Dopisy z Asie 2011 - 2012 - Nepál - země fascinace, úžasu a dobrosrdečnosti - část I.

Namaskar z Nepálu,

dlouho jsem nepsal a nic nepřiložil do svého bulvárního plátku z cest. Možná se mi ani nechtělo. Možná jsem si dal konečně po třech měsících dovolenou, tak se mi nechtělo se pachtit psaním a narušovat své odpočinkové prázdniny, které Nepál přináší. Možná jsem byl taky trošku zdechlý a možná, že ten, kdo klepe na dveře, není maminka, ale vlk. Což sem ale nepatří, nýbrž se stejně musím zvednout a jít otevřít…

Probuzení nad vesnicí Ratada

Nepál je opravdu země fascinující, krásná, klidná, zatím nezkažená, plná dobrosrdečných lidí, kteří mají mezi hlavou a hrudním košem periskop, jelikož při pohledu do jejich očí, jim vidíte do nitra dobrého srdce. Konečně místo, kde se dá nenarušeně odpočívat a poslouchat své vnitřní hlasy a ne jen dávat pozor, ať do něčeho nešlápnete, nebo ať vás nikdo nepřejede, či který bubínek to zrovna odnese při přestřelce klaksonů na křižovatce. Taky ani nikdo nekouká, jako byste byli pacient na porodním sále s cedulkou na zápěstí infekčního oddělení. Proto také jsem celou dobu nepsal a užíval jsem si pouze krajinu a fascinaci téhle poměrně malé země z putování. A aby toho také nakonec nebylo moc ke čtení a abych neobtěžoval váš drahocenný čas čtením laciných zážitků z cesty váguse, a dost možná abyste moc nezáviděli, rozhodl jsem se rozdělit Nepál do dvou částí. Dnes, tedy část číslo jedna a příště, až najdu nejrychlejší cyber cafe v kraji, pokud existuje tak nízká hodnota pro měření přenosu dat (snad jeden a půl poštovního holuba za sekundu), pošlu pokračování.

Takže…

Z Indického Balrampuru se přesouváme vším možným k hranicím, pohraničního města Jarwa, kde zjišťujeme, že zde nedávají víza a tudíž musíme zpět a přejet o 200 kilometrů do jiného přechodového města, a to Sunouli. Nakonec to není až taková potíž, páč se nám podaří stopnout první kamion, který shodou okolností jede až před hranice. Po asi pěti hodinové cestě, se dostáváme k hotelu, kde nás dokonce i kamionista odvede a dáváme si prozatím poslední noc v Indii. Kamionista měl celkem krušnou cestu, když mu malý kluk vjel s kolem pod kamion, načež musel následně několika tunový stroj s betonem dostat do stavu brzdícího a kluka slušně, ale o to hlasitěji okřikl. Prostě seřval. Potom na křižovatce mu jiný truck podřel kabinu a rozbil blinkr, tak musel zanadávat ještě jednou. Ale celkově to byl nejhodnější Ind v Indii a zpravil Indům reputaci, kterou jsme si o nich vytvořili. Koupil nám ještě čaj a nějakou pochoutku a ukázal dobrou stránku téhle země v jednom člověku. Na závěr pěkné vyprovodění z Indie.

Na festivalu v Ridi - Nepálský oficír s Emičkou

13.1. - Hned z rána řešíme formality s vízy, pasy, fotkami a podobnou celní úředničinou bez větších potíží. Jsme v Nepálu. Pomalu se rozkoukáváme a hledáme vhodný autobus do města Tansen. Cestou potkáváme v busu Holanďana, Ronyho, který zde pobyl už tři týdny a míří do Kathmandu na letiště zpět do vlasti a strašně se těší domů. Jsem zvědavý, co potom budu dělat jednou já. Když dojedeme do Tansenu, ubytujeme se v relativně levném hotelu a pořešíme základní věci v novém státě od simek, přes kurzy, až po ceny zubních kartáčků.

Dle trasy, jež nám v Lahore (Pákistán) pověděl Gilbert Colonko (německý spisovatel), ráno vyrážíme na malý lehký trek k chrámu Rathigat, který se nachází u soutoku řek ve výšce kolem 650 m n. m. (nadmořská výška Tansenu, je zhruba na úrovní Lysé hory). Cestička se pozvolna přes vesničky snáší k řece a vede krásnou přírodou, tvořenou palmami, bambusy, jehličnatými i listnatými lesy, kolem skal, vodopádů a skrze haldou svěžího vlhkého vzduchu, který by se mohl prodávat do jeskyní. V dáli jsou vidět přední masivy ledovců a zasněžených špičatých vršků Himaláje. Po třech hodinách chůze dorazíme k chrámu, který prolítneme a dáme si něco k jídlu. Poté vyrážíme druhou cestou přes hřeben zpět do města Tansen, která je neméně zajímavá. První vycházka do nitra nejvyššího pohoří byla vzrušující, jako první playboy zakoupený na školním výletě.

Chrám Rathigat

Ráno nakupujeme zásoby a pěšky vyrážíme cestou na město Tamghas. Bere nás sběrný jeep a vzhledem k vysokému pokrytí vnitřního obsahu vozu, sedáme na střechu a užíváme si výhled shora jeepu. Dovídáme se, že ve městečku Ridi, které je po cestě, se koná Hinduistický třídenní festival. Jdeme se tam tedy podívat. Vypadá to trošku jako naše pouť. Hraje tu klasická lokální hudba pro daný festival, jsou zde stánky se suvenýry, napití muži, stánky s občerstvením, a aby ušetřili na kolotočích, spojili centrifugu s ruským kolem. Což je vlastně klasické ruské kolo, které se děsně rychle točí. Je celkem srandovní, že v suvenýrovém stánku, prodávají přívěšky s křížkem a Ježíšem. Tak jsem si vzpomněl, že u nás na pouti se prodávají také věci s východní tématikou jako „Om“, nebo „Jing jang“, či jiné. Asi by jim to taky přišlo zábavné. V místním stánku zkoušíme lokální víno „rakši“, což je něco jako rakije s vodou. Je to nejlevnější chlast tady a je to domácí výroba (cena za dvě decky je 20 Rs, čili kolem 5 korun). Vyrábí se to s rýže a po třech drincích za svitu luny tančíte bosy s partou Nepálců v chrámu na relaxující hudbu. Po dohodě s pánem Prihmabadem, místním hostinským přespáváme na lavičkách ve stanu, kde nám bylo naléváno a nasyceno. Ovšem vstávají už ve čtyři hodiny, aby mohli udělat přípravy na ráno. Začal nám tedy dlouhý den. Ještě dvě a půl hodiny je tma, což není ani vtipné ani se tomu polorozespalí nesmějeme.

Tom překračuje most

Za rozbřesku obcházím tábor, který se pozvolna probouzí, a jdu se opláchnout k řece. Pozoruju asi z deseti metrů, jak místní mladíky holí do hola a převlíkají se pouze do roušek ke svaté očistné koupeli. Vedle nich leží po pás ve vodě na márách mrtvola, kterou pozůstalí umývají a jiní nosí dřevo a jiné věci na podpal. Je to zajímavé, ale moc se mi nechce být za čumila. Chvíli se oplachuji, rukou umývám bláto z nohavic a snažím se natáhnout čas, na co nejdelší možnou dobu, abych aspoň trošku viděl, co se tak bude dít. Po zapálení odcházím ke snídani. Zajímavě mi začal den. Dopoledne vyrážíme po řece proti proudu a nacházíme klidné místečko mezi řekou, skálou a vodopádkem, kde se utáboříme a dospáváme. Večer děláme oheň a já už cítím, že na mě leze nějaká chřipka.

16.1. Balíme věci a jdeme k cestě pokračovat směr Tamghas. Je to asi 70 kilometrů, tak si ji zkrátíme autobusem. V Tamghasi nabíráme opět zásoby, vodu, nasytíme se a už pěšky razíme na hřeben. Jdeme asi dvě hodiny směrem Ratada, kde dnes kvůli světlu dojít nestihneme. Zabivakujeme se na jedné z kaskády v lesíku a na oheň nemáme dřevo, páč je všechno vysbírané a ořezané domorodci. Večer slyšíme z vesničky trubky a po 15 minutách, kousek od našeho stanu řve nějaký chlap nějaká slova a do toho si na bongo bubnuje. Potom následuje pár výstřelu, které nám znepříjemnily naše teorie, co by to mohlo být. Ráno se dovídáme, že je to pro boha a dělá se to denně. Aspoň, že tak.

Nepálská zelená krajina - rejže prejže

Po vybrání ospalek z očí scházíme do vesničky Ratada, kde si dáme oběd a poté přes houpací most přecházíme do dalšího údolí, kde se opět šplháme do výše hřebenu. S plnou polní na zádech a s kašlem na hrudi je to zážitek. Začínám být dost unavený. Před setměním vyhlídneme vršek nad vesnicí a jdeme rozdělat stan. Nanosíme dřevo, ale je tady tak vlhké, že aby hořelo, musíme neustále foukat do ohně. Víc energie vynakládáme na oheň pro jídlo, než z toho jídla v konečném důsledku dostaneme. Chtěli jsme si udělat zelí s vajíčkem a s brambory v popelu. Plus mínus, mínus, mínus se to povedlo, ale byl to boj. Po jídle si jdu okamžitě lehnout, ale jsem tak unavený, že nemám sílu usnout.

Celou noc se převaluju a čuju nějakou zradu, která přišla nad ránem v podobě nehorázně neforemné stolice. Já jsem rozsekaný úplně stejně. Scházíme zpět na cestu a pokračujeme po hřebeni dále. Má plouživá chůze je mi děsně k smíchu, bohužel nemám tolik energie, abych se tomu mohl zasmát. Škoda, tak bych se pěkně od srdce zasmál. Dojdeme do jedné vesničky po poledni, kde se rozhodneme sestoupit k řece a do cílového města Burtiban, kde máme prozatím dojít, dorazíme kolem koryta řeky. U řeky rozděláme tábor, pojím něco z čínské nudlové pomsty a v pět hodin ve spacáku nabíhám do úsporného režimu. Nad ránem mám opět rozcvičku, kdy se musím prodrat přes tři zipy, najít čelovku, sandále a doběhnout co nejdále od stanu. 4 metry a 6 kapek přesně. To se opakovalo asi 4x, někdy nemělo cenu ani odcházet, protože po dvou krocích, jsem to mohl otočit zpět. Co bylo příjemné, bylo, že aspoň poprchalo, tak to bylo i s bidetem a taky to mokré listí…co vám budu vyprávět.

Sedlo a útulna - brrr!

Ráno se dekujeme na cestu a pomalu razíme dále k Burtibanu. Pár kilometrů si krátíme busem, ale nevím, jestli to za to stálo. Půl hodiny busem po téhle cestě, která je dorasovaná, jak Tatry po vichřici, byla pro mé nyní citlivé střeva zpruha. Cesta vypadala, jako by zmrzlo rozbouřené moře. Několikrát jsem se praštil do stropu, když jsem vylítával ze sedačky a nedával jsem pozor. Když jsem pozor dával a zapasíroval se do sedačky a ruce napnul ku předu, abych se zapřel do sedačky přede mnou, zůstalo mi v rukách celé opěrátko. Přišel výstup, hurá, dnes to máme za sebou, zase jindy nashle. Zbytek docházíme dvouhodinovým pochodem až do Burtibanu, kde se ubytujeme. Naše požadavky na elektriku a teplou vodu se zúžily pouze, jestli voda teče. Nakonec jsme našli hotýlek, kde jsou děsně milí a vodu nám ohřáli tak jsme se i umyli a oprali hadry. Elektrika začala fungovat až dalšího dne v poledne, takže taky dobré. Nyní nastává léčení a odpočinek, který si užíváme jen procházkou po městečku a dopisování deníků. Celkově se regeneruji a doufám, že to tak pude i dál. Cítím se mnohem lépe, ale neradno zakřikovat. Nyní píšu i zde do laptopíku u ovoce a pečených brambor, které jsme si nějak poručili a ani jsme nevěděli, že dokážou tak výbornou věc udělat. Je to personál ryze ochotný a milý, stejně jako spousta Nepálců. Taky si dopřáváme na pročištění lidského interiéru sklenku místní whisky zvanou Vision. Je to relativně dobré pití. Ono relativně je tady ošemetné slovíčko. Je to jako; spadnout z útesu do porostu obřích kaktusů, je relativně lepší, než spadnout do dvou velkých točících se ozubených kol. Nebo podstoupit lobotomii, je relativně lepší, než přijít o hlavu úplně na gilotině. Nebo…a taky jiné přirovnání.

Věčně úsměvaví Nepálští policisté...

Jsme 100 - tý den na cestě!

Celkem odpočinutí, vydáváme se dále na cestu skrze nižší část Himalájské krajiny, a to do vesničky Dorpatan. Cestička vede nitrem údolí kolem potoku. Po pár kilometrech se dostáváme na cestu pro jeepy. Nepíšu schválně pro auta, protože je to cesta opravdu pouze pro jeepy a traktory. Po ní jdeme další dvě hodiny skrze pár malých, ale o to hezčích vesniček, kde za doprovodu dětí, které právě skončily ve škole, vesničku opouštíme. U říčky za vesnicí zakotvíme a dnes končíme, stejně tak, jak tady končí signál na mobilu. Na malém plácku, nad rychle tekoucí vodou stavíme stan a děláme jídlo. Paní, jež na druhém břehu trhala trávu do ošatky, přebrodila na boso potok a koukala, co děláme. Pak se osmělila a začala ukazovat na břicho a do pusy a všude. Styl žebrání Nepálského obyvatelstva je úplně jiné než sousedních Indů. Ind na drzo přijde, nastaví ruku a „dávej“. Nepálci vás prvně omrknou, potom ukážou buďto na nohu, ruku, či jiné bolavé místo na těle, nebo v tomhle případě na těhotné břicho a poté teprve do pusy, že mají hlad. Poté až nastaví ruku, abyste jim dali nějaký obnos. Dostává tedy zbylých pár brambor a hrášek, když má hlad. Čekala sice asi, že dostane něco z ešusu, ale nakonec odešla pryč a byla ráda i za to.

Nad ránem mám opět budíček a musím z polohy ležící, do polohy čapící. Už několikátý den mě tohle trápí. Pak se opět zachumlám do spacáku, jelikož v těchle místech, obzvlášť tedy večer je pěkná zima. Po rozbřesku, když se slunce vyhouplo zpoza hor a příjemně nahřívá stan, porodím se ze stanu ven. Teplý čaj, drobná snídaně, balící rituál a míříme po cestě pro jeepy, která pozvolna přechází na oslí stezku. Na oběd, v jedné jídelničce, kde vůdci oslů, tedy místní lidi, kteří vedou oslí skupinu, která přenáší přes sedlo do Dorpatanu zásoby, nám bylo na jídlo podáno chau chau (čau čau), čili čínská instantní polévka. No to teda čau…

Kdo je Renča a kdo nepálská žena?

Čas do Dorpatanu se různí. Každý říká jiný čas. Od čtyř hodin, do hodiny se to dá ujít. Jdeme dvě hodiny a pořád lid hlásá, že ještě tři hodiny. Vyrážíme skrze soutěsku do sedla, kde jsou malé vodopádky a taky tady začíná led a sníh, což je moc hezké. Také se v sedle objevují mraky, ve kterých chvíli hamtáme a rozhlížíme se, co dál. Jsme ve výšce něco málo nad tři tisíce metrů a je tu pár kamenných útulen. Rozhodneme se tu dnes přespat. Když napneme na jednu část, tedy ložnicovou část igelit, jakožto větrnou zábranu, dým z ohně se s ní moc nekamarádí a vyuzuje nám to spací místnost. Igelit nechvíli sundáme, než ze sněhu uvaříme polévku a čaj a poté navlečeni do celé krosny, si jdeme lehnout na vystlanou zem jehličím a karimatkou. Večer se do sevřeného sedla zespod chladný vítr pěkně opírá, tak je dost chladno. Předsvítací proces střev opět vypukl. Jsem sice nesmírně rád, že mám pravidelnou stolici, ale ve čtyři, v pět nad ránem mě to dost sere. Vybíhám z rozehřátého spacáku za horizont sedla, kde s pohledem na vycházející slunce, které ranními paprsky obarvuje nejvyšší vršky v okolí na oranžovo, vykonávám potřebu. Děsně fouká a je kosa, že sotva ohýbám prsty, ve kterých třímám papír. Na druhou stranu je tady výhoda, že i když není výrobek úplně tuhý podle vašich představ, zima s ním z rázu udělá tovar tvrdosti kamene. Čili dnes si můžu napsat do deníčku – „pevné“! Dlouho si pohled na sluneční paprsky neužívám a sklouzávám se po sněhu zpět do kamenné útulny. Do rána už moc nespím. Je zima a vítr, neřád přelétavý, mi ukradl většinu tepla ze spacáku.

Sedlo je namířeno na severní stranu, čili slunce bychom se jen tak nedočkali. Zkoušíme rozdělat oheň, ale s prsty ohebnými asi jako měl střihoruký Edward, se nedaří. Dokonce se zbláznil i vařič a jeho čištěné prokřehlými prsty by bylo náročnější než rozdělat oheň. Sbalíme tedy vše, co máme a míříme dolů ze sedla na sluníčko. Když k němu dojdeme, sundávám boty a promasírovávám si prsty u nohou, se kterými jsem už od spacáku nehýbal. Pěkně rozmrzáváme a sluníme prochladlá těla na ranním žáru. V tom prochází kolem nás pán v žabkách, dekou kolem pasu sahající po kolena a na zádech si nese železnou traverzu. Hanba mě rozehřála více než slunce. Ale už je teplo. Když se i oči přidají k rozmrznutým částem těla, máme krásný výhled na krásnou, nasvícenou…

…pokračování příště…

Duchem i vzhledem "pankáč"...

Jako bonus přikládám překlad z indických novin.

Nadpis: Zahraniční hosté dostali chole bhaturi (což je typický indický pokrm) http://en.wikipedia.org/wiki/Chole_bhature

Říkají, bratr a sestra, zahraniční cestující, že přišli do krásného města (odkud je papír), učit se o historii tohoto místa. Oni si o tom přečetli v knize a rozhodli se jít pěšky z Dillí do tohoto města (Sambhal). Ve večerních hodinách byli v restauraci jíst chole bhature, když místní, zvědaví obyvatelé udělali velký, shromážděný dav. A tam byl reportér, který s nimi udělal rozhovor. Zřejmě svým přátelům, aby se setkali s mnoha milými lidmi, že zapomněli, že byli turisté a chtěli by strávit více času v Indii.

V anglické vezi:

Headlines is quite funny : Foriegn guests got chole bhaturi (which is a typical indian dish)

It just says that a brother and sister foriegn travellers came to the beautiful town (from where the paper is) to learn the history of the place. They read about it in a book and decided to walk from delhi to this town. In the evening they were in a shop eating the chole bhature when the locals got curious and a big crowd gathered. And there was the reporter who took the interview. Apparently your friends met so many nice people that they forgot they were tourists and would like to spend more time in india ;-).

No, trošku tam zalhali, jelikož ono historické město, byla smradlavá díra s čumily, o kterém jsme si vůbec nečetli. Onen pokrm jsou klasické indické bobky, které jsou všude a na výběr nic moc jiného není. To, že jsme z Česka, se vůbec nezmínil neřád. Ale aspoň to nejsou úplné bludy.

Tak se mějte o něco hůř než my v Nepálu, pač jinak by mě to pěkně namíchlo…

Namastééé

Svítá - věc, která zahřívá