Dopisy z Asie 2011 - 2012 - Irán - Hory, moře, (s)poušť
- Dopisy z Asie 2011 - 2012
- Timisoara - Rumunsko
- Istanbul - ještě na Evropské vlně standartu
- Západní pobřeží Turecka
- Turecko - vyplnění snu
- Z podararatí - krůček k Iránu
- Irán - Hory, moře, (s)poušť
- Irán - ...už zarůstám vousem...
- Konec Iránu - poslední brnk
- Pakistán - zase od začátku
- Pákistán - čas tady hrozně rychle stojí...
- Pákistán - Karakoram highway a Veselé Vánoce
- Šťastný Nový rok z Dílí
- Indie - mlhou skrze vísky
- Nepál - země fascinace, úžasu a dobrosrdečnosti - část I.
- Nepál - země fascinace, úžasu a dobrosrdečnosti - část II.
- Darjeeling - na zeleném zlatě
- Z Thajska Kam? bodža!
- Malajsie + 10 hodin v Singaporu
- Poslední návštěva
- Galerie 203 dní v trampu
- Mapa cesty
Zdravím a pozdravuji…
Tak jsme v Yazdu, což je zhruba v půlce Iránu a ještě dnes se chceme dostat k zoroastrijským ohnivým věžím...
Majítady zablokované stránky některé, tak se nemohu dostat ani na centrumovský mail, ani na meebo. Nu což.
přešli jsme hranice vcelku bez větších potíží. Proměnili jsme 100 dolarů za 1 300 000 riálů. Jsme milionáři!!! Od hranic nás odvezl turecký kamionista Bilal asi 200 kilometrů a s jeho kolegou Ihmanem, co se znali 20 let, jsme po kamionisticku povečeřeli a popíjeli rakiu, která se dá do Iránu převážet za 350 doláčů/flaška. Vypili jsme s nimi dvě a poté se mělo jít spát. Já měl jít se „sestrou“ Renčou do jedné kabiny a oni dva do druhé. To se nakonec nestalo a Ihman si vlezl k Renči a mě poslal k Bilalovi. To se nelíbilo Bilalovi a začal mlet o sexualitě jeho kamaráda a nějakých problémech s poldama. Tak se tedy šel osprchovat a vyhodil mě i s báglama ven a odjel pryč. No děsní kmoši. Sranda, jak v zavřeném lunaparku. Postavil jsem si stan a šel jsem spát. Ráno odjel i Ihman beze slov pryč. Byli jsme pozváni od místního motorest pána na vajíčka a čaj.
Odpoledne jsme stopem dojeli do města Marandan, kde nás přehodil borec z auta, co jsme stopli, ke kamarádovi do místní tatrovky, který nás vzal domů. Nečekaně se jmenoval Mohamad, jako každý druhý. S jeho ženou Fathimou měl tři děti. Jedno z nich, Ali, byl hrozný bojovník, co chodil do karate a pořád šaškoval přede mnou s kopama a otočkama a ptal se, jestli mám bouchačku. Byl to kluk chytrý, po 148 pochopi, že ji fakt nemám. Nebo aspoň myslím, že to pochopil, pač se přestal ptát. Poobědvali jsme iránskou stravu a pak popíjeli Jima Beama. Aláh do domů nevidí… Večer nás vzal s celou rodinou do vedlejšího města ukázat rodině, co má nyní doma za návštěvu. Objeli jsme místní obchody, kde jsme měli vše zdarma a pár domků s jeho příbuznými. Cítili jsme se jako jeho mazlíčci z čech a každému nás ukazoval napotkání. Už nám chyběli jen náhubky a obojky. O pár hodin později proběhla večeře i s jeho matkou, která po večeři vykonala modlitbu a natáhla se na zlavec a s výrazem postřeleného zvířete usnula.
Dalšího dne po snídani jsme vyrazili do přilehlých hor zbavit se ruchu aut a lidí a na hřebeni jsme postavili stan. Večer propršel a mlžný mrak zakryl vše kolem. Párkrát se sice nebe roztrhalo, ale vzápětí se zatáhlo. Spalo se ovšem krásně.
Po noci strávené v horách jsme mlhou scházeli k cestě, odkud jsme jeli do Tibrizu. Zde nás vzal děda do města Kandovan, kde je skalní městečko. Ubytovali jsme se v jednom ze skalních pokojů. Když jsme šli na procházku, začalo sněžit. Venku se proháněly zasněžené ovce a za nimi pasáček. Hrály si děti a všechno bylo takové malebné a přítulné. Jako kdyby to tady namaloval Mohamed Lada. V pokoji byla zima, jak na Rudém náměstí…v prosinci… v trenkách a tílku…s větrákem před obličejem. Nic naplat, ale bylo to krásné ubytování s přepočtem na 130 českých korun.
7. listopadu se přesunujeme do zhruba 300 tisícového města Zanjan, kde se v centru ubytováváme a jdeme si do čajovny na dýmku a čajík. Večer jdeme ještě pojíst do Caravanserai - Sangi, kde dříve zastavovaly obrovské karavany, co projížděly hedvábnou stezku na jídlo. Obrovské místnosti a chodby s kapacitou kolem 1000 lidí. Dali jsme si něco, co smrdělo jako kozí kopyta pochcané ovčí močí, ale nebylo to špatné. Zítra bychom chtěli navštívit Zanjan bazar, který je jeden z nejlepších na hedvábné stezce a zachovává si svůj původní charakter.
…tak bazar byl úchvatný, obrovský a už hodně východní. Nakoupili jsme nějaké hadry a dobroty na další cestu. Odpoledne přejíždíme busem do města Rudbar. Horské městečko vprostřed pohoří Albros, ležící na severu Iránu. Původní plán byl tam dostopovat, ale tady to moc nejde. Všichni jsou sice moc hodní, že nám chtějí pomoct, nýbrž nám radí jít na autobus, že je to jediné možné řešení. Stop zde prostě neznají. Dá se celkem snadno stopnout auto, ale řidič chce za to zaplatit, což se nám nechce. Na delší přejezdy je vhodnější autobus, který vychází za 300 km asi 130 kč.
Cestou do Rudbaru přejíždíme zmíněné pohoří a v nejvyšším bodě sedla, byla cesta namrzlá, tak autojezdci nasazovali sněžné řetězy, nebo to točili zpět. Někteří fajnšmekři to naprali do auta před sebou. V Rudbaru bereme stopa, který nakonec po nás chtěl 100 tisíc riálů. Svezl nás do města Rasht. Od přejezdu hor buď pršelo, nebo sněžilo. V nížinném městě Rasht tedy jen pršelo, ale i tak nás to zahnalo do hotelu.
Ráno procházíme nekonečné periferie Rashtu, abychom mohli zkusit zastavit nějaké kamióny, co lemují magistrálu Kaspického moře. Vzali nás dva sympatičtí pánové v osobním autě, co s námi projížděli historické památky města Linjan (čajové muzeum, vyhlídkový kopec a nějakou hrobku) a v Langouru nás vysadili. I tihle sympatičtí páni si řekli o prachy. To u nás klesli. Den ještě nekončil a jako ironii stopujeme autobus, který od nás nechtěl ani Riál. Večer prožíváme u rýže uvařené na plavčickém můstku, na pláži Kaspického moře, kde i spíme.
10.11. Probuzení na pláži probíhá se zvukem vln a pohledem na největší jezero světa. Za zády se k tomu tyčila nejvyšší hora Iránu – Damavan, vyhasla sopka s 5600 cosi metrů.
Stopujeme stylem „man mostáfer, no money“ (jsme cestovatelé, nemáme prachy). Celkem to funguje. Vzal nás pán Ibrahim, který nás pozval k sobě na oběd. Osprchovali jsme se a odpočinuli. Nabízel nám s rodinou, že u nich můžeme spát, ale začínal být nějaký dotěrný na Renču, tak radši balíme krosny. Jak si sundá má „sestra“ šátek, tak těm chlapům příjde, že je nějaká povolná, tak zkouší různé fígly a osahávačky. Vysvětlení je i to, že jak mají satelity a dívají se na americké a západní blbosti, jak jsou ženy volné a necudné, tak to taky zkouší... “ahoj já jsem opravář televize, kde máte postel…“ čert ví.
Každopádně nás odvezl, ke sběrnému taxíku a vyrážíme do města Saria. V Sari nás přehodil k taxikáři, který s námi objížděl město a sháněl autobus na noční přejezd do Samnamu. Nic. Vlaky taky nic. Nakonec nás pozval k sobě. Tak proč ne. Mahijat byl mladý taxikář, co měl ženu a mladého kluka Aliho. Pomodlil se, ugriloval nám kuře nad plynovým sporákem a koupil nám nealko pivo. Po večeři s celou familií, dokonce pomohl ženě uklidit, což se tady nevidí vůbec často. Vlastně poprvé. Většina chlapů tě hostí a nehnou ani prstem a poroučí ženě, co má dělat. Když se dojí, zavelí, ať to odnese a vyvalí se na bok a odpočívá. Mahijat byl vzorný a svatý manžílek. Nakonec rodina odešla do vedlejšího bytu, kde bydlela jeho sestra, a náš svatoušek se proměnil v hašišového pána a začal balit hašiš s cigaretovým tabákem. Tož tak.
Ráno nás odvezl na bus a my jeli do Samnanu, opět přes hory. Odtud do Dangamu a odcházíme směrem na Esvahan do pouště. Všichni se na nás koukají, jak na spasení. V restauraci máme účet na majitele a taky si s námi dal pár fotek. Za městem je velká plocha do pouště a na kousku je oplocená plocha s ničím. Teda s botelem a odpadky. U ní je cedule zákaz skládky. Když si to fotíme, přijede policajt a žádá pasy. Přivolal armadní pány a dozvídáme se, že to jsou armádní prostory a proč si to fotíme. Jsme asi podezřelí ze špionáže. Předtím jsem ve foťáku ale prohodil karty, tak stejně neviděl, co jsme si vyfotili. Tak to možná bylo i se štěstím. Přejezd do Esvahanu nám zakazují pouštní cestou a máme se vrátit do Teheránu a jet tama. (Když jsme u Teheránu, tak jsme se rozhodli, že se na něj vyprdneme. Je to šíleně velké město se šílenou dopravní infrastrukturou, tak nechceme přijít o nervy a uši.)
Odcházíme na pole se vyspat. Ráno stáváme dřív a potkáme čtyři muže u dvou kamiónů, co snídají. Pozvali nás ke snídani a dovídáme se, že jedou do Yazdu přes poušť. Jedeme tedy s nimi. Celodenní cesta přes poušť byla famózní. 500 kilometrů sucha a skal. Krajina se měnila v různé druhy pouště. Chvíli to vypadalo jako v Arizoně, potom jak na Sahaře a chvilku jsem myslel, že jedeme po povrchu Marsu. Večer nás vyhodili u města Yazd a pokračovali do města na jihu Iránu, Barnabas. Spíme ve stanu u dálnice a kraji města. Nabrali jsme u jedné benzínky na poušti vodu a po uvaření čaje zjišťujeme, že je slaná. Takov ý pech…
Teď se jdeme podívat na město a potom se zašijeme do nějakých pouštních vesniček aspoň na týden...pořád na cestě stopovat je nuda už...
Tak choda nafes