Dopisy z Jižní Ameriky 2016 - Bolívie – kráska v slaném šatu

Pěkný den,

posledně jsem ve článku skončil ve městě Cochabamba, odkud přejíždíme do města Uyuni. Tam nás kolem páté hodiny ranní vyplivnou z autobusu ven. Je ještě naprostá tma a k tomu hrozná kosa. Do minuty mám na sobě všechny věci, co si se sebou vezu. Jinak je Uyuni ve tmě jako každé jiné město. Tmavá ulička, tmavé budovy, sem tam lampa.

Odchytává nás paní, kterou obdivuju od samého počátku, co nás ve své tlusté bundě oslovuje. Dělá to tak asi každý den. V mrazivých nočních hodinách odchytává turisty přijíždějící do Uyuni, aby jim nabídla své služby. V kanceláři se s ní domluvíme na výletě na Salar de Uyuni, dostaneme slevu (možná ji dává každému, ale vypadá to hezky) a navrch snídani s teplou kávou. Rozednělo se a paprsky slunce pobíjí chlad, který se snaží ještě schovávat ve stínu.

V deset třicet vyjíždíme jeepem ještě s dalšími pěti členy směrem k vlakovému hřbitovu (Cementerio de Trenes), aneb zrezivělé mašinky chátrající za městem. Všechny výpravy z města vyjíždí podobně, tak je tady zaparkovaných děsně moc jeepů. Lidí ještě sedmkrát víc, takže spousta. Od hřbitova pokračujeme k městu Colchani, kde se těží sůl a taky je zde menší muzeum se solnými figurami. Na všechny strany, kam se člověk podívá, jsou stánky nebo jen stoly se suvenýry nejen se solnou tématikou. Některé domy jsou dokonce postaveny ze solných kvádrů. Potom už jedeme na bílou pláň, která se rozprostírá do nekonečna. Salar de Uyuni je totiž největší solnou plání na světě (12000 km²) a leží ve výšce 3600 m n. m. Jezdí se tudy poslední roky i slavný Dakar, pokaždé však trochu jiný okruh. U Solného hotelu, kde má Dakar i svou sochu (opět postavenou ze solných cihel), obědváme a nasáváme slanou atmosféru. Odtud se všechny jeepy rozjíždí různými směry. Není tady pouze jedna konkrétní cesta, tak si každý jezdí, kudy chce. Najednou zůstáváme na rozlehlé pláni dočista sami. Nechápu, kde se všichni ztratili.

Je zajímavé, že se člověku vůbec nezdá, že se posunuje. Před sebou mám obrys ostrova Isla Incahuasi a nezdá se mi, že by se nějak přibližoval. Řidič jede povětšinou rychlostí 100 km/h a nezatáčí. Jedeme takto asi dvacet minut, čili urazíme 33 km (!) pouze po rovné ploše a nepřijde mi, že bychom se pohnuli. Pak najednou se ostrov začne přibližovat a jsme hned u něj. Ostrov je porostlý až dvanáct metrů vysokými kaktusy. Tam si dáme hodinovou pauzu. Využíváme ji k obejití tohoto ostrovu. Připadáme si jako solní Robinsoni. Odtud se přesuneme ještě k zatopené části solné pláně u vesnice Coqueza, která odpočívá pod vulkánem Tunupa (5400m n. m.). Hodiny tady děsně letí, tak se se západem vracíme k městu Colchani. Mrkneme ještě rychle na západ slunce a za tmy a zimy se navracíme k Uyuni. Ještě se několikrát ohlédnu z jeepu na vzdalující se pláň ozářenou do růžova. Nádhera. Nádhera.

Poté co další den slunce trochu nahřeje město, vyrážíme k busu a přesouváme se krátkým přejezdem do města Potosí. To je známé především svou těžbou stříbra. Takže taková bolívijská Příbram, ovšem ležící vy výšce 4000 metrů nad mořem, což je další ze zajímavostí tohoto města. V době své největší slávy bylo Potosí nejbohatším městem Ameriky. Centrum města je v koloniálním duchu a je tady pár pěkných kostelů a domů (př. muzeum Casa de la Moneda – dříve mincovna). Na hlavním náměstí (t. č. se část restauruje) je pomník se sochou připomínající newyorkskou „Sochu Svobody“ a taky pěkná kamenná katedrála. Na křižovatkách v okolí centra pobíhají lidi v převlecích za bílého tygra a zastavují dopravu, aby mohli chodci přejít. Dělají k tomu ještě vtipné pózy a tváří se vesele. To nemá sice s koloniální historií města nic společného, ale je to pěkný a roztomilý nápad jak opatřit bezpečné přejití silnice pro chodce před netaktními řidiči.

Z Potosí se přesuneme do nedalekého města Sucre – hlavního města Bolívie. La Paz je pouze sídlem vlády a jiných finančních záležitostí, ale Sucre je to krásné a hrdé město Bolívie. Většina budov v centru je laděna do bíla a vše má tady nějak svůj řád, dokonce i na Bolívii. Před hlavní budovou Casa de la Libertad (dům, kde se podepsala nezávislost Bolívii – 1825) se shlukují lidé a ozývá davový pokřik. Do toho sem tam zazní výstřel. Přišli stávkaři. V Bolívii občané stávkují rádi. Jsme tady dva týdny a zažíváme již třetí protest v různých městech. Jednou obejdou náměstí zvané 25. května, chvíli křičí s transparenty před úřadem - kde hlídá pár uniformovaných mladých mužů, kteří to ovšem nijak neřeší a hrají si s telefony nebo klábosí mezi sebou a chechtají se – a pak se dav pomalu utišuje. Hlídači na schodech před budovou ví, že je to další akce, která zase vyhasne. Ani ne za půl hodiny je po všem. Ti, jež před pár minutami stávkovali, si teď na náměstí dopřávají zmrzliny a fotí se u sochy lva vprostřed náměstí. Lepší, jak být v práci.     

Nedaleko tohoto náměstí je park Bolivár, který je krásně zelený a vprostřed něj je zmenšená Eiffelova věž. Na konci parku pak fontána, která stříká za doprovodu hudby. Ještě navštěvujeme pěknou vyhlídku nad městem – náměstí Pedro de Anzúrez, kde je jednoduchý bílý kostel Recoleta. Je tady hezké podloubí se sloupovím, kde se ráno schází děti a odreagovávají se míčovými hry před vyučováním. V Sucre jsme strávili tři dny a ještě by tady nějaký ten den šel využít k procházení se po kamenných uličkách a kochání se místní architekturou, z mnoha případů nově opravenou. Jde vidět, že do hlavního města peníze putují. Taky je město na seznamu UNESCO. Lidé se zde zdají víc odpočatí, svěží a radostnější, než v jiných bolivijských městech. Nebo to tak aspoň na první pohled vypadá v prosluněném Sucre. Každopádně pro nás nejhezčí město v tomto státě.

Po Uyuni, následně Potosí a Sucre, si před největším městem Bolívie - Santa Cruz de la Sierra (horský svatý kříž), hledáme útočiště, kde si na pár dní někde stranou v přírodě oddechneme. Volíme Samaipatu, která je po cestě směrem na Santa Cruz. Ze Sucre jede noční bus do SC a po dopravci chceme, aby nám v Samaipatě zastavil. Už samotné shánění autobusového dopravce je zážitek. Seběhne se ke mně asi šest dopravců a začnou se navzájem překřikovat, aniž by ještě věděli kam jedem. Výběrové řízení začíná. Jeden hlásí, že má lehátkový bus a haní druhého dopravce, který má jen sedačky. Další se přidává, že má v autobuse záchod a tamten ho nemá, načež se dotčený dopravce začne hájit, že on sice záchod v autobusu má, ale nefunguje mu. Pak se dohadují, kdo by nás tam dovezl laciněji. Nakonec jednoho levnějšího se záchodem a který vyjíždí později večer (abychom byli rozumně nad ránem v Samaipatě) zvolíme a vítězně odcházíme pryč. Ještě před nástupem do busu se s řidičem a týpkem, co nakládá batohy, ubezpečuji, že vystupujeme v Samaipatě, ať batohy moc nezahazují doprostřed kufru. Jasné, že není problém. Autobus byl nakonec bez záchodu, a když se probudím v půl šesté ráno a dívám se na GPS, jsme asi 30 kilometrů za Samaipatou. Odpověď řidiče krčícími rameny hovoří za vše. Ze Santa Cruz se pak vymotáváme celé ráno a dopoledne zabíjíme cestou zpět do Samaipaty.     

Samaipata je vesnička ležící v zalesněné krajině ve výšce pouze 1650 metrů a stála za ten hektický návrat ze Santa Cruz. Je tady i večer o dost tepleji, tak se dá sedět i po setmění venku. První den chceme obejít přilehlé okolí kolem místí ZOO (z blízka je to spíše zpoplatněná argentinská odchytová a chovná stanice pro psy), pak skrze údolí a návrat z okolního hřebenu k vinařství 1750. Tento záměr však zhatí fakt, že si nedávno někdo koupil pozemek, vybagroval si větší cestu k domu, oplotil pozemek a bránou uzavřel i včetně původního chodníku, který tudy vedl. Bohužel, i to se tady děje. Vesnice Samaipata je totiž pod tlakem nově příchozích zahraničních přistěhovalců, kteří si zde staví velké domy, restaurace, hotely, apod. Zatím je to tady ještě v normě, ale bojím se, co zde bude za pár let.

K vinařství 1750 (název dle nadmořské výšky, ve kterém réva roste) se dostaneme ze silnice od Samaipaty a projdeme si vinohrádek. Je zde celkem nová fabrika, nějakých deset let, a vypadá to vevnitř moc pěkně. Produkce vína je kolem stotisíce litrů za sezónu. Bílé, růžové i červené zde mají, ale všechny jsou jen suché. Nad vinařstvím je ještě Resort Pueblito, kam nás vinař posílá k návštěvě. Je to hotelový komplex několika bílých staveb přezdívaných „Pueblito“ (vesnička). Za návštěvu se musí platit 10 BOB, což moc nechápu. Jen mě napadá, zda se tam dá jít vůbec zeptat na cenu noclehu, aby člověka hned nezkasírovali.

Nad vesnicí je ještě vršek, odkud je krásný vhled na Samaipatu a zalesněné kopce všude kolem. Je to už poslední zvlněný záchvěv And. Již jsme od velehor celkem daleko a ještě jedeme dál. Po třech nocích zde se přesuneme do Santa Cruz, které je již suché, horké a prašné velkoměsto, jehož největší zajímavostí je pohled z ptačí perspektivy. Tři zvětšující se kruhy tvořící obchvaty města (vypadá to jako terč).

Centrum Santa Cruz, ani zbytek města, není vyložená pecka, která by brala čučícímu člověku dech z plic, ale nějaká ta lehce šmrncovní jiskra tu přece jen poletuje. Samotné centrum je spíše nižší, kromě hlavní cihlové katedrály tyčící se jako maják. Uličky kolem centra jsou v duchu noblesních butiků, kde se prodává značková móda, zlato a další luxusní zboží, což jsem asi v Bolívii v takové koncentraci ještě neviděl. Místní posedávají líně v horku na lavičkách, nebo ve stínu stromů hrají šachy. Nikdo se nikam nežene. Nevím, zda není kam, nebo už je dávno pozdě.

V Santa Cruz je pěkná a stylová zoologická zahrada především bolivijské fauny. A jelikož je Bolívie bohatá na biodiverzitu, jsou tu ke spatření zvířata z pouští, hor, velehor i pralesů. Prvně vidím zblízka mravenečníka, nebo si hladím lenochoda. Velcí a barevní papoušci a tukani mi létají nad hlavou a kapybary se prohání nedaleko jezírka s krokodýly a želvami. Když jsme navštívili ZOO, musíme vidět i botanickou zahradu. Upravovaná je však pouze přední část, což nevíme, tak šmatláme pořád dál do nitra zahrady. Než botanická zahrada, je to spíše obrovský les ležící suchem a ladem a asi hodinu a půl jej procházíme na konec a pak zpět. Dokonce v lese probudíme nějakého pána, co tam spí. Nevím, zda je to zaměstnanec, nebo bezdomovec, který se tady skrývá, nebo návštěvník, co se tady ztratil minulý týden. Přikláním se ke třetí variantě, protože to k tomu dost svádí. Mapka, kterou dávají u vstupu, se více podobá dětskému náčrtku mapy s pokladem, než něčemu užitečnému k orientaci. Narazíme tady i na pár zvířat, především opice na stromech, které řvou, jakoby si hrály na traktor. U malého jezírka, které si jdeme prohlédnout kvůli pelikánům, natrefíme na krokodýly. Ti už nejsou ani za plotem, ani za ničím, tak se k nim dá přiblížit až na vzdálenost pudu sebezáchovy. U mě asi pět metrů.

Santa Cruz je naše poslední město Bolívie. Bohužel se odtud do Paraguaye nedá jinak dostat, než sakra dlouhým nočním i denním přejezdem přes území, kde není vůbec nic. Vyprahlou, suchou a neúrodnou oblastí Chaco. Nebo nám spíš není nikdo schopen říct, zda se dá jet ještě do jednoho města před hranice (Villamontes) a odtud nějakými kratšími spoji přes toto území. Jedni říkají, že to jde (to jsou však autobusoví dopravci, kteří nám to odsouhlasí, protože potřebují naplnit autobus do Villamontes a víc je nezajímá), jiní zase říkají, že tam nic není a nic tam nejezdí (to jsou ti, co dělají dálkové přejezdy). Na informacích neví, máme se zeptat dopravců.

Po třech týdnech v Bolívii zemi opouštíme a nemůžu říct, že bych byl z této země nějak očarovaný. Možná jsem si od této země moc sliboval a měl velké očekávání. Ono to tak bývá, když se na něco člověk moc těší. Nemůžu říct, že by mě Bolívie zklamala, ale čekal jsem asi víc. Možná ta nesvoboda tady s neustálým placením všeho. A lidi, kteří si vymýšlí ku prospěchu svému (především na terminálech). Je to však jen naše zkušenost a ono se to jako vždy usadí a zůstane ve vzpomínkách jen to pěkné a myslím, že na Bolívii budu vzpomínat rád a ne moc kysele, nebo v jejím případě spíše slaně. Jako na krásku ve slaném šatu.

Tak adios