Dopisy z Jižní Ameriky 2016 - Argentina - měníme kurs

Po několika měsících, kdy jsme putovali převážně na jih, malinko měníme kurs a vydáváme se k západu. Od Puerto Iguazu, prvního navštíveného místa v Argentině, míříme k severním hranicím Chile. Kvůli velikosti Argentiny jsem odhadoval tento přejezd zhruba na dva týdny, avšak když se chce člověk podívat tam a pak zas hen a kmitá z místa na místo, hold se tento pobyt prodlouží. Navíc díky velkým vzdálenostem se tento proces ještě více protáhne. Takže se teď touláme po severní části Argentiny. Zamýšlel jsem jeden článek z této cesty, ale když jsme zde již tři týdny a ještě pár dní budeme, musím to rozdělit na dva kousky. Dnes teda od vodopádů Iguazu až pod Andské vrcholky Mendozy.  

První město, které vidíme po přejezdu z Paraguaye, je Puerto Iguazu. Město leží na břehu řek Iguazu a Paraná. Soutok těchto dvou řek vytváří hranice a trojbod států: Argentina, Brazílie a Paraguay. Samotné město je menší takže se dá pěkně projít za jeden den, protože krom pěkného výhledu na soutok řek, procházce po promenádě a náměstí, kde se schází místní, tu nic moc k vidění není. Je zde ale spousta restaurací a hotelů, které pojmou nával turistů mířících k vodopádům Iguazu, které jsou vzdáleny od Puerto Iguazu kolem 20 km.

K vodopádům se vydáváme brzy ráno, což se vyplácí. Není tu moc lidí, takže stíháme projít dva okruhy ještě před davem lidí. Po ocelových můstkách procházíme dokola kolem vodopádů, které strašně nahlas duní. Kolem se víří vodní kapičky, které jakoby vytvářely mlhu. K hlavní atrakci zde, „Ďáblovu chřtánu“, se musí jet vláčkem, který je v ceně vstupenky. V této chvíli už je park naplněn zájezdy z celé Argentiny, Brazílie a dalších zemí. Naštěstí se to na takové ploše rozprostře. Asi kilometr se jde od zastávky k vodní mase padající dolů. Zde se prvně přistihnu s otevřenou hubou. Nejde skoro slyšet vlastního slova a vítr vířící vodu od vodopádu vytváří slabý deštík, takže jsme za chvilku mokří. Vodopády Iguazu jsou největším systém vodopádů na zemi a patří k místům, kde se vyplatí zaplatit vstupenku (530 Kč) a vůbec to člověka nemrzí.

Z Puerto Iguazů jedeme směrem Posadas, přes celou provincii Misiones. Vystřídáme 3 stopy a pak nás nabere mladý pár z města Posadas. Nicolas (jeho praděda pocházel z Německa) a Maca se vrací ze Ciduad del Este, z paraguayského pohraničního města. Spoustu Argentinců se vydává do pohraničí nakupovat hlavně levnější elektroniku. V Mendoze se pak dozvíme, že odsud jezdí zase nakupovat do Chile. Důvodem jsou vyšší daně na importované zboží v Argentině, čili některé zboží vychází mnohem dráž, než u sousedů. Nicolas nás zve k sobě domů na přespání. Dovídáme se, že pracoval několik měsíců v Austrálii a pak cestoval s Macou po JV Asii. Vtipné je, že i když neumí německy ani slovo a skoro nic o Německu neví, zůstává mu německé občanství po předcích. A jelikož se narodil zde, má i argentinské. Když potřebuje někde pracovní vízum (třeba v Austrálii) dostane ho bez problému na německé občanství. A když chce pobýt déle v Thajsku, použije argentinský pas, protože na něj může bezvízově déle pobývat v Thajsku. S otcem mají firmu zabývající se instalační elektrotechnikou (kabely, zásuvky a podobné věci pro domácí instalaci). Víceméně překupují a následně prodávají dál. Příjmení k tomu má výstižné Pickenpack (v překladu něco jako: lepit balík). Letmo si projdeme město a nábřeží v Posadas a koukneme na paraguayskou stranu, kde jsme zhruba před dvěma týdny seděli na pláži a čučeli na osvětlené město Posadas.     

Z Posadas dvěma stopy dojedeme do města Resistencia v provincii Chaco. Město ležící na řece Paraná a je poměrně velké a takové nemastné neslané. Pěkné je zde velké náměstí s katedrálou San Fernando Rey a tím to asi končí. Pak je tady ještě několik parků a historických budov, co se tváří pěkně, ale nějak mě město neokouzlilo. Kdybych to měl shrnout do pár slov, tak asi „třešně s mlékem“. Pár dobrých věcí, ale výsledek každý zná.

Z Resistencie jedeme k městu Santa Fé. Vzdálenosti mezi městy jsou obrovské a krajina stereotypní. Jen rovina a farmy, nebo pole. Dnes dojedeme několika stopy jen do Reconquisty. Je to menší klidnější město dobré na přespání. Další den stopujeme dál. Je zajímavé, že nás někdy vezmou řidiči hned a někdy stojíme u cesty i dvě tři hodiny. V téhle oblasti nejezdí ani moc autobusy mezi městy, tak se místní přepravují také stopy. V jednu chvíli jsme u silnice ve vesnici Vera čtyři stopující, což naděje na rychlý odjezd zmenšuje. I tak se dostaneme do Santa Fé, i když za tmy. Poslední stop byl 100 kilometrů od města u mýtné silniční brány. Pár minut před sedmou hodinou nám zastavila asi šedesátiletá babča jedoucí za synem do Santa Fé. Říkala, že ji před třemi měsíci umřel manžel a že tuto trať ještě sama nejela. A taky chtěla, aby jí někdo doléval za jízdy maté, což vyšlo na Peťu. Stejně jako v Paraguayi, i zde se hojně pije čaj z yerby stejným stylem. Spoustu bylinek, tyčinka na srkání a speciální hrníček.

Santa Fé je oproti Resistencii krásné a pestré město. Leží také na řece Paraná a ukrývá pár zajímavých míst. Park Manuel Belgrano se nachází v centru, skoro na břehu řeky. Nedaleko něj je pěkný kostel San Francisco a dvě muzea. Bohužel celá tato oblast je krajem siest, takže od 13.00 do 17.00 se vše zamyká a všichni jdou chrápat. Takže muzea jsou nyní zavřené. Blízko od parku je Plaza 25 de Mayo, kde je na všechny čtyři strany pěkný výhled. Z jedné strany je kostel Nuestra Seňora de los Milagros a přilehlá univerzita. Z další strany je vládní budova, z další soudní palác pro provincii Santa Fé a z poslední strany městská katedrála. Ulice San Martin vedoucí od centra je dlouhá pěší zóna s luxusnějším a dražším zbožím, která je v době siesty skoro mrtvá.

Za řekou Paraná, přes ocelový červený most (vypadá trochu jako zmenšenina „Golden gate“ v San Franciscu), je městská přírodní rezervace. Patří to k vysoké škole a člověk se tu může klidně procházet a pozorovat ptáky, kterých je tu dost. Pan správce nás odchytí a naučí plést košíčky z lián. Večer pak jdeme na návštěvu místního pivovaru „Santa Fé“. Téměř denně se zde dělají prohlídky celým pivovarem i přilehlým muzeem, které je opravdu krásné s dobovými věci k výrobě a přepravě piva. Jsou tu i zachovalé místnosti a naaranžované kanceláře. Pivovar zde založil v roce 1912 Otto Schneider. V letních měsících zde vyrobí kolem 30 miliónů litrů piva za měsíc. V zimních jen jeden milión. Na závěr dostaneme tašku s dvěma plechovkami a poukázku na malé pivo (liso) do restaurace naproti pivovaru. Pivo dobré, my míříme dál.

Další zastávka je ve městě Córdoba, považovaném za nejhezčí město Argentiny. Co do historických a památných budov, něco na tom bude. Jako v každém městě, i tady se nejvíce zajímavostí soustřeďuje kolem náměstí. Tím je Plaza San Martin, kde je i krásná žlutá katedrála. Kolem náměstí je pár pěších pasáží, které v Córdobě člověk dost ocení, protože je zde celkem rušná doprava. Na promenádě v ulici Obispo Trejo je starý jezuitský kostel Compaňía de Jesús. Hned u něj je univerzita, kde mají vědecké muzeum. Tam se nechtěně zdržíme skoro dvě hodiny, protože je na svou malou velikost dost zajímavé. V pasáži Santa Catalina, vedoucí z hlavního náměstí ke kostelu Catalinas, je muzeum vzpomínek. Kdysi zde bylo vězení a je věnováno hlavně lidem, co zde byli vězněni, mučeni a umřeli za minulého režimu. A jelikož ho moc neopravili (schválně), tak má dost pochmurnou a drsnou atmosféru.

V hořejší části Córdoby (Nueva Córdoba) je pěkné venkovní muzeum Paseo del Buen Pastor s nasvícenou fontánou. Za ním se tyčí Iglesia de los Capuchinos – poměrně vyzdobená a s přeplácaností hraničící stavba. Pak se couráme po velkém parku Samiento. Córdoba je druhé největší město Argentiny a k vidění je tady toho spoustu. I večer je co k obdivování, protože všechny zajímavé stavby ve městě jsou nasvíceny. Do toho se dnes ještě koná demonstrace, která je jakoby seskládána z více protestujících skupinek. První část demonstruje proti policistům, kteří v průběhu času zabili několik mladých lidí. Zakuklenci v davu běhají a na městské stavby lepí plakáty s obličeji těchto lidí. Pak se tu samozřejmě protestuje za lepší sociální systém, kdy v davu chodí lidé i s dětmi a kočárky a hraje nahlas muzika a někteří i tančí. Vzadu pak jde skupinka s transparenty za legalizaci marihuany. Několik výtržníků s šátky přes obličej tady chodí s holemi a pneumatiky, které potom zapalují, tak je všude smrad a oheň. Dokonce zapalují i plastové popelnice. Je zajímavé, že policisté jen stojí a čučí a nijak to neřeší. Průvod dojde až k vládní budově, která stojí osamoceně za historickým centrem na břehu řeky a má pěkný moderní vzhled. K ní dav už policisté nepustí a drží je před bránou daleko od budovy. Tak ti slušnější smotávají transparenty a nastupují do svých aut, nebo taxíků a odjíždějí. Ti, co pořád nemají dost, hrají na hudební nástroje a zapalují další věci a u toho mávají vlajkami a křičí rýmovaná motta. Čert ví, jak tam ještě byli dlouho.

Z Córdoby jezdí osobní vlak, jeden z mála v Argentině. Využíváme jej také, jelikož stojí jen deset korun, vyjíždí mimo velkou aglomeraci Córdoby a k tomu jede pěknou horskou krajinou asi dvě hodiny. Vlakem jsme jeli naposledy do Prahy, tak je to zajímavá zkušenost zase. Vystupujeme v malé zastávce Cassaffousth, ležící u vodní nádrže San Roque. Odsud se přesouváme do Carlos Paz, hojně chváleného města místními obyvateli. Město je spíše letní letovisko Argentinců, kteří se zde rekreují. V době, ve které jsme tady my, je tu klid a ticho. Největší randál tu dělají velké kukaččí hodiny (Reloj Cucú) v ulici Sarmiento. V ulici General Paz je několik obchodů a butiků, pár divadel a nespočet kasin a restaurací, kde to v létě nejspíš dost žije. Nad městem je vršek s velkým křížem, ke kterému vede dvoukilometrová křížová cesta. Odsud je pěkný výhled na rozednívající se město.

Při odjezdu z Carlos Paz směrem na San Luis k nám byli však všichni svatí otočení zády a na stopu jsme ztvrdli asi 4 hodiny. Byli jsme tak nuceni vzít poprvé bus a přejet horskou část Cordoba Sierra, kde žijí kondoři andští. Dostáváme se dnes jen do města Merlo, a to až v půl deváté. Je tma a centrum je ozářené jak při vánočním jarmarku. I domy jsou osvětlené neony a blikajícími světly. Ráno si město pod horami jdeme projít a zjistíme, že je to město se sídly movitějších občanů Argentiny. Asi jsme se při výběru v mapě sekli. Jeden den jsme si tady procházkou po okolí aspoň odpočinuli a další den stopujeme dál k San Luis. Je zamračeno a dost fouká. Jsme zde na velké planině mezi Sierra Cordobou a Andami, tak je tady zbytečně větrno a při stání u cesty je dost kosa. Naštěstí dnes nestojíme déle než dvacet minut a šesti auty (dokonce i s hasičem jsme jeli) se dostáváme až do San Luis. Do poznámek si musíme dát: „Sehnat bundu!“

San Luis mi přijde takové neotesané město. Šedivé a hrubé, zvlášť když je pod mrakem a pořád pofukuje. Klasicky omrkneme náměstí a katedrálu a uličky kolem. Nejvíc si město projdeme v neděli ráno, kdy jdeme přes celé město pěšky necelých deset kilometrů až na výpadovku za město, protože tam žádné MHD dnes nejezdí. A možná ani přes týden. Do Mendozy už by to snad neměl být problém dostopovat, říkám si při pomyšlení, že tím směrem jezdí spoustu aut. O tom ale až příště. Za 14 dní jsme v Argentině ujeli nějakých 2000 km a plácali se víceméně jen v severovýchodní části. A většina území byla placatá a zemědělská oblast. Zatím je pro mě Argentina dost záhada. Stopovat jde a někde nejde. Města pěkná i škaredá. To se dá říci i o lidech. Teplá i studená. A hlavně velká a chvílemi až unavující. Tak jsme na několik stovek kilometrů změnili kurs z jižního na jihozápadní a příště pojedeme pouze na sever.

Zatím

T&P