu. Takže zřejmě poslední chaotická tečka cesty končí v Kalkatě. Potom Bangkok a Thajsko. Taky doufám, že se nám změní kuchyně a příjdou na řadu nějaké experimenty brouků, cvrčků, či pavouků nebo mořských příšer, když nám je nenabídla Indie. Na druhou stranu, stejně bychom cítili jen ostrost koření…J

Takže tak…mějte se hezky a poslední zápisek z Indie.

Tom

Jako bonusový materiál přikládám fotky, které byly pořízeny pod Himalájem. Fotky ukazují, jak se zíře zbavuje srsti po kruté zimě v nejvyšších horách světa...