Dopisy z Jižní Ameriky 2016 - Brazílie - na skok do Amazonky a pryč

Poté, co přeletíme z Porto Alegre do Manaus, vkročíme na amazonskou půdu. Na letišti už nás čeká Nonato držící papír s Petiným jménem. Bere nás do města do jeho kanceláře. Jako klasický Jihoameričan naslibuje hory doly a vybere peníze za tour. Rozhodli jsme se pro čtyřdenní návštěvu amazonského pralesa, abychom si jej řádně užili. Ten jsme si nechávali naposledy, jako takovou třešničku na dortu. Je to už víceméně taková dovolená po deseti a půl měsících.

Další den si pro nás do hotelu přijde slečna z tour kanceláře a odvede si nás. V kanceláři nám sdělí, že jsme jen dva (včera Nonato říkal, že je nás 5), a tak nás šoupnou ke skupině z jiné cestovky (konkurence nekonkurence). Dovede nás tedy nedaleko k cestovce Gero tours a seznámíme se se zbytkem výpravy, kterou tvoří pět návštěvníků a průvodce. Původní plán vyjet v osm záhadně selhal a do přístaviště vyjíždíme až kolem desáté. Lodí vyrážíme prvně k soutoku řek (Encontro das Águas) Rio Negro a Rio Solimoes. Je to krásné místo, kde se setkává tmavá (RN) a kávová (RS) voda a díky své hustotě, teplotě a rychlosti tečou zhruba 6 km vedle sebe, než se pomalu promíchají a vznikne z nich Amazonka. Od města Manaus připlujeme po Rio Negro a po zhlédnutí soutoku dále pokračujeme po Rio Solimoes k jednomu z břehů. Tam čekáme, než náš průvodce Peter domluví nějaký odvoz minivanem dál do nitra džungle. Tím jedeme asi hodinu k malému přístavišti, kde je asi šest motorových člunů. Nalodí nás a pak se po jednom z mnoha říčních ramen přesouváme další hodinu do kempu, kde nás čeká bohatý oběd a ubytování. To už jsme celkem sevření pralesem a spoustou dalších ramen a zátok, na jejichž březích se vyhřívají kajmani. Po pozdním obědě nám průvodce dá zbytečné dvouhodinové volno a pak vyrážíme na hodinku do přilehlé džungle. Jde celkem rychle, tak se moc nestíháme ani rozkoukat, co vše tady žije a roste. Nevím, zda se bojí, nebo ho to nebaví, ale profrčíme to poměrně svižně a vracíme se zpět. Další volno před večeří. Začínám si říkat, že to bude asi v hodně líném duchu. Po večeři jsem ale mile překvapen, když jdeme chytat kajmany. Vlastně je chytá spíše náš druhý průvodce, který zde žije a dobře to tady zná. Říkají mu Zeus. Prvně chytí asi třiceticentimetrového kajmana, kterého si můžeme i na chvíli podržet. Potom vyloví asi metrového, kterého už nám do rukou nesvěří. Když projíždíme po klidné noční hladině, jdou vidět u břehů a v trávě oranžové oči těchto plazů a je jich tady spousta. 

Další den po snídani plujeme asi hodinu a půl, podívat se na velký strom – tanimbuca. K jeho objetí je zapotřebí až třiceti lidí. Tento druh stromu je zde poměrně častý, ale v menších variantách. Jeho kmen se dole rozšiřuje a jako by již pomalu přecházel do kořenů. Takže jeho spodní část je hodně větvená a členitá. Tyto části jsou duté a vydávají táhlý zvuk, když se do něj uhodí klackem nebo dlaní ruky. To se tady používá jako záchranný signál, když se člověk ztratí v džungli. Prostě se mlátí do stromu. Pak se opět vracíme do tábora. Odpoledne jedeme lovit piraně. Trochu nechápu, že jedeme zase tu samou cestu a ztrácíme další hodinu a půl. Dnešní den se dal stihnout za dopoledne. Ale pochopíme, že ty aktivity, které nabízejí, se musí nějak rozložit do všech těch dní. Prostě potřebují nějak zabíjet čas a dělají to těmi přesuny. Jinak denní režim je takový, že v sedm ráno je snídaně, do devíti se odpočívá, a pak se někam jede. Potom se vracíme na dvanáct na oběd a do tří hodin se zase odpočívá, než se někam vyrazí. A v šest už je zase večeře. Většině lidí to vyhovuje, ale nám se zdá, že je moc odpočinku. Ono je to spíše asi naše chyba, že toho chceme vidět co nejvíc, když už jsme tady, a trávit čas v pralese. Každopádně lovení piraň je pro mě největší zážitek v džungli. Ono je to spíše krmení, jelikož si na háček napíchneme maso a po vložení do vody se jen něco zamihotá, trochu zatáhne za lanko a pak je háček prázdný. Ale i tak se nám každému podaří chytit alespoň 5 až 10 malých rybiček se zuby jako pilka.

Třetí den nás čeká výprava do džungle tak na tři hodiny. Přišel raději zkušenější Zeus a bloudíme pralesem. Dvakrát nám ukazuje velké tarantule a musí je vždy vylákat z domečku. Používá zkušeně mačetu a trávu. Ukazuje nám i různé stromy, třeba carapanaúba, jehož kůra se používá jako přírodní antibiotika a antikoncepce. Přírodní repelent si zkoušíme vyrobit pomocí mravenců, kteří mají na kmeni stromu hnízdo. Přiložím ruku na tvrdé a suché hnízdo a začínám cítit hemžení a lechtání mravenců. Pak si je setřepu z ruky a ucítím lehké aroma, jež by mělo odlákat moskyty, kterých je zde hodně. Ještě dalších deset minut cítím mravence, které jsem nesetřepal, a lozí mi po celém těle. Z jednoho oříšku, který svým plodem připomíná chuť kokosu, nám Zeus vytáhne asi dvoucentimetrovou larvu, která se plodem živí, a my můžeme zase z této larvy dostat v pralese nějaké bílkoviny. Když larva pod tlakem zubů hlasitě praskne, vyteče její obsah na chuťové pohárky jazyku a můžu tak pocítit lehkou chuť kokosu. Je to jako kokosový pudink.

K večeru jedeme do džungle přespat. Napínáme hamaky, rozděláváme oheň, na kterém Peter peče kuřecí kusy, a popíjíme caipiriňu. Je to celkem známý koktejl, který se připravuje z pálenky cachasa a přidává se do ní limetka, cukr a voda. Peter nám pak ukazuje nějaký indický prášek, který se šňupe. Zabývá se trochu východní medicínou, a tak se chtěl tímto pochlubit. Má na to i speciální šňupací trubičku z rákosu do tvaru „v“. Do jedné strany si nasype kořeněný prášek, strčí si jednu část do nosu, druhou sevře ve rtech, a pak ústy foukne do trubičky rovnou do jedné nosní dírky. Nato se rozkašle, načež nás ujišťuje, že to tak má být a neustále se drží za nos, plive z pusy ten bordel a trochu pláče. Říká, že teď je to silné, ale za 15 minut se dostaví úleva celého obličeje. Všichni na něj koukáme celkem nevěřícně a přistihnu se, jak se malinko směju. I jiným cukají koutky. Peter se dusí a pořád plive tmavé sliny. Jinak je to celkem líný podivín, o kterém mám podezření, že ho džungle vůbec nebaví. Když jsme cestou k návštěvě velkého stromu najednou zastavili uprostřed řeky, zeptal se Zeuse, proč vlastně vypnul motor. Ten mu odpověděl, že jsou tady sladkovodní delfíni, které jsme mohli chvíli pozorovat, jak se vynořují nad hladinu. Peter, který si vyřezával něco na své hůlce, jen zvedl hlavu, prohlásil apaticky něco v tom smyslu, že tady žijí, a opět sklopil hlavu. Prý je tady počtvrté jako průvodce. Psal nám potom jeden klučina, který tu byl s námi, ale měl zaplaceno na pět dní (my jen na 4), že šli poslední den ještě do džungle. Zeus ten den nemohl, tak šli jen sami dva a ztratili se. Naštěstí měl u sebe telefon s gps, tak zachránil Petera a dovedl ho do tábora.

Po přespání v džungli jedeme zpět na snídani, a pak navštívit místní obyvatele. Čekáme nějaké chýše, indiány, ale dočkáme se pouze dřevěných domů s plazmovou televizí a suchým záchodem, které stojí nad řekou, po které denně plujeme. Navštívíme pole s maniokem, ze kterého dělají mouku a z ní smažené placky, a pak ještě omrkneme fotbalové hřiště a mangovník. Seznámíme se i se Zeusovým otcem a mamkou, a pak odjedeme ještě pozorovat delfíny. Ty jsme si museli ale vydupat, protože Peter si chtěl jet raději do tábora odpočinout už dvě hodiny před obědem. Po obědě se odebereme postupně lodí, pak vanem a následně zase lodí do velkoměsta v pralese Manaus. To prý mělo jako první město v Brazílii elektrické pouliční osvětlení. V Manaus zůstaneme čtyři dny a několikrát si projdeme město, které se mi zdá poměrně stylové. Starší koloniální budovy z období kaučukového boomu jsou restaurované, nebo na svou rekonstrukci čekají v rostlinném zajetí, kdy je celý dům obrostlý a z rozbitých oken trčí stromy. Myslím, že džungle a počasí by toto město sežralo za pár let, kdyby se nechalo opuštěné. Nejzajímavější část města je v centru u náměstí Sao Sebastiao, kde dominuje velká růžová budova s kopulí v brazilských barvách (modrá, žlutá, zelená), která slouží jako divadlo – Teatro Amazonas. Vedle stojí žlutá honosná stavba Palacio da Justica (soud). Kolem dokola tohoto náměstí stojí krásně zrekonstruované domy, kde jsou kavárny, informace, nebo suvenýry. Stojí zde také monument Comemorativo a Abertura Dos Portos, za kterým se tyčí jednodušší kostel Sao Sebastiao. Dále navštívíme Paco de Liberdade, žlutě renovované muzeum, červený zámeček Palacate Provincial na náměstí Heliódoro Balbi, Centro Cultural Palácio Rio Negro, městskou katedrálu (t.č. v rekonstrukci) a pěkné tržiště Adolfo Lisboa, kde se dá sehnat spoustu suvenýrů. Je tady ještě mnoho dalších staveb a denně si něco procházíme. Večer na hlavním náměstí Sao Sebastiao hraje živá kapela sambu. Za pódiem muž na vysokozdvižném vozíku zdobí vánoční stromek ve třiceti stupních. To, že za tři týdny budou Vánoce, by mi tady asi v životě nedošlo.

Z Manaus přelétáme přes Belém do Ria de Janeira. Na toto město jsem velice zvědavý, ale nějak se na něj netěším. Moc ty metropole nemusím. Populace v Manaus je kolem dvou miliónů lidí. Nyní jich bude víc než 3x tolik. Cestou z letiště míjíme metrem stadion Maracana a dojedeme až na zastávku Presidente Vergas. Už je šero a míříme k hotelu, který by měl být vzdálen necelý kilometr. Procházíme divnou tmavou čtvrt, kde nikdo není, jen sem tam někdo proběhne rychle křižovatkou. Asi bychom měli taky zrychlit. Projdeme takto asi tři bloky a najednou dojdeme na rušnou ulici, kde je spousta barů, obchodů a lidí. Prvně čučím jako blázen. V hotelu nám hned paní říká, tedy potom co se ubytujeme, co nemáme dělat. Nevytahovat telefon, foťák vůbec ne a nechodit přes víkend do centra (jsou tam jen obchody a kanceláře a ty jsou přes sobotu a neděli zavřené, takže tam nikdo není, jen pochybné existence). Ani ona tam sama nikdy nechodí. Jdeme si ještě nakoupit potraviny a zase střídáme uličky, kde se i krysy klepou strachy, a ty, kde je narváno lidmi, kteří jí nebo pijí v pouličních restauracích. Je tady hrozně moc bezdomovců ležících na zemi. Čtvrť Fátima bude asi zajímavé místo.

Další den, jelikož je neděle, tak nejdeme do centra, ale navštěvujeme čtvrť Santa Teresa a Lapa, které jsou asi nejhezčí a nejosobitější čtvrtě v Riu. Stará zástavba, zámky, tramvaje, dlážděné uličky, pěkný výhled na Rio a hlavní tahák zde: Escadaria Selarón, barevné mozaikovité schodiště od chilského umělce Selarón. Od muzea Chácara de Céu je krásný výhled na Rio. Když procházíme z pěkné čtvrti Santa Teresa do části Catete, dostaneme se přes vršek doprostřed jedné z favel, kterých jsou v Riu desítky. Schovávám vše do tašky a zrychlíme krok. Za deset minut sejdeme dolů do oblasti Catete, kde už je zase rušno, koloniální styl vyšší zástavby a sem tam i policie. Dojdeme do Muzea republiky, které dříve sloužilo jako prezidentský palác. Vstupné je dnes zdarma, tak si jej projdeme i s přilehlou zahradou, a pak metrem pokračujeme do části Ipanema a Copacabana. V téhle části je zase úplně jiné Rio. Výškové hotely, vše uhlazené, elegantní, butiky na každém rohu a dlouhé pláže. Dnes je však zamračeno a valí se na nás i déšť. Chvíli počkáme pod přístřeškem, a pak projdeme známou pláž Copacabana, ze které se vracíme zpět metrem, které vede přes centrum. Tam vystupujeme, jelikož to máme blíž k hotelu. Už chápeme, proč sem nemáme chodit. Je to tady opravdu mrtvé a krom podivně vypadajících individuí spících na kartonech a pod mosty tu nikdo není. Opět přidáme do kroku.

Následující den je pondělí a v centru je rušno. Procházíme ho asi tři hodiny, až mi jde z toho hlava kolem. Pěkné čtvrtě se opět mění se škaredými, stejně tak i budovy. Zajímavá stavba je kostel Candelária a okolní park. Dále přístaviště, městské divadlo, knihovna, spousta muzeí a další stavby. Cestou zpět navštívíme asi největší kýč Ria, kterým je katedrála Sao Sebastiao neboli Catedral Metropolitana, která vypadá jako vysoká betonová pyramida. Myslím, že se dodnes hádají stavitel, architekt a město, kdo to tady vlastně podělal. V Riu je trochu povinnost navštívit kopec Corcovado, kde na město dohlíží s roztáhnutýma rukama Ježíš (Cristo Redentor Corcovado). Jedeme tam hned ráno, aby tam ještě nebylo moc lidí, ale i tak je jich tam požehnaně. Potom, co nám před týdnem v džungli říkal jeden pár, že na kopec šli pěšky a okradli je tam s bouchačkami někde při sestupu, raději volíme vláček, který jede až nahoru. Ježíš je pěkný, ale ten výhled, ten je odsud famózní. Dnes je krásně, tak jedeme ještě na Copacabanu, abych se alespoň okoupal v oceánu. Jinak by to nebyla kompletní návštěva Ria. Taky mrkneme na malý záliv Botafogo, z jehož pláže je hezký výhled na kopec Pao de Acúcar (cukrový chléb). Pak jedeme zpět k nám do čtvrti Fátima. Říkáme si, že dojedeme k nám na hotel busem, jelikož jsme už dost nachození, tak čekáme na náměstí Cardeal Camara pod viaduktem. Je tady děsně moc bezdomovců a prazvláštních lidí, tak místo čekání zvolíme raději pěší variantu a jdeme pryč. Už k nám jde jeden z nich a cosi mumlá. Mám za to, že je to nějaký somrák tak se na něj usměju, zakývám hlavou na jeho „money, money“ a jdu dál. V tom vidím Peťu jak zrychluje a říká: „Dělej, pohni, má nůž“. Ještě se tedy otočím a vidím, že chlápek zastavuje, upravuje si triko a nechá nás být. Je tady hodně lidí, tak si to rozmyslel. Tak to bychom v Riu asi měli vše. V Riu de Janeiru se prý celkově moc neserou s přepadením. Že tady někoho podříznou, pobodají či zastřelí, není nic zvláštního. Zvláště v době karnevalu, kdy je tady tisíce turistů. Musí to člověk ale brát tak, že tady žije děsně moc lidí a turisticky je to nejnavštěvovanější místo Jižní Ameriky. Takže statisticky to není taková hrůza. Ovšem pár článků a příběhů místních trochu vzbouzí nedůvěru k bezpečnosti tohoto města. Celkem jsem i rád, že po čtyřech dnech odsud míříme pryč a bez úhony. Rio je svérázné a hrubé město, ale je tu několik krásných míst. A je to první město, kde jsem si opravdu na své věci dával pozor a soustředil se na ně. Dokonce jsem si foťák neustále schovával do tašky přes rameno. Tedy spíše přes krk a trup. Jinak zde byla dnes v centru nějaká demonstrace, kam nám nedoporučovali chodit. Prý se tam střílí a něco i hoří. Pořád létají vrtulníky a říkám si, že tady bych určitě žít nechtěl.

Další a poslední zastávka v Brazílii je po Riu až nudné Paraty. Avšak jen co se do počtu obyvatel a ruchu týče. Jinak je historicky malebné městečko Paraty jedno z nejkrásnějších měst naší cesty. Leží v zálivu na pobřeží pod nevelkými vrcholky Brazilské vysočiny a jeho břehy omílá modrý klidný oceán. Kolem pobřeží vyčnívají z hladiny desítky ostrůvků. Je to takový malý kouzelný ráj s barevnými domečky. Poslední čtyři dny v Paraty, před odletem do Evropy, jsou už pro nás naprostou dovolenou. Vyjížďka na lodi po ostrůvkách se šnorchlováním. Návštěva nedaleké vesničky Trindade, kde je několik pláží i s přírodním bazénem. K němu se jde přes bahnitý kopec v davu místních turistů, kteří si tam nosí přenosné neelektrifikované ledničky s pivy a dělají si v bazénku neuvěřitelný mejdan. Zjistíme, že se v něm nedá ani pohnout, tak se vracíme zpět. Fotky vypadaly úplně jinak, když nám pán z kempu doporučil k návštěvě toto místo. I tak si tady prožijeme pár pěkných slunečních dní i deštivých chvil (prší tu téměř několikrát denně, převážně odpoledne). Samotné historické centrum je překrásné a barevné, stejně jako loďky v přístavu. Uličky jsme si všechny prošli za ty dny asi třikrát a stejně to člověka pořád baví. Vesměs bílé domy mají barvami namalované zárubně, okenice, dveře, nebo okna. Každý dům decentně v jedné barvě. Je okouzlující se procházet tímto barvami neskromným městečkem.

Odsud pak jedeme do Sao Paula, což už zase taková výhra není. Cesta je sice klidnější než ta z Ria do Paraty (ještě v Riu nám zdechl motor a nešel nastartovat, a pak nám praskla pneumatika v půlce cesty), ale je to už přeci jen poslední přejezd před odletem, tak je nálada malinko pochmurná a ještě k tomu prší. Tak nám ubíhají poslední hodiny na tomto kontinentu, kde jsme strávili spousty krásných dní a okamžiků v přírodě, ve městech a s lidmi, které jsme cestou potkali. Projeli jsme tisíce kilometrů od Mexika až na samotný jih a zase jeli na sever a navštívili sedmnáct států za jedenáct měsíců, které uběhly naprosto rychle. Tak jako slova v tomto posledním článku, který píši, tak rychle ubíhaly dny. Ze slov se stávaly věty, jako ze dnů týdny. A z vět se skládaly odstavce. Tak dopisuji tento poslední, jedenáctý odstavec a měsíc, se kterým končí tato cesta po Střední a Jižní Americe.

Bylo tu krásně.

T&P