Dopisy z Asie 2011 - 2012 - Indie - mlhou skrze vísky

Namaste a namaste,

jsme ve městě Balrampur a vychutnáváme si buddhisticko-nepálský chladný vzduch, smíšený s hinduisticko-indickým vlhkým oparem. Taky se nacházíme už v oblasti, kde už nejsme za takové exoty, jako na začátku. Drtící pohledy místních se změnily, na letmý pohled, pozdrav a nyní i úklon se spojenými dlaněmi u hrudní kosti. Buddhismus už jde cítit každým krokem k severu...

Renča pouštící svaté kvítí do Gangy

Tak nám opět skončily ty svátky a nacházíme se v roce novém. Taky nám skončil pobyt v New Delhi a 3.1. nám končí i putování ve třech. Vydáváme se tedy každý svojí cestou. Tonda mizí směrem Jaipur a my se jdeme potloukat do vesniček na severu Indie v provincii Uttar Pradesh. Prvně vyrážíme z Delhi autobusem do městečka Garhmuktesar. Je to spíš taková vesnička, která leží u břehů Gangy, řeky to posvátné. Smočíme v ní prsty a necháme se přemluvit na převoz přes ni, který máme v konečném důsledku zdarma. Putujeme dále pěšky do polí s cukrovou třtinou, kde následně rozděláváme i stan. Opět se k nám sleze několik desítek lidí a nevěřícně koukají, co dělají tak bílé tváře v cukrové třtině. Večer je neskutečná mlha.

Pánové vážení

Ráno je mlha snad ještě větší než večer. Prý je to tady normální tvrdí domorodci, kteří si nás přišli vzbudit už v sedm hodin. Normální to tady opravdu je. S mlhou se setkáváme denně. Potom nás místní obchodník, co prodává v plastových lahvích vodu z Gangy, Vipin Pumar, zve na čaj a snídani do vesnice. Přišla nás shlédnout pětina obyvatel (vesnička má 500 lidí) jak jíme a dokonce si k nám ke stolu přisedl i starosta. Ukazujeme jim, odkud jsme došli, a kam máme namířeno. Po půl hodině lehké konverzace odcházíme na stopa. Konečně zase stopujeme a putujeme po svých. Berou nás během chvilky 3 auta, kterými se přemisťujeme do vísky Sambhal, ležící nedaleko Amrohy. Poslední auto, co nás vzalo, bylo velice legrační, když za 10 kilometrů si na konci řeklo o 1000 rupií. Ještě se o tom před tím bavili, o kolik si mají říct. Celkem přestřelili dva kamionisti. Ze srdce jsme se zasmáli, poděkovali jim a odešli do ulic. Oni se pak zasmáli taky, když jim došlo, že z plic rupie nevydechujeme.

V obklopení vesničanů

V Sambhale narážíme na dva reportéry lokálních novin, kteří s námi dělají interwiev a fotí si nás. Budeme možná i slavní! Pokračujeme skrze Sambhalu dál a bere nás další auto až do Chandausi. Píšu „až“, ale je to jen nějakých 25 kilometrů. I tak je to úspěch, protože většina tady jezdí jen na kole, motorce, s povozem na pole, nebo autobusy, které nyní vynecháváme. Pořád se na nás lepí spousta lidí. Jak se na chvíli zastavíme ve vesničce a chceme si něco koupit, jako mouchy nás obestoupí místní domorodci a vytáhnou na nás své nejhorší zbraně, co mají. Civění. Propichuje nás asi 20 až 30 párů očí, nepočítám-li ty šilhající, kteří nás svým pohledem míjí. Projdeme i tohle město a za soumraku mizíme za ním. Sem tam nás někdo dojede a kazí nám plán nenápadně zmizet do mlhy, do lesíků v polích. Nakonec se to daří a naše splývající obrysy v mlze se mlhovatí. Stejně nás nějaké bestie vyhmátly a říkají, že máme odejít. Prý je tu nebezpečno! Prý „kataři“ s puškami střílí na cokoli, že „džangl“ je nebezpečná (myslící tedy to seskupení 40-ti stromů u sebe vprostřed poli s řepkou olejkou) a jiné dřísty produkujíc metr a půl od nás, přičemž v mlze jsou téměř neviděni. Když máme rozdělaný stan, vzdávají své úsilí a odchází. Vaříme výborné lečo a jdeme do stanu. Padá tu děsná rosa. Je to jako kdyby poprchalo. Ve 4 nad ránem asi dost možná i poprchá a jdeme na stan přehodit igelit. Jsou slyšet kolem zajímavé zvuky. Kapot rosy, funění něčeho, štěkoto-vrčení zřejmě místní vysoké a jiné dupoty a šustění. Jó, ta džungle, to je nářez.

Vlakový lupič

Dalšího dne, když rozepnu tři zipy u stanu, nadzvednu igelit, roztrhnu mlhu a proderu se jí, už nepochybuji, že počasí kolem Gangy bude jiné, než šedivé. Vyrážíme na silnici a bere nás traktor k městečku Bisauli. Tam procházíme stánky a opět neunikáme těm bystrým očím. Jim snad neunikne ani atom uhlíku evropského člověka. U jednoho nám ukazují místní noviny, v hindštině nejak „Sand times“. V nich je obrázek nějakého Dalajlámy, či koho, ale na druhé stránce se nachází naše fotka a u ní článek v hindi. Přeložit si to nedokážeme, tak snad o nás moc nelžou.

Pokračujeme dál do města Budaun. To už je malinko větší a chaotičtější místo. Nakupujeme na večer zásoby a chceme se vymotat na výpadovku na Patiali. Každý nás posílá jinam a jdeme opět s průvodem mladých a dětí někam do nitra, než ven z města. Nakonec nás vedou na opačnou stranu od cesty, do místní čtvrti nazývané „Patiali“. Kur…do toho! Tak znova a lépe. Bere nás nějaké auto s lidmi a pomáhají nám se vymotat z města a ukázat směr do vesničky, kam chceme. To se daří a jdeme po cestě pryč z města. No dalšího dne stejně zjišťujeme, že nás vyhodili na cestu směřující do jiného města, ale nevadí. Zastavují nás i policajti, ale jsou tady milí a ptají se pouze, jestli nemáme problém. Problémy nemáme, možná jen jeden malinký, s jedním otravou, který nás předjížděl na kole a zastavoval před námi, cosi pořvával, a když jsme ho obešli, zase nás předjel a zastavil. To všehovšudy asi osmkrát. Měl jsem sto chutí mu odšroubovat ventilky a zahodit do mlhy. Ale byl to zřejmě mrzák, jelikož měl trojkolku a šlapal rukou. No jestli nebyl, tak byl přinejmenším retardovaný. A ani takovým se nezahazují ventilky do mlhy!

Pohřeb na Ganze

Jedeme tedy autem dál po silnici, a když už je slušně přítmí a nikde ani živáčka, nebo se to aspoň zdá, že není, pelášíme za pole do lesíku u železniční trati. Je to věru krásné a klidné místečko. I když je tady celé dny ta šedivá mlha, musím říct, že se večer při vypařování se ze zraku čumilů náramně hodí. Ráno kvůli ní ani nevíme kolik je hodin, tak i spánek máme delší, než jsme si doposud dopřávali.

6.1. Ráno místo třech králů došli pouze místní arbajteři opravující koleje, čapli si a koukali, cože to děláme. Když je to přestalo bavit, i když nechápu, jak je mohlo omrzet dívání se na balení stanu a usrkávání čaje, odešli si čapnout k ohni za trať. Pracovní nasazení je tady přímo brutální a leckteré národy se můžou učit. Gulag by se sesypal strachy vidět Indy robit.

Celebrity

Pokračujeme dál. Dojedeme do vesničky, která ani není na mapě, což není nic neobvyklého a jdeme na vlak. Malinká změna ve stopovacím zápřahu. Tam se dovídáme, že jsme tedy na jiné cestě, než jsme původně chtěli a do Patiali se nedostaneme. Jedeme tedy do Kasganju. Tam máme přes dvě hodiny na toulky městem a v půl šesté vyjíždíme do Fatehgarhu. Když si chceme dát na nádraží kávu, mladík za pultem kývne a uvaří nám čaj. Když řekneme, že chceme tu kávu, poví nám, že jí nemá. Pak si čaj zinkasuje za cenu kávy, 5 Rs místo 3 a dělá, že nic. Za chipsy si řekne 50 rupií, i když my už víme, že ze zadu na balu každého výrobku je cena, a na ní bylo 15 Rs. To tedy odkývne, že máme pravdu a souhrnná cena mu činí 25 rupií. Opět započetl cenu kávy místo čaje. Dostane 21 a může být spokojený. Proč tedy má ceduli s cenami vystavenou na zdi, když si markuje, co chce. Další zatrackaný neřád. Stejně jako jedna paní, která seděla pod schody nadchodu nad kolejnicemi u ohýnku. Vzhledem připomínajíc žebračku, vyhrkla na mě „panč rupí“ (5 rupií), když jsem vycházel z nádražního hajzlíku. Nevěřícně hledím, jestli to není hajzlbába, kroutím hlavou, že jí nedám ani zbytky z pod nehtů, když tu na ní cosi v hindi zařval nějaký týpek ze schodů a na mě ukázal, ať v klidu jdu dál. Prostě to zkouší. Jsem turista, čili ždímač zlatých krav a milionář ze západu. To že kadím polodrahokamy, už si nechávám pro sebe, nebo bych je měl za prdelí víc, než doposud mám.

Ve vlaku si k nám přisedne šest chlapů, z nichž dva mají pušky. A je to tu zase! Drážní policie, eskorta pro naší bezpečnost proti zlodějům. Paráda, tak i v Indii. Chlapi to nakonec byli fajn. Karetní sestavení měli multináboženské. Dva muslimové, hinduista a křesťan. Chvíli jsme si povídali a tázali se mne, z jaké jsem kasty. Tak jsem jim řekl, že jsem křesťan, jako téměř celá naše ateistická republika, teda dle statistik. Na nádraží nás opustili a my se vydali hledat hotel. Našli jsme celkem fajn, dál od nádraží. Z venku vypadal celkem luxusně, ale ono pozlátko skončilo za recepcí. Ceny věru rozumné a ceník jídel levnější než na ulici. Když se Renča zeptala, jestli je teplá voda, otázali se jí, zda teď, nebo ráno. „Now,“ odpověděla a za pár minut jí donesli kýbl teplé vody. Tož tak s naším hotelem. Je tady ale balkón, tak snídáme a večeříme s výhledem na zamlžená pole, která jsou famózní.

Buddhistické ruiny - Saravasti

Dalšího dne se jdeme podívat ke Ganze. Zrovna tu nosí mrtvá těla (teda doufám, že mrtvá) zabalená do látky a pálí je na slámě a kravím trusu. Pozorujeme to z mostu a už se kolem shlukují zase zvědavci. Nedají a nedají pokoj. Zase nás fotí pro místní noviny, tentokrát do novin „Hindustán“. Pózujeme na mostě se zraky upřenými směrem k řece Ganga. Snad mi sláva nestoupne do klobouku.

Ujme se nás u řeky jeden mladík a provádí nás táborem, kde lidi pobývají při svatém měsíci. Taky nás zavede do chrámu a vysvětluje to a ono a tamto, hento, trošku i támhle to a kde co jiného. Zajímavý den. Odpoledne prožíváme na hotelu a zálohujeme fotky, zvuky, texty a jiné kousky, o které bychom přijít nechtěli.

Dalšího dne balíme krámy a mizíme uličkami na výpadovku na Gursahayganj, kterou nalezneme na první pokus. Bere nás traktor a potom místní van (malinkaťoučký autobusek), který po nás nechce peníze. Zřejmě četl místní bulvární plátek o nás. Dostaneme se tedy do onoho města a odtud dalším stopem, pick-upem sjíždíme k jihu nějakých 40 kilometrů. Odtud kamiónem s Mohamedem Ismahelem, muslimským kanonistou, který převáží brambory, vyrážíme do hlavního města provincie Uttar Pradesh – Lucknow. Mohamed byl ryzí člobrda, který nám moc pomohl a musím říci, že „zlatí muslimové“. Nejlepší lidi na tří měsíční cestě byli právě oni ti nejpřátelštější a nejlidštější. Po půlnoci se ubytujeme v hotelu, za relativně lidovou cenu a jdeme po náročném dni na kutě.

Buddha

Po vzájemné domluvě mezi spolucestujícími, se dohodneme, že si zde dáme ještě jednu noc, ať si dnes můžeme prohlídnout město. Prvně vyrážíme k budhově chrámu, který i když je v centru, vyzařuje klid a pohodu, o čemž svědčí i pořádek, čistota a zahrádka svěží flóry. Dále se vydáváme k chrámu boha Hanumana (podoba opičího člověka v hinduistického náboženství a synem Šívy a bratr Ganéši). Potom obejdeme s jedním Indem z chrámu - Pawanem, chrámy okolní. Největší, pak nejstarší a taky „Annapurnna temple“, který byl asi nejzajímavější. V oněch chrámech normálně žijí rodiny a starají se o objekty. Děti si zde hrají mezi soškami bohů, dospělí je okřikují, prostě klasická famílie. Viděli jsme, jak dokonce s mangových jader dělají sekáním a po sléze drcením, moc dobré koření. No den to byl náročný, hlavně vrátit se zpět na hotel byl zajímavý. Nepamatovat si jméno hotelu je začátečnická chyba…!

Ráno odcházíme na vlakové nádraží, které je tvořeno třemi budovami, do tvaru „U“ a celkem vzdáleny od sebe. Přehazují si nás z jedné do druhé jako míč na volejbale. V jedné se ptá na vlak, v druhé se platí v další zase ví, ze kterého nástupiště to jede. Po jednoduché hodinové lítačce míříme do Gondy a odtud do Balrampuru. Cestou se nic zásadního nestalo. Klasický přesunovací den. Kromě teda bitvy o teritorium mezi psem a smečkou opic na nádraží. Troufli si na něj ale až jich bylo víc než 7, do té doby pes úspěšně odolával a bránil své místo. V Balrampuru hned u nádraží se ubytujeme a jdeme spát.

Zvon světového míru - beng!

Další den si dáváme buddhistickou prohlídku chrámů v Saravasti. Jsou zde buddhistické ruiny, opodál krásný chrám s obří sochou zlatého Buddhy a v jedné budově se odehrávala motlitba, kde jsme mohli přisednout a pozorovat to tiché a energické místo. Fotit se v areálu nemohlo, což je škoda, ale ctíme to. Dále procházíme další dva Buddhovy chrámy, jeden z nich Korejský, u kterého se nachází světový, mírový zvon. Tak jsem si taky zazvonil. Potom valíme zpět busem na hotel. Dnes jsme taky viděli, sice přes mraky, ale bylo to slunce, které jsme nezahlédli od minulého roku. Už se nám to snad pomalu odmlžuje…

Zítra se zkusíme nějak dopravit přes den do Tulsipuru a k přechodovému městu Jarwa. Hraniční město Indicko-Nepálských hranic, tak jsme na ten Nepál zvědaví. Časový posun je tam ještě k těch 4,5 hodinám o dalších neuvěřitelných 15 minut větší. Takže už budeme o 4 hodiny a 3/4 dál, než vy. Jinak se tam budeme pohybovat asi tři týdny a pak návrat do Hindustánu. Takový odpočinek od šílené, hlučné, chaotické a přelidněné Indie. Taky je to vlastně další poznávací cesta nejen státama, ale také kulturou a náboženstvím. Z Křesťanské Evropy, přes muslimské země blízkého východu, částečné nabourání se do Zoroastríjského duchu Yazdu a Persepole, skrze Hinduistickou Indii, až k Buddhistickému Nepálu…

takže s Pánem Bohem, Choda háfiz, Alavidha namaste a Namaskar...