Dopisy z Asie 2011 - 2012

Salám a čabajku,

…tak se mi splnil sen…na to jsem čekal téměř čtvrt století. Snil jsem o tom, jak budu putovat světem a po cestě pomůžu na poli, nebo někde lidem a oni mě za to pohostí.

Spali jsme na loučce u jablkového sadu a ráno rodinka přijela česat a sbírat jablka (elma). Tuž jsme jim začali pomáhat. Sad to byl jak kráva. Dopoledne jsme česali a částečně posbírali spadky. Následoval oběd, který proběhl ryze tureckého charakteru. Rozdělali se dvě plachty a k jedné sedli pouze ženy a na druhou, do sedu tureckého, jak jinak, se posadili muži a tedy i já. Doprostřed kolečka, tvořeného jistého pohlaví, se položily tři talíře. Jeden s fazolovou polívkou, na druhém bylo něco, jako lečo a na třetím rýže a k tomu misku s okurkami a papričkami. Každý vyfasoval příbor s plackou a chlebem a začalo se jíst. Jakmile začal být jakýkoli talířek prázdný, zavelel alfa muž a manželka donesla nášup. Tohle stolování bylo velmi zajímavé a vcelku i chytré. Člověk nedostal před sebe porci, a buď ji sní, nebo ne, ale prostě jedl a jedl, až zjistil, že opravdu nemá hlad, tak přestal futrovat. Čili jak jsme se učili jako děti všechno dojíst, tak to tady nebylo možné, páč se pořád doplňovalo na talířek. Sám si člověk určí, jestli může nebo ne.

Po obědě se nezapomnělo na čaj. Jako vždy, po jídle turecký čaj musí být. Donesli si dokonce malé kamínka na jeho vaření a jednodecové skleničky. Po siestě s čajem a cigárkem se šlo sbírat dál. Jinak cigarety se tady nabízí automaticky. Když si nasedneme do auta, co si stopneme, okamžitě otevírají krabičku a vybízí ke kouření. A to tady kouří snad celé Turecko. Dosbírali jsme celou vlečku spadlých jablek před večerem a poté jsme byli pozvaní k nim domů. Tam proběhla hygiena a dokonce nám vyprali hadry. Večeře byla opět na zemi a tentokrát všichni společně. Doprostřed obývacího pokoje se rozprostře ubrus, vy se zaseknete nohama trošku pod něj a s jednoho tácu jíte společně to, co na něm je. Takový švédský ubrus.

Ve vísce s necelými tři stovkami obyvatel se dnes konala svatba. Bylo mi sděleno, že mám jít s mým vrstevníkem se tam taky podívat. Nacpali mě do džínů a šusťákové bundy a vyrazili jsme.

Svatba probíhala na návsi za účasti klávesisty, který hrál největší turecké pecky. V boku plál oheň, u kterého stáli muži a u nekonečného klábosení kouřili, jak o život. Ženy na židlích seděly opodál. Nikdo nic nepil, nikdo nic netřímal v ruce, krom cigár. Malí muslimští ministranti oblečeni jako králové pouštěli rachejtle. Nějak mi tady chyběli ogaři mého věku. Když jsme odjeli za město, potkali jsme auto plné oněch dvacetiletých synků, jak mají soukromý večírek v autě a popíjejí Efes (pivo) a pijí nějakou pálenku v lahvi, co připomínala skleničku Alpy. Tož tak s turecké svatby.

Taky jsme si cestou sedli do místního čajového pubu. Je srandovní sedět v takové krčmě a sledovat chlapy a vesnické dědky, kteří jinak v česku sedí shrbení u borovičky či ruma a tady jim stojí před čelem čaj. U toho koukají na fotbal. Čaj, fotbal a šeptání na celou hospodu.

Renča si mezitím vychutnávala večer v dámské společnosti. Ženy shodily svůj šatek z hlavy, stud a zábrany, a prý si o takových čuňačinách nepovídá ani s kamarádky v knajpě na Kladně. Ovšem jak jsme došli zpět, jakožto mužské pohlaví, šátky přistály na hlavě a byl klid.

Po navrácení se ze svatby následovala večeře, ale už jen lehká. Opět známý proces s ubrousku prostři se, a už jsme chroupali hrozny, granátová jablka, hrušky, meloun a popcorn. Poté nám zatopili v pokoji s kamny a my šli spát.

Snídaně byla taky famosní. Ubrus na kolena a začalo ládování rozehřátého chleba, který se namáčel do opět společných talířů s lečem a podmáslím. K tomu sýr, olivy a vajíčka na tvrdo. Zakončeno jako vždy tureckým čajem. Před odjezdem nám chtěli za vykonanou práci zaplatit 50 liry (500 kč), ale odmítli jsme…

Můj sen o cestování a pomáhání lidem, kteří tě odmění jídlem a noclehem byl naplněn.

Nyní je 31.10. a sedím na lůžku v kabině kamiónu a jedeme do Sebesi. Chytli jsme stopa z Isparty až do Sebesi (600 km asi) a vykašlali se na Kapadokii, kde je stejně zima a směřujeme k Iránu. Dokonce jsme vyměnili Olympos (který byl zajížďka) za Pamukkale po cestě z Denizli do Konyie. Teď, v deset místního času ukazuje teplota na palubovce tiráku Renault -2°C. Jedeme s šoférem Hasanem, úsměvavým třicátníkem, co mluví jen turecky. My umíme asi třicet slov tohoto jazyka, takže konverzace je srandovní. V Sebesi máme být kole 3 hodiny ranní, asi půjdu zdřímnout na chvíli.

1.11. Tak nakonec jsme se schovali před zimou venkovní v kabině Hasana, který nám ráno věnoval Tespich (korálky se kterými si tady hrají – takový menší růženec).

Nyní jsme v Sebesi a jíme omeletu…nakoupili jsme na trhu deky do spacáku a můžeme vyrazit dál.

Hodně nás tady varují před turkama, ale zatím jsem snad milejší lidi neviděl. Stopli jsme si manželé, asi padesátníky a pozvali nás na čaj, pohostili domácími burky (takové placky..buďto se zelím, nebo cukrem, či oříšky), zbytek nám nechali na později a večer přišly vhod. Turecká kuchyně mi začíná čím dál více chutnat.

Jinak východ turecka po zemětřesení vypadá prý hrozně. Je tam zima, lidi nemají co na sebe a mají úkrutný hlad a rabují, co se dá. Bylo nám nedoporučeno se tam moc nevyskytovat. Nejspíš tuhle část Turecka přejedeme až k Iránským hranicím. Škoda, na Van jsem se těšil.

tak to je asi vše

pozdravujte nepozdravené

gole gole