Dopisy z Asie 2011 - 2012 - Poslední návštěva

Ahojte,

zřejmě poslední článek, který zde umisťuji. To nám ten prodloužený víkend utekl. Zrovna jsem si tak nějak zvykl a vybalil krosnu. V tom najednou nastal konec Thajska a také celkové dovolené. Po dvě stě třech dnech sedím na letišti a nějak si to všechno sesumírovávám. Ani se mi moc odtud nechce…

Už tedy zase nejsem sám a se Sabčou se z letiště přesunujeme do hotelu, na vyhlášenou ulici Khoasan Road. Ubytování se tady dá sehnat jakékoli. Dormitory od 150 – 300 BH, dvoulůžkový pokoj bez sprchy a A/C od 200 – 400 a s každou vymožeností v podobě sprchy, elektřiny, klimatizace, nebo wifi ceny stoupají. Po snídani se trošku prospíme, jelikož jsme ani jeden nespali a odpoledne se jedeme projet po památkách s rikšákem, avšak tady se tomu říká „tuk – tuk“. Takže vlastně s tuktukářem. Celkově jazyky JV Asie připomínají spíše dětské žvatlání ve školce, než rozhovory. Tuk – tuk, mu (kráva), bla (ryba), ňau (kočka), ví (hřeben), mamuan (mango) a jiné veselé slovíčka, jež jsou spíše citoslovce. Když někdo křičí na někoho z dáli, tak mi to zase připomene opilcovo tlachání v českých hospodách.

Bangkok

Další den se jedeme projet lodním MHD po řece do čínské čtvrti, kde jsem nechával spravovat kobylku na kytaře. Kytara je spravená a do akustického otvoru mi pán opravář ještě chtěl zevnitř vlepit dýlerák s dvěma palicemi thajského konopí. S vykulenýma očima zastavuji jeho ruce s plastikovým pytlíčkem a lepící páskou a se slovy ať neblbne, že bych z Thajska chtěl ještě odletět, beru kytaru do rukou a vkládám do futrálu. Na hotelu radši prohledám vnitřek nástroje a obalu na něj, jestli mi ten pajtaš nenechal nějaký dáreček, kterým bych celníky zabavil na pár hodin. Večer už po několikáté procházím místní turistickou čtvrť a chutnám další brouky, šváby a jiné kousky. V konečném důsledku zjišťuji, že to chutná všechno stejně po osmažení a přidání koření. Každopádně toho škorpióna musím najít…

Přeplněné pláže Bang Saenu

12. 4. vyrážíme na vlakové nádraží. Zítra zde začíná třídenní svátek k oslavám Nového roku s příjemnou slavností vodního festivalu, který také utne období sucha. Všude je děsně lidí, kteří jezdí za rodinami. Vmáčkneme se do vlaku a přesouváme se za město Saraburi – přesněji Kaeng Khoi. Když už ve tmě jdeme za město, abychom zalehli, zaslechneme jednoho pána, že je v této oblasti nebezpečno, ať spíme u jeho hospody. To slyším poprvé v JV Asii, že by bylo někde nebezpečno. Pak nám tuhle informaci sdělí i policajt (aspoň to o sobě na kartičce tvrdil) s pistolí v ruce, a prý máme jít spát na policejní stanici. To teda ne, a tak tedy nakonec spíme na zahrádce místního pubu.

Z vodního festivalu a oslava konce roku 2555

13. 4. – začíná „Water festival“ a oslavy. Kolem je spousta stánků a hlídek, které dohlížejí na slavící lidi a šoféry. Většinou, když je míjíme, dají nám vodu, nebo energetický nápoj. Stopem nás bere jeden pán do Nakhon Ratchasim. Zve nás na oběd a cestou přes města nebo vesnice si užíváme z interiéru vozidla slavící davy, které chrstají vodu, nebo pudr po autech, lidech, motorkách, no prostě po všem. Matlají rukama skla, karoserii, do toho tančí, pouštějí hudbu a sem tam si loknou i toho alkoholického nápoje. Dnes se ještě svezeme stopy až před město Khon Kaen a v polích to zapíchneme v jednom dřevěném objektu. Po celé části jihovýchodní Asie se nachází v polích spousta jakoby altánků, které slouží zemědělcům jako schovka před spalujícím sluncem. V těchto končinách je slunce téměř v nadhlavníku a ne jednou si v poledne šlapu na svou hlavu ve stinné podobě. Proto je tedy po Thajsku spousta těchto příbytků, které se dají využít k večernímu přespání.

Brzy ráno, než kohout zakokrhal, stojíme u cesty a míříme dále na sever do Laosu. Z Udon Thani stopneme čtyři mladé kluky na kapotě pick-upu, nejčastějšího auta v Thajsku. Vevnitř také někdo zcela jistě seděl, ale netuším, kdo, ani kolik jich bylo. Každopádně jedou do Nong Khai, hraničního města s Laosem. Na korbě mají ledničku na chlazení piv, velký barel s vodou, kelímky a rozmočený bílý prášek ve vodě, kterým nám hned zmalují tváře. Do toho k nám někdo přiběhne a mrskne na auto kýbl vody. Rychle pláštěnkou přikrývám batohy a začíná nelítostná sranda s vodou. Do pravé ruky vezmu kbelíček vody, do druhé Changa (pivo Chang – v překladu slon), co mi nabídli kluci a leju vodu po ostatních autech i po motorkářích a chodcích. Když se zastaví na křižovatce a čeká se na zelenou, strhává se vodní přestřelka z korby na korbu. Všichni jsou mokří, spokojení a užívají si skvělého svátku před koncem roku 2555. Do chlaďáku (kyblíčku s ledem, kde mají piva) dám i slivovici, ať kluci vyzkouší kulinařinu střední Evropy. Dva to vůbec nechtějí, jeden zprvu odmítá, pak si dá taky a jeden statečný zkouší. S vyjeveným výrazem, s pocitem zástavy polykacího systému a vytřeštěnýma očima zvedá palec. Tím kamaráda přesvědčí. Ten se chvíli na to zalkne a s otevřenou hubou se chladí o proudící vítr. Ovšem po chvilce žádají znovu o medicínu. Mezitím přibíhají vodní pumpaři, kteří dolévají do barelu vodu, aby se mohlo dále z vesela lít po všech. Tedy skoro po všech. Po policajtech se nesmí. U hranic se loučíme, dáme si poslední kolo slivovice, které jim zbytek v zápětí nechám a odcházíme ku papířině.

Ani ne hodina a 30 dolarů nám umožní vstup do Laosu. Pak se přesuneme od hranic vanem do hlavního města, které leží nedaleko – 13 km. Ve Vientianu mezitím řádí vodní nepokoje také. Co se ale cení, je, že na baťůžkáře nic nelijí. Tedy pokud má na zádech krosnu. Turista s batohem má zde větší pravomoce než policista, na kterého klidně hážou vodu - a ten se jen směje. Možná jen přes svátky a pak si oného výtržníka najde. Ubytujeme se a vyrážíme ještě do ulic. Po pár krocích jsme mokří. Jdeme se podívat po městě, které je relativně malé na hlavní město, a taky se jdeme podívat na Mekong, který tvoří dlouhatánskou hranici s Thajskem. Když smočíme prsty v Mekongu, největší řece Indočíny, setmí se a procházíme noční Vientiane s jeho chrámy a tohoto času rušnými ulicemi.

15. 4. – poslední den vodního festivalu je něco jako silvestr. Vyprdneme se na památky a jdeme si sehnat kyblíčky. Poté chodíme po ulicích, kde vládnou mililitry hudby, centilitry tance, decilitry zábavy, litry piva a hektolitry vody. Do toho projíždějí auta, kde v každém druhém je banda lidí, kteří rozstřikují vodu. Na chodnících u obchodů zase stojí lidi, kteří mají hadice a vrací úder jezdcům. Já se Sabčou jsme v pěchotě, která chodí a lije vodu po všech. Voda na ulicích se převážně vzájemně lije za krk, což značí, že jsi smyl všechny špatné věci, jeho hříchy a nečistotu ve starém roce a do roku následujícího vstoupí čistý. Po takovém polití za krk, následuje „kopchai“ – děkuji. No a pak vezmou láhev piva, zakloní ti hlavu a část slejí z hrdla do hrdla. Tak tedy obcházíme skupinky a poléváme se téměř celý den. Jedna taková skupinka si nám řekne o posílení týmu, tak u ní zůstaneme asi přes hodinu a pomáháme kropit lidi na korbách projíždějících aut. Taky poléváme sebe, děkujeme si, popíjíme pivo a hážeme navzájem do bazénku. U břehu Mekongu zase hraje živá kapela a z pódia stříká asi 6 hadic s vodou. Lidi v kotli tančí a skvěle se baví. Jako každá akce, i tato je částečně spojena s konzumem alkoholu, ale neviděli jsme žádné potyčky ani problémy. Téměř nikde nebyla ani žádná ochranka. Agrese spojená s alkoholem jim tady nic neříká. Ti největší slaviči řádí až do desíti večer. Po třech dnech toho už má ale většina lidí až až. My jsme mokří na kost. Dalo by se říct, že nejsem tak mokrý, ani když vylézám z vany. Byl jsem jeden velký varhánek, ovšem byl to krásný svátek.

Vientian - "water festival"

Je Nový rok 2556 a my jdeme zkusit stopové štěstí v Laosu. Jak bylo na ulicích poslední dny rušno, nyní je tu klid, jak po boji. Možná se tak většina obyvatel i cítí. Stop v Laosu je docela obtížný. Lidem se moc brát nechce, ale i tak se nám podařilo stopnout auto 70 kilometrů za Vientiane. V Phonhongu si dáme oběd a pokračujeme v cestě. Tady už nás nevezme nikdo a i přes tříhodinové vytrvání, jsme nakonec nuceni jet autobusem do Vang Viengu. Později se dovídáme, že domorodci mají zakázané brát stopaře - pokud nemají licenci a neodvádějí daně, mohli by od policistů dostat pokutu za nezákonné podnikání a přiobohacování. Ve Vang Viengu sedíme do půlnoci v krčmě a čekáme na autobus do Luang Prabangu. Raz za čas nějaký projede, ale je plný. Pak se poštěstí a dostáváme čestné místo v uličce mezi sedadly lůžkového autobusu. Uličky jsou vypolstrovány, tak se i na nich dá relativně dobře spát.

Litry kořalky

Ráno jsme na místě, seženeme si hotýlek za 60000 kipů (10000 = 25 korun) a pak jdeme projít město, které je historicky asi nejbohatším místem v Laosu a je zapsáno i v seznamu UNESCO. Co se jídla zde týče, je velice podobné thajskému, jak cenou, tak chutí. Specialitky v Laosu žádné nehledejme. Co jsem ale prvně ochutnal, je kořalka, v níž jsou naložené kobry, štíři, mnohonožky, gekoni a jiné potvůrky. Pán to měl ve velké skleněné nádobě, která je téměř stejná jako velký demižón na víno. Prý to chytá tady nedaleko v lesích na protějším břehu Mekongu, a strká to ještě živé do roztoku, který má 60% alkoholu. Zvířátka se v láhvi utopí a posléze dělají takovou pěknou kulisu při požívání tohohle nápoje. Taky mi Sabča vyjasnila, že někde v lese na druhé straně řeky spát nebude. Co se samotného chlastu týče…pil jsem i lepší věci.

Následujícího rána, v devět hodin, máme být u cestovní kanceláře, která dělá zájezdy ke slonům, do sloní vesničky, kde se nachází i vodopády „Tad Sea waterfall“ a spoustu jiné zábavy. Jedeme tedy dodávkou, poté člunem po řece, až nakonec stojíme na můstku ve výšce tři metry, dostáváme rákosové kloboučky a usedáme na slona. Půl hodinová projížďka džunglí a následné brodění ve vodopádech se slonem, je v konečném důsledku jen projížďka po lese. Je období sucha a vodopády jsou vyschlé. Snaží se tam sice nahnat pár litrů vody trubkou někde z lesa, ale nemá to s fotkami z cestovky nic společného. Vody jsme si teď ale užili dost, tak jsme spokojení i za projížďku na temeni chobotnatce. Ovšem nechápu, proč cestovky v Luangu nabízejí výlety k vodopádům, nebo umývání slonů u vodopádů, když tu teď žádné vodopády nejsou.

Na slonech

Odpoledne jdeme na vyvýšeninu, která dominuje ve středu města Luang Prabang a na ní se nachází „Wat Tham Phu Si“ a „That Phu“. Prostě chrám, sochy Buddhy a taky ve skále Buddhova stopa. Zběžně a rychle to projdeme, jelikož je tady spousta lidí, čekající na západ slunce. Večer si dáme rybu a bagetu na schodech před klášterem. Další den jedeme zpět k hlavnímu městu.

Celý den je víceméně zasvěcen cestě. Od dopoledne čekáme na autobus, který nevyjede, dokud se nenaplní lidmi. Tak tedy vyčkáváme tři a půl hodiny, než se dokoupí poslední sedadlo. Chvíli si zpříjemňujeme pivem „Lao beer“ s párem Čechů - Walterem a Martou, dvěma padesátníky, kteří dle vyprávění svých zážitků poměrně často cestují. V posledním měsíci dělali Vietnam, Myanmar a Laos a 23. 4. odlétají z Bangkoku do Česka. Nyní taky čekají na stejný „VIP“ autobus. Jak se ale později ujišťujeme, s „ví-aj-pí“ to má společného jen ty tři písmenka VIP nalepená na předním skle přepravovadla – klimatizace nefunguje, sedadla o něco málo bezpečnější než elektrické křeslo, okna špinavé jak rybářské boty, prachu je vevnitř, jak kdyby se pozvracel vysavač, a každou chvíli zastavujeme kvůli opravám. Především brzdovým opravám. Ovšem cesta do Kathmandu překonána nebyla.

Vang Vieng

Místo v šest hodin jsme ve Vang Viengu o půlnoci. Stavíme stan na tmavém plácku za nějakým domkem. Ráno zjistíme, že stanujeme jakoby na náměstí s trhy. Balíme a sběrným taxíkem jedeme k jezeru Nam Ngum. U jezera Nam Ngum je klid. Procházíme část pobřeží. Vzhledem k jeho rozloze, opravdu malou část. Večer se od jednoho pána dovíme, že se zde ani nesmí stanovat. Prý jsou za to pokuty. Nevím, zda nás chtěl pouze podstrčit do hotelu, nebo je na tom kapka pravdy. Už nám zde policie omezila stopování, teď ještě nám bude dělat zátahy na stan? Přečkáme bouřku v jedné hospůdce u piva a jídla a po setmění jdeme postavit stan pod bývalé kryté stání pro auta.

Vientiane

Další ráno po snídani a okoupání se v jezeře, vyrážíme pěšky zpět k Phonhong. Nic velkého, ani zvláštního se neděje. Každý den je bouřka, aspoň jednou denně, mezi tím je pořád horko, lidi jsou šťastní, nebo se tak tváří, auta nezastavují, jídlo je chutné a stravitelné…tož tak.

Po pár dnech jsme opět v hlavním městě, kde se ubytujeme ve stejném hotelu. Projedeme na kole ještě zbytek města, který jsme díky užívání si vodního festivalu nestihli. Vientiane je poměrně malé městečko, srovnáme-li ho s jinými metropolemi, které jsem navštívil. Populace hlavního a největšího města Laosu je sotva 800 000.

Hranice

23. 4. po čtvrté vstupuji do Thajska. To je vám razítek. Čtvrtou návštěvu tohohle státu pojmeme jako exkurzi po chrámech. Díky jednomu policistovi, který byl takový veselý hromotluk a strašil nás nebezpečností Thajska, které se na 20 metrovém dálničním patníku nedaleko Nong Khai představuje jako „země úsměvů“, nás napadla zákeřně jedna myšlenka. Jelikož nám řekl, ať spíme raději v buddhistických chrámech, že je tam bezpečněji, plánujeme tedy prozkoumat místní náboženství, seznámit se s mnichy a způsobem jejich života vedeným za zdmi kláštera.

Výlet na korbě pick-upu

První chrám navštěvujeme v malé vesničce nedaleko Khon Kaenu, kde se nás ujme manželský pár, který zde mnichům pomáhá s úklidem, zásobováním, vařením a jinými věcmi. Chrám je postaven nový. Jeho sloupy jsou z kmenů stromů a celkově je takový otevřený a vzdušný, oproti starším zděným templům.

Rybář na Mekongu

Další den jedeme do Kalasinu a odtud severně pokračujeme ke geologickému muzeu, které nese jméno po princezně Maha Chakri Sirindhorn. Je to asi nejhezčí muzeum, které jsem navštívil. Je zde spousta koster dinosaurů, mluvené slovo téměř ke všemu a spousta hraček a hýblátek pro děti. Třeba si můžete vyzkoušet, jakými způsoby se pohybují litosférické desky, nebo jak vypadá tsunami v akváriu, kterou spustíte jedním tlačítkem. Prostě spousta zábavy za hodně málo peněz. Vstup je zdarma, pouze dobrovolné příspěvky. Dva kilometry od muzea je město Sahatsakhan, poblíž kterého je na vršku chrám „Wat Puttha Nimit Phu Khao“. Z dálky vypadá jako rozhledna, či nějaká věž. Zblízka je to relativně mohutná stavba s věží a velice prostorným interiérem. Všechno je z kamene nebo ze dřeva. Celý areál poblíž onoho „watu“ (chrám), je velice krásný a stojí na něm spousta staveb a stavbiček zasvěcených Buddhovi. Prohání se zde mnoho pávů, kteří se čepýří svými vějířovitými ozdobami a vydávají děsné skřehotavé zvuky, téměř likvidační pro uši. I na tomto místě jsme vítani a je nám dovoleno přespat v areálu, pod stříškou malé dřevěné stavbičky.

Wat Puttha Nimit

Ráno vstáváme před východem slunce a na vykukující paprsky se jdeme podívat na schody před Phutta Nimit. Poté se rozloučíme a směřujeme opět na jih k městu Tha Tum. Asi dvacet kilometrů odtud je „Chang village“, tedy sloní vesnice. Až na místo nás doveze jeden pán, který si s námi malinko zajel. Ve vesnici je sloní institut, který zkoumá slony, ovšem nevím, jakým způsobem. Ze začátku vidíme akorát přivázané slony v okovech a u nich sedí parta lidí možná se základkou, v ruce bodáky a mačety a neváhají je použít pod záminkou hezké fotky pro nás. Pak stačí vzít bodec, zapíchnout ho ze spod slonovi do chobotu a slon udělá krásnou pózu se zvednutou dýchací hadicí. Na to se Sabča dívat nemůže, vynadá jim do idiotů a odchází do daleka od řezných zbraní. Druhou část návštěvy vesnice strávíme na tribuně u hřiště, kde právě probíhá sloní show. Sloni všech váhových kategorií a velikostí kopou balóny do brány, kde stojí slon brankář, nebo věší basketbalové míče do koše. Pak všech asi 15 slonů si přijde k lidem pro odměnu. Když dostanou cukrovou třtinu, sní ji, když dostanou bankovku, podají ji za zátylek, kde sedí jeho cvičenec. No prostě vědecký institut. My míříme dál až do města Satuek, kde hledáme před západem chrám na přespání. Daří se, i když ze začátku hlavní mnich vypadá nedůvěřivě.

Geologické muzeum Sirindhorn

Následující den se ve stopování celkem daří. Urazíme přes 300 kilometrů několika auty a dostáváme se k jižnější části Thajska (tedy té vrchní části po Bangkok), k městu Sa Kaeo. Tam narážíme kousek od hlavní cesty na vesničku s menším chrámem, kde nás vřele přijmou, dají nám spoustu ovoce, pití a všechno. Žije tady jeden starý mnich, který je děsně zvědavý a ptá se na všechno, co máme na krosnách a kolem. Vysvětluji mu, co je karimatka, co je čelovka, co jsou různé věci a věci ještě jiné. Pak popojde dál, vezme hajzl papír a odejde na záchod. Asi ho už nezajímám. Ještě večer mi provede dost podobnou věc, když mě vytáhne na prohlídku areálu a ukazuje psa, nějaké rostliny a stavby. Pak dojde před svůj domek, sedne si a ze zahradního kohoutku se začne umývat. Chvíli koukám jak puk, pak jdu zpět.

Sloní show

Na další dny plánujeme odpočinout si u moře. Jedeme tedy do Chanthaburi. Jak se dozvíme na místě, v tomhle městě nejsou žádné pláže, a proto ještě popojedeme dál do Leam Singu. V Leam Singu sháníme ubytování. Je to destinace spíše pro Thajce. Všechno pouze v thajštině a nikde skvrnka bílé kůže. Ovšem jsou zde jen rodinné bungalovy za 600 Bh a více. Nakonec se nám ale podaří sehnat hned u pláže domeček z palmových listí. Kousek od něj altánek a od altánku kousíček do moře. Prostě chýše na pláži, kterou máme tu čest prvně použít. Je čerstvě dostavená a ještě chybí pár drobných interiérových úprav. V Leam Singu v chýši nakonec strávíme tři dny a pak razíme dále do Klaengu.

V chrámu

Stopneme jednoho pána, který nás vyvádí z omylu, že mají všichni Thajci rádi krále. Prý až 70% ne! Dle jeho slov se lidé dělí na červenotričkáče – ti ho rádi nemají - a na ty, co nosí trička žlutá – ti ho rádi mají. Když jsme si poté všímali barevného módního stylu, tak jsme nepostřehli výrazně ani jednu barvu. Taky nám o něm vyprávěl všelijaké zlé skutky, co provádí s neposlušnými občany. Vypadal spíše na nějakého buřiče, či starého anarchistu, ale aspoň jsme se nenudili. Večer opět spíme v chrámu. Je zde paní, která pomáhá v kuchyni a zametá. Z dálky vypadá jako sestřenka Quasimoda, zblízka jako sluha úchylného boháče na zámku v lese v nějakém tmavém hororu. Snažila se ale být na nás hodná.

Chýše v Leam Sing

Pokračujeme pořád k Bangkoku. Ve městě Bang Saen, kde je nejpřelidněnější pláž, jakou jsem kdy viděl, přespáváme v hotýlku. Jelikož je svátek práce a všichni mají prodloužený víkend, je tu spousta lidí. Hoteliéři na to reagují tak, že zvednou ceny. Dalšího dne je cimra pro dva zase na normální lajně.

2.4. ještě navštěvujeme chrám ve městě Chachoengsau. Je velký a krásný. Dnes je v Thajsku svátek zesnulých, tak všichni zapalují svíčky a vonné tyčinky, modlí se v chrámu a pokládají kytky na polici před sochu Buddhy. V malé vesnici narážíme na krásný klášterní komplex, kde nám nabízejí složit hlavy. V areálu je jeden chrám starý 200 let. Už je z něj celkem barabizna, ale má kouzlo. Je tady taky spalovna a v ní spousta obrazů s nějakýma modrýma vykonávačema dobra asi, jelikož sekají lidem (nejspíš hříšníkům) hlavy, ruce a trhají jazyky. Buddha u toho na pahorku medituje. Tohle tady vidím prvně a jsem celkem zaskočený. Konečně narážíme i na mnicha, který umí trošku anglicky, tak se můžeme vyptávat. Po souhlasu jeho šéfa - hlavního mnicha, kterému říká „boss“, nás nechá přespat v jednom pokojíku meetingové místnosti. Ráno nás budí v šest a v sedm zvou na snídani. Snídaně vedle mnichů je parádní zážitek a poslední hezká tečka po návštěvách několika chrámů. Sedíme sice o stupínek níže, ale pouze dva metry od nich, tak máme pěkný výhled. To, že sedíme níže, nám je vysvětleno tím, že v buddhismu si obyčejní lidé nejsou s mnichy rovni, a proto musí sedět bokem a níž. Taky nesmějí vstát od snídaně, tak mě prosí o přinesení mísy. Byl jsem důležitý! Je dost zajímavé je pozorovat. Modlí se relativně melodickou písní a jinou ještě chytlavější písničkou i končí. Každý mnich tam má i svůj sólo výstup. Moc hezké. Dostáváme rýži, nějakou majdu, polévku, sušenky, želatinový puding, čaj, kávu, vodu, mléko, spoustu věcí prostě. Když chce mnich Sabči podat vodu, musí láhev položit vedle ní a říct, ať si to vezme. Má zakázáno podávat cokoli ženám z ruky do ruky. To, že na ni nesmí ani sáhnout, je jasné. Škoda, že musíme pokračovat k Bangkoku, tady by šel určitě strávit jeden celý den. Loučíme se a mizíme za bránu kláštera a malé vesničky.

S mnichy

V podvečer jsme v Bangkoku, ubytujeme se a procházíme známou část města. Až nudící proces trávícího večera. Dva dny odpočíváme v hlavím městě a pak se odporoučíme na letiště.

Nastal konec Thajska a také celkové dovolené. Po dvě stě třech dnech sedím na letišti a nějak si to všechno sesumírovávám. Ani se mi moc odtud nechce…