Dopisy z Jižní Ameriky 2016 - Bolívie - pěkná země s neustálými poplatky

Ahoj

Jak jsme Peru ukončili u jezera Titicaca, tak následující stát – Bolívie – u tohoto jezera započneme. Oproti Punu v Peru nám však v bolivijské Copacabaně svítí slunce a je krásně teplo. Přechod hranice byl bezproblémový, našli jsme slušný a levný hotel a královsky se najedli za dolar a půl. Vyhlídka nad Copacabanou je neuvěřitelně energická. Mraky se honí nad jezerem a zapadající slunce se mezi nimi proplétá jak světluška v borůvčí. Loďky se nedočkavě houpají na vodě, čekající na další plavbu a rackové se snaží ukořistit co nejvíce potravy než slunce zapadne, neboť se tím rtuť v teploměru nevyhnutelně propadne. Bolívie první den zvedla laťku hodně vysoko.  

Následujícího rána míříme rovnou k molu na pláž, odkud poplujeme k ostrovu Isla del Sol. Je to dvouhodinová plavba až k severnímu místu Challapampa. Z tohoto severního bodu máme v plánu vyrazit skrz ostrov k jižnímu přístavu. Je tady několik inckých památek, ale na ty už ani nemáme náladu, tak se chceme jen projít po ostrově. Hned ze startu nás čeká kontrola, které máme ukázat lístek. Říkáme, že jen jdeme projít ostrov, že nás ty ruiny nezajímají. Tento check point obcházíme a míříme k centrální části ostrova. Jezero Titicaca leží ve výšce 3800 m n. m. a hřeben ostrovu se nachází houpavě ve výšce kolem 4000 m. Výhledy krásné, počasí parádní. Vprostřed ostrova se na prašné cestě nachází další kontrola dvou mužů, kteří nám sdělí, že za použití cesty, po které si dovolujeme jít, musíme zaplatit 15 BOB (x 3,5 Kč)! Trochu zaskočený, že za použití chodníku musím platit, neochotně vydáváme bolivijské bankovky a šlapeme dál. Po dalších asi čtyřech kilometrech, nahoře před jižním přístavem stojí maník a už zdálky vypadá podezřele. Loudí z nás další peníze, tentokrát 5 BOB, jen tak aby se neřeklo. To už zatlačuji údivem zpět bulvy do důlků a kroutím hlavou nad vychcaností místního obyvatelstva. Za to, že vcházím do města, mám platit? Už včera mě vyděsil chlápek, co před příjezdem do města Copacabana vběhl s bločkem do autobusu a od každého kasíroval 2 boliviány za návštěvu tohoto města. Dokonce i ty, co pokračují do La Pazu. Trochu mi to přijde, že si domorodci řekli: „Po malých částkách z turistů vypumpujeme prachy, protože si každý řekne, že taková malá směšná částka nikoho nezruinuje.“

Opět zaplatíme a jdeme k molu. Cena 20 bolivianů, kterou jsme se dozvěděli v Copacabaně, za přejezd z jižní části ostrova zpět do Copacabany, přestala platit v momentě, kdy jsme došli ke kase. Najednou už to stojí 25 a kontrolor i prodejce lístků se jen smějí a v očích jim čtu velký nápis: „VŠAK NEPLAŤ, JSME ZVĚDAVÍ, JAK SE ODSUD DOSTANEŠ.“ Cestou zpět z ostrova si říkám, jestli jim to laciné okrádání turistů o drobné za to stojí? Proč nedají jeden tiket na celý ostrov? A to jsme to jedno placení ještě na severu obešli, vybaví se mi. Snad byly tyhle stupidní poplatky pouze v nejvíce turistické oblasti Bolívie kolem Peru a Cusca, odkud se přelévají turisti z Peru do Bolívie a zpět.

Z Copacabany jedeme rovnou do La Pazu. Cesta je klidná a ze startu ještě vede kolem jezera Titicaca, tak máme ještě pár krásných výhledů na klidnou hladinu nejvýše položeného jezera na světě. Pak ho ještě jednou na bárkách přeplujeme i s minibusem, v místě San Pedro de Tiquina, a pak rovnou do La Pazu. Zde neleníme a rovnou odtud míříme tříhodinovým přesunem do města Coroico, ležícího v oblasti Yungas (přechodová oblast mezi vysokohorskou oblastí a pralesy). Okolo vede i známá „Cesta smrti“, která už je jen turistickou atrakcí a auta tudy nejezdí.

Coroico leží ve výšce kolem dvou tisíc metrů nad mořem na úpatí kopce. Kolem dokola je zvlněná zalesněná krajina a za ní vykukují zasněžené vrcholky Cordillera Real. Samotná víska je malá, klidná a malinko špinavá. Je tu pár krámků s drobnostmi, které člověk ani nepotřebuje, několik stánků s grilovanými kuřaty, kostel na náměstí, který zrovna opravují, a každý den je tady největší pozdvižení, když se od čtyř hodin prodávají v jedné uličce housky, jež právě domácí pekaři dopekli.

Zůstáváme zde tři noci, abychom si v přírodě trochu odpočali a prošli si místní okolí. První den se vydáme nekonečně dlouhým traverzem k vodopádům, které by měly být vzdáleny asi dvě hodiny od Coroica. Jde se po úzké trase kolem kokových polí, sem tam po vypálené či vysekané louce, nebo naprosto trávou zarostlém chodníku. Dojdeme k jednomu z vodopádů, odkud místní obec bere vodu, tak je totálně znetvořen betonem a trubkami. Pokračujeme k dalším dvěma vodopádům, ale dojdeme tak akorát ke kamenné zátarase a pletivovému plotu s ostnatým drátem. Na metr a půl široké pěšině je to tak šikovně postavené, že je z jedné strany vysoká skála a z druhé prudký sráz. Dojde nám, že k tě dvěma vodopádům se asi nedostaneme, neboť je zpoplatnili (dle pána z infocentra) a jediná cesta k nim je pouze z druhé strany od města Cruz Loma. Takže raději tuhle cestu uzavřeli, aby se tam nedalo dostat jinak než autem, nebo s nějakou tour. Myšlení místních mi začíná připadat jako: „Z čeho nebudeme mít prachy, to raději uzavřeme.“

Další den se jdeme podívat na nedaleký vrchol Uchumachi, který je vysoký necelých 2500 m n. m. Cesta z města vede po křížové cestě ke kostelíku nad vesnicí, pak pokračuje výš k vyhlídkovému místu. Odtud se pěšina smrskne na půl metru a každým krokem víc a víc zarůstá trávou a keři. Pak stromy, až se dostaneme do vegetačního tunelu. Na vrcholu je pár míst s výhledy, ale spíše je hora porostlá stromy. Cestou zpět po nás vystartují nějací potulní psi, kteří už z dálky vrčeli jako cirkulárky. Peťa si tak alespoň vyzkoušela hod kameny na živý terč.

Z Coroica musíme zase do La Pazu (3600 m n. m.). Tam setrváme dva dny k prohlídce tohoto velkoměsta. Je tady pár zajímavých staveb na hlavním náměstí Murillo, především katedrála, dále na náměstí San Francisco a kolem přilehlých uliček s krámky všeho druhu. Nejvíc mě zaujaly stánky a obchody s různými léčitelskými, až skoro šamanskými věcmi jako malé vyschlé lamy, nebo dokonce lamí embrya. Ty se prý používají k šamanským účelům. Nebo je to taky „pěkný“ suvenýr.

Na plaza Murillo a kolem něj hlídkuje denně několik desítek policistů a je tu i v pohotovosti obrněné vozidlo s vodním dělem. Prý Bolivijci rádi stávkují. Nějací dokonce obsadili ulici nad náměstím a spí tam ve stanech. Tam je několik težkooděnců hlídá za štíty. Těžko říct, o co tady jde, ale už se k této ulici nevracíme. Míříme raději k vyhlídkovému místu Killi Killi, ze kterého je parádní výhled na celé město i na nedaleký šestitisícový masiv Illimani. Večer se přesuneme na terminál, kde mrzneme do deseti hodin (v La Pazu je v noci kosa) a pak nočním autobusem jedeme do Cochabamby.

Do Cochabamby dorazíme rozespalí před šestou hodinou ranní a hned odtud odjíždíme ještě za tmy do vesnice Torotoro. Toto místo je spíše známe Národním parkem s dinosauří pozůstalostí ve formě zkamenělých stop. Vesnice sama o sobě je celkem roztomilá a většina lidí zde pilně pracuje na novém hotelu, či restauraci. Myslím, že místní mají něco za lubem. Vypadá to, že chtějí svůj kousek písečku vyzvednout k těm hojněji navštěvovanějším místům v Bolívii. V kanceláři s tikety do parku nás Bolivijci opět překvapí. Prý musíme mít se sebou průvodce, kterého si musíme zaplatit. Doplňující nevyřčenou větu pozoruji z obličeje paní za stolem: „No musíme se tady nějak uživit všichni, ne?“ Jeden průvodce může se sebou vzít až šest lidí, tak se další ráno s ostatními návštěvníky pospojujeme do skupinky.

Prohlídka začíná na jednom svahu za městem, kde jsou zkamenělé stopy dinosaura, co tudy kdysi procházel, a pak pokračujeme korytem vyschlé řeky a skrz vyschlý vodopád (vzduchopád) až ke kaňonu Torotoro, který je hluboký dvě stě metrů. Dále cesta vede do nitra tohoto kaňonu až k vodopádu, u kterého děláme pauzu. Pak se vrátíme opět nahoru a vracíme se do vesnice. Ještě, že jsme toho průvodce měli.

Na lístek do parku můžeme ještě navštívit Cementerio de Tortugas (želví hřbitov), který má půdu krásně zbarvenou do ruda. Kdysi se tady nacházely zkamenělí živočichové, ale to už je vše vysbírané archeology. Krajina kolem vesnice Torotoro je úžasná a je harmonicky zvlněná a zbarvená. Jen mě mrzí, že na každou zajímavou cestu krajinou si tady člověk musí najmout průvodce. Nevím, zda je to tím, aby se nešlapalo bokem cesty, nebo aby se člověk neztratil, nebo si chtějí jen vydělat, nebo zda si myslí, že nejsme samostatní? Netuším.

Každopádně po dvou nocích se vracíme do Cochabamby, kde se dovíme na terminálu, že od šesti od večera se chystají autobusáci stávkovat. Takže je tady děsný chaos a každý se přemisťuje od okýnka k okýnku a hledá si volné sedačky v autobuse. Hodně spojů po šesté hodině odpadlo a jen málo z nich se přesunulo na dřívější čas. Zaměstnanci autobusových společností doklepávají šichtu a je jim všechno u prdele. Jeden pán říká, že míň než tři dny se nestávkuje, čili spousta stávkařů už uvažuje, jak naloží s volnem. Náš úmysl jet do Potosí vyhořel jak muniční sklad a my měníme plány a bereme noční autobus do Uyuni. Do pouštního města známého především solnými pláněmi. Nevadí, tak si ty pláně odbydeme o pár dní dřív.

Než Cochabambu opustíme, zaplatíme ještě trapný poplatek za opuštění terminálu. Ano, poplatek za opuštění terminálu. S tím už jsme se setkali i v Peru, ale tam to měli aspoň vymyšlené tak, že to byl poplatek za využití terminálu samotného (pobyt + toaletu). V Bolívii to jsou jen prachy navíc do kapsy, že opouštíme budovu. Při opuštění Coroica jsme jen došli k okýnku, kde jsme si koupili lístek, sešli k busu, nasedli, hned přišla paní nás zkasírovat o 2 BOBy za „opuštění terminálu“, na kterém jsme pobyli necelých pět minut a mohli jsme jet. Tento poplatek platí i místní, což se jim trochu divím. V tomhle mě trochu Bolívie zklamala. Čekal jsem to tady tak nějak svobodnější. Avšak nekonečné drobné poplatky na terminálech, na cestách v přírodě, vstupné do města, nutnost průvodců a další zbytečné vysavače drobných mě rozladily. Nejde ani tak o ty drobné, které neustále kasírují, ale spíš z jakého důvodu vše zpoplatnili? Na druhou stranu, ať tady nehaním Bolívii; příroda, jídlo, města a další věci jsou tu skvělé a pěkné. Lidi milí, nápomocní a usměvaví (teda ti co nepracují v turistickém ruchu). A za to se tady asi musí platit. Takže zde platí takové heslo: „Po malých částkách z turistů vypumpujeme prachy, protože si každý řekne, že taková malá směšná částka nikoho nezruinuje.“  

O Salars de Uyuni, Potosí, Sucre a dalších místech v Bolívii napíši zase jindy, tak se prozatím mějte.

         

A-hoj

P.S. Taky už jsme si opatřili "sadu malý žvýkač koky". To bílé je Elechia - nasládlá hmota, to černé je anýz a zelené lístky jsou koka. Hrozný zlozvyk, ale všichni tím tady smrdí a mají nafouklé líca.