Dopisy z Asie 2011 - 2012 - Z Thajska Kam? bodža!

Všechny pozdravuji,

od Thajské pláže nedaleko města Krabi. Přesné určení je 23 km jižně od města Nuea Khlong, na malém poloostrůvku. Vesnička má název „Banaťa“, nebo tak nějak to místní domorodci kvákají, protože tady už se nijak jinak než thajsky, částečně rukama a semotamo nakreslenými obrázky s člověkem nedomluvíte. Je to pidi víska, čítající možná 8 domků, dva malé obchůdky, tři hotely, dvě restaurace, kopec úsměvavých thajců a thajek, nespočet krabů, medůz a zhruba toooolik ostrůvků zvedajících se nad hladinu moře. Celkem ráj.

Kambodža

Z Indie jsme tedy vypadli 23. února a i přes prošlé víza, šlo všechno hladce. Chvíli se nad těmi vízy pozastavili, ale pak přišel postarší muž, který pronesl v hindi něco jako „tak nedělejte bručouny kolegové, prdněte tam razítka, ať můžou vypadnout dál“. Thajsko nás o pár hodin přivítalo neskutečným horkem, které se každým ránem do dnes vrací jako bumerang. Noci jsou o něco chladnější, asi 29 stupňů. Pouze jednou jsme měli okolo 10 stupňů, když náš ožralý hoteliér v Bangkoku přišel do dormitoru, lehl si oblečený do spodního patra palandy a zapnul klimatizaci do polohy „Antarktida“. Zbytek ještě doladil větrák točící se nad našimi postelemi, kdy se vždycky studený, rozvířený vítr zakousl do kůže.

Děti

Z Bangkoku se vydáváme směrem na východ, a to do Kambodži. Do Thajska se ještě vrátím několikrát, kvůli přerušování nevízového styku, takže o této zemi později. Jedeme vlakem směrem Prachantakham. Všem je nám zatím celou dobu v Thajsku nevolno, jelikož jsme si z Indie dovezli nějaký suvenýr v podobě viru z vody. Renča šla nakonec do nemocnice, kde jí nasadili antibiotika, já s Tondou jsme výtěry a vyšetření odmítli, jen jsme si na naše střevní problémy nechali od sympatického doktora něco napsat. Dokonce mám založenou lékařskou kartičku v Prachinburi. Denní zdržení na rehabilitaci se vyplatilo a po pár dnech braní léků nás to přešlo.

Na Thajsko-kambodžských hranicích si nás hned vyhlídnou vyřizovači víz, kteří nám bulíkují, že to vyřídit nejde, možná přes internet za den. U nich je to do 20 minut za 1200 Bahtů. Když jdeme osobně na kambodžskou imigrační, je to do 5 minut za 800 Bh. Hned po přechodu se opět vynořili naháněči s rikšami, taxikáři a jiní podivíni trhající šat. Odmítáme a utíkáme pryč. Přespíme nedaleko hranic, jelikož se stmívá, i když se to v pohraničním prostoru nesmí.

Blížící se bouřka

Další den se pomalu přesouváme s tatrovkou písku, s traktůrkem na vlečce s mnichy a klimatizovanou dodávkou až do Battangangu, kde chceme pokračovat vlakem. Na nádraží ovšem zjišťujeme, že toto nádraží už dávno nefunguje - řekl pán v nádražním bytečku, oblečen do technických barev nádražáků. Ovšem nevím, zda ho za tyhle informace ještě platí. Jedeme tedy dvě hodiny busem k jezeru Tonle Sap, do vesničky Chhnok Tru. Jezero je zajímavé tím, že v době sucha je až 8x menší než v době dešťů a jeho hladina se zvětší z 1-2 m na 8-10 m. Spousta vody navíc prostě. Je to zapříčiněno tím, že když Mekong zesílí díky tajícímu sněhu v Himalájích, vytlačí přítokovou vodu, která teče z jezera do Mekongu, zpět do Tonle Sapu. V době sucha zase jezero zásobuje Mekong. Nyní je tu spousta ostrůvků houseboatů, rybářů a všeho. Je to takové městečko na vodě s ulicemi, benzínovou stanicí, policejní stanicí, s obchůdky a jinými nezbytně nutnými domečky pro funkci města. Přespíme tedy u jedněch z mnoha pramenů a ramen, na malé pláži a další den chceme prozkoumat co se děje na jiných březích.

Chhnok Tru

I když zde má lodičku každý, neboť většina lidí zde jsou rybáři, nebo alespoň loďku v dobách zvednuté hladiny potřebují, aby mohli fungovat, je těžké přimět někoho, kdo vám udělá Chárona. Lítáme jako blázni, abychom nakonec sami se pokusili najít pěší alternativu, jak s tím vydrbat. V době oběda navštěvujeme zapadlou jídelničku, kde dělá teplej model, který smaží to nejlepší maso v Kambodži, dost možná i v JV Asii. Kdo by řekl, že v té největší řiti, možná světa, dělá do masa homosexuální model? Dokonce dostaneme i jeho fotku z modelingového focení a telefonní číslo. Avšak nevím, proč to dal mně.

Pokračujeme tedy v cestě na jiný břeh, když v tu ránu nám pomůže mladý klučina, který nás převeze skrze vodní městečko. Putujeme po pevnině asi půl kilometru, abychom zjistili, že jsme uvězněni na ostrově. Dnešek tedy přečkáme zde v poloze ležící, další den se vracíme zpět.

Cesta po klášterech

Dalšího dne z rána také opouštíme Chhnok Tru a jedeme dál na jih do přístavního města Kompong Chhnang. Najmeme si těhotnou převoznici (chudák holka), která s námi jede přes řeku. Jsme na pevnině a mizíme v trávě. Opět jsme na ostrově! Prosíme jednoho rybáře, ať nás ještě převeze. Na další pevnině končíme a děláme tábor.

Po snídani jdeme dál ke kopcům, jelikož máme v plánu zde udělat asi 40 kilometrový okruh. Když jdeme dál, dojdeme zase k řece. Zase ostrov! Připadám si jak Robinson. Několikrát ještě přebrodíme, nebo obejdeme slepá ramena, až dojdeme k obrovské řece, která už nejde ani obejít, ba ani přejít. Opět rybáři zafungují a na bárce nás převezou. Jsme na pevnině a dokonce i na cestě. Jdeme svlažit nažhavená těla do řeky. Když dám pravou nohu do vody, něco mě řízne do palce pravé nohy. Mám tam sedřenou kůžičku. Asi trn. Vložím do vody tedy levou nohu z mola a něco mě do palce začne řezat znovu. Vytáhnu ji tedy z vody a teče krev z ranky od zubů. Volám Tondu z vody, že je tam nějaký Kikiris, či jiná bestie. Postarší paní, co to pozoruje ze břehu, se směje a poté mi donese na listu nějaký bílý krém, který si na ránu připlácnu.

Prach a horko

Jdeme dál jizvy, nejizvy. Vzduch je tu děsně suchý, asi jako cesty. K tomu hrozné horko, které se aspoň odpoledne snažíme přečkat ve stínu. V noci tu jsou pro změnu mravenci, nebo komáři, a to v počtu větším, než malém.

Ráno, ani nevím, jaké je datum. Možná 4. března. Dejme tomu třeba pátek. Pokračujeme v okružní cestě kolem malých kopečků (kolem 400 m n. m.). Cestu zkrášlují staré buddhistické chrámy, které jsou postaveny vždy tak, aby bylo vidět na ten následující. Je to tu moc hezké místo.

Okružní 3-denní cesta končí v městě Kampong Bang, odkud přejíždíme zpět do Kampong Chnangu. Vyzkoušíme po chuťovkách z Bangkoku (larvy, cvrčky, kobylky) další zajímavost, co se griluje u jedné paní na ulici. Nějaké hadí ocásky, kde jsou i vnitřnosti, které ale pliveme na cestu. Celkově se v Kambodži moc s kucháním neserou. Rybu udělají na ohni tak, jak jí chytnou. Pak mám roztahaný celý pajšl po talířku. V ledové tříšti plavou mravenci, co tam padají ze sirupu, v čaji se po ránu osvěžuje komár, horko je tady svině a po omeletě s kořínky, mi zbyde na talíři jen šváb. Takových zvláštních pokrmů v jídle mám zdarma a já blbec si to kupuju v Bangkoku na promenádě za těžké Bahty.

Z Kompong Chhnangu

V Kompong Chhnangu to zapíchneme nedaleko přístavu a další den valíme dopolední plavbou lodí, přes jezero Tonle Sap do města Chong Khneas. Odtud je to kousek do Siam Reap, kde se ubytujeme v hotelu Garden Village, který je zařízen pro turisty, jak se patří. Točené pivo, internet zdarma, ubytování v dormitoru za 1$. Domluvíme si tam i kola, se kterými podnikáme výlet okolo Angkoru a poté i po areálu Angkoru, starého, hlavního města Khmerské říše.

Plavba lodí přes Tonle Sap Lake

Vyjíždíme ráno a nakupujeme ještě hamaky a moskytiéry. Jedeme jen na lehko, všechno necháváme v hotelu. Okružní cesta kolem Angkoru je zážitek sama o sobě, jelikož domluva a systém turistické policie s ostrahou u check pointů je sesinchronizována asi jako sestava u sklerotických akvabel. Jedni nás pustí, jiní vyhazují, dojedeme někam, tam to prý není možné projet, i když před pár hodinami jiní říkali, že to možné je. Když už jsme skoro na konci, jsme nuceni se přesunout zpět na začátek, jelikož nám byl odepřen přístup k projetí. Chvíli se hádáme, pak jedeme pryč. Do toho nějaký důležitý turistický policajt, co právě přijel, se s námi loučí slovy „fuck you“, což Tondu vytočilo a celkem jsem se bál, že mu dá do držky, když slezl z kola, opřel ho o zábradlí mostu a šel k tomu (s)prosťáčkovi na skútru. Nakonec to nijak neřešíme, jedeme dál a s námi nás vyprovází i onen turistický policajt. Do toho se s ním Tonda zase hádá a vyměňují si názory. Ten jantar v munduru, co má sloužit pro turisty, nás nakonec vyhazuje ze země, ať jedeme zpět do Česka, na což se mu všichni vysmějeme a mu naběhne žíla na čele. Taky Tondovi sdělil, že nemá čas ho zabít. Na to mu Tonda jen řekl, že má v hlavě hovno a jeli jsme pomalu pryč. Ten už nás nechce ani nechat se napít v místní vesničce, jelikož se toho šaška místní bojí, tudíž nám neprodají ani kolu. Dělíme se tedy, že si koupíme každý sám pití, všechny neuhlídá. Dojede s námi až nakonec vesnice, tam to točí a jede pryč.

Po té jedeme do muzea jezera Tonle Sap a pak koupit lístky do Angkoru, které platí od 16.45 hod a dá se s nimi jít do areálu na západ slunce. To taky uděláme a pak valíme spát mimo areál hradeb.

Angkor Wat při západu slunce

Ráno vstáváme ve 4 a jedeme se podívat na východ slunce, na to samé místo jako na západ, ale s tím rozdílem, že tam nebude tolik lidí. Pouze autobus rakušáků a pár lidí. Průvodce rakouské skupiny ukazuje, kterým směrem slunce vychází. Ti s úžasem povzdechnou. Pak jim ukáže, kde se nachází Angkor Wat a třicetihlasné „aaach“ se nese celým chrámem. Je po východě jdeme areál projet na kole. Prvně prohlédneme Angkor Thom, který je asi největší místo v komplexu, pak nějaké přilehlé chrámky, ale to už je hodin tolik, že končí legrace. Horko zaplavuje celou historii a my se jdeme radši osvěžit do hradního příkopu. Už nás to moc nebaví, všude se válí spousta šutrů, nebo turistů. Jdeme tedy do nitra hlavního chrámu Angkor Watu, ale už si spestřujeme prohlídku tím, že kazíme fotky turistům. Japonští turisti to mají vychytané, aspoň z našeho pohledu, pač fotografující odpočítává nahlas, kdy zmáčkne spoušť. V tu správnou chvíli stačí jen vykouknout z rohu a zašklebit se a mávat rukama. Když nás přestane bavit i tohle, jedeme pryč. Tonda chce ještě nahlásit toho včerejšího mamlase na základně turistické policie, ale ti spolu pečou chleba a nakonec se nic neděje.

Angkor Wat

V hotelu pobydeme ještě dvě noci a pak vyrážíme na sever autobusem, až ke kambodžsko-thajským hranicím. Tam se překulíme do Thajska a opět, i když se to nesmí, ale je moc hodin, spíme v pohraničním prostoru. Spíme v jedné děsně zarostené džungli a je tu nespočet zvuků, především hmyzu.

Ráno valíme několika stopy až k thajskému Angkoru, který se jmenuje Phonom Rung. Spíme kousek od něj, jelikož na prohlídku je dost pozdě.

Phonom Rung není moc známý, ani tak velký, ale je udržovaný, hezký a není zde tolik lidí, takže klid a pohoda. Ještě stačíme odjet několik kilometrů pryč až na hlavní silnici směrem na Siriburi. Spíme v rozpadlé chatrči a pijeme jeden místní driják, který jsme viděli u jedněch zpitých thajců u hranic. Fakt to funguje.

Při kazení fotek s korejcem

Domluvíme se, že do města Krabi pojedeme každý sám na zkoušku. Odsud je to něco přes 1000 kilometrů a za tři dny by se to mělo dát zvládnout. Ještě se zbytkem v krvi vyjíždím jako první a zanedlouho na rozpálené korbě náklaďáku dojedu do Siriburi. Koupím mapu a pokračuju dál. Začíná být horko a stopování v poledne na slunci je zničující. 10 minut stojím a potím se jak kůň. Trošku si zanadávám, když v tom mi zastaví tři hipíci, jedoucí do Bangkoku. Bangkoku se chci ale vyhnout, tudíž vysedám dřív. Nějaké popovezení sem, nějaké tam, spaní u dálnice a popostrkování z výpadovky na výpadovku zabírá celé další dopoledne. Když objedu Bangkok, následuje jedna cesta už, a to na Petchaburi. Stopnu jednoho dravce, který se vznáší nad silnicí a na korbě si zkracuju čas s Nngem (bratrem řidiče), který jede s rodinou na výlet. Nakonec se dostanu za dva dny do půlky trasy skoro.

Spím v palmovém lesíku a ráno mě hned bere chlápek s kamiónem, co převáží do Phuketu rýži. Jedu s ním devět hodin, kolem pěti set kilometrů. V podvečer jsem před Krabi a do 10 km vzdáleného Nuea Khlongu je to už kousek. Odsud jsme domluvení s Tondou i Renčou, že se sejdeme na konci cesty 4036 u moře na pláži. Je noc a začíná poprchat. Bere mě ještě poslední kilometry jeden mladík, ale vjedeme do bouřky jako z bojavých filmů. Nabízí se, že můžu u něj přespat, rodičům to nevadí. Dostanu najíst, sprchu a k použití gauč. Večer celý proprší. Když dýmíme na terase, dovídám se, že je to muslim. Opět muslim mi pomáhá z bryndy. Titten, onen muslimský zachránce, vstává už ve 3.30, aby mohl balit jídlo. Je tady celá muslimská čtvrť, je to vlastně rodina, všichni připravují nějaký pokrm, který donesou k jedné rodině před dům a ti to prodávají.

Angkor Thom

Ráno vstávám v půl šesté a v sedm už sedím na pláži. Je to krásná pláž, i když je tu spousta naplaveného bordelu. Taky jsou tady cedule s tsunami. Když je zemětřesení, hrozí tsunami, utíkejte do prdele! Spousta únikových cest a pár rozbořenýh domků asi z roku 2004. Bohužel jsem na jiné pláži, tak se s těma dvěma ještě nesetkám a užívám si v hamace krásný západ slunce s kytarou.

Poslední zprávy od těch dvou byly, že jsou v Lam Kruatu, tak ráno vyrážím tam, jelikož je to 30 km, stopuju i skútry, kteří mě tam dovezou. Tonda s Renčou už jsou ale jinde a shodou okolností na pláži, kde jsem byl před tím já, ale o 3 km bokem. Tak jedu teda zpět a konečně je nacházím v jedné restauraci. Zbytek dne lenošíme, plaveme, nebo stavíme hrady, který nám ale příliv srovná s pláží...

To je z Kambodže a částečného Thajska pro dnešek vše. Jinak je to psáno ze dne 20.3. Teď jsem už na zcela jiném, ale o to tajnějším místě a taky v jiné časové době. Mějte se…

Tom a spol