Dopisy z Asie 2011 - 2012 - Z podararatí - krůček k Iránu

Dobý večer,

tak ještě krátce z východního Turecka.

Chytli jsme opět výborný stop a dostali se do města Erzurum, což bylo už včera, čili 1.11. Na dušičkový den jsme ráno s Yazimem přejeli do města Horsan, no a odtud stopem s iránským kamioňákem (Mohamed Ali – jméno, které budeme asi často slýchávat) do města asi 30 kilometrů před hranicemi Dogubayazit. Mohli jsme už dnes být na půdě Iránské, protože Mohamed jel do Teheránu, ale rozhodli se radši pro pobyt ještě v Turecku a popít pivo a víno, než bude alkoholový půst. Tak dnes pročišťujeme mysl laciným vínem z marketu, zahalenou zážitky z rohože zemích arabských a zítra s čistou hlavou míříme přes hranice. Renča už si zkouší šátek a moc se jí nelíbí, že ho bude mít na hlavě další měsíc.

Dogubayazit je 60-ti tisícové městečko před hranicemi, ležící pod biblickým Araratem. Pohled cestou sem byl nářezácký. Teď jsme na pokoji místního hotelu Taharan. Cena dvoulůžkače činí 50 lir…ukecali jsme to na 30, takže nám zbylo na víno značky Beyzade, nejlevnější to kejda, ale pročišťuje headdisk.

Nevím, jak na tom bude Irán s netem, tak píšu ještě teď, dokud to jde.

Jinak celkově Turecko bylo moc hezké („čok gizel“) a lidi jsou tu věru přátelští a stopaři tu mají ráj. Uvidíme, jak se k tomu postaví Irán…

P.S. došla nám slivovice, tak je to možná konec pevných stolic…