Dopisy z Jižní Ameriky 2016 - Chile - od Atacamy k jezerní oblasti

Po třech týdnech v Chile můžu s klidným srdcem prohlásit, že návštěva tohoto státu byla jedna z nejpříjemnějších na naší dlouhé pouti. Dost tomu napomohli místní přátelští a nápomocní obyvatelé, krásné počasí, od severu k jihu měnící se a zelenající se krajina, vynikající stopy a překrásná příroda. Chile dokonce předčilo mé očekávání, které jsem si o tomto státu vylíčil, než jsem na naši cestu jel, za což jsem moc rád. 

Do San Pedra de Atacama dorazíme z Argentiny v pozdním odpoledni. Do setmění zabíjíme čas procouráváním se po městečku, sloužícím ryze k turistickým účelům. Krom desítek stánků s kravinami, spousty turistických kanceláří nabízející výlety po okolí a drahých restaurací a kaváren tady toho moc k vidění není. Snad jen náměstí s kostelem San Pedro, architektonicky typický pro pouštní oblast. Uličky vedoucí nízkou zástavbou jsou úzké a zdobené nápisy a barevnými předměty. Pěkné jsou výhledy za město, kde vykukuje hřeben And, které jsme před pár hodinami přejížděli, a několik vulkánů. Nejbližší a nejdominantnější je Licancábur, který je vysoký něco málo pod šest tisíc metrů. Nadmořská výška San Pedra je kolem 2500 m n. m. a dnes jsme přejížděli sedlo ve výšce pět tisíc metrů. Na argentinsko-chilské hranici bylo dost lidí z té výšky na vývrat.

Ze San Pedra míříme následující den na jih. Chile je stopovací ráj Jižní Ameriky. Dnes se dvěma stopy, na které nečekáme ani deset minut, přesuneme 600 km. Celu dobu jedeme pouštní oblastí Atacamy, kde toho moc k vidění není. Snad jen pár těžařských společností a dolů těžících měď, ledek (ten už se zde moc netěží), nebo křemen. K večeru dojedeme až do Taltalu, přímořského rybářského města. Na pláži za městem, kde místní obyvatelé jezdí hojně na piknik a dopřát si asado (pečené maso na grilu – mají zde ke každému stolu vybetonovaný i gril), si postavíme stan a čekáme na západ. Je chladno a fouká vítr, což zde není nic neobvyklého. Zakoupený stan v Argentině se vyplácí. Všímají si nás dva důchodci od vedlejšího stolu a zvou nás na jídlo, které si dovezli, a pivo. I když máme po instantní polévce, domácí jídlo neodmítám. Santa a Luis, postarší pár, kteří mají šest dcer a dvacet vnoučat (všichni rozházení po celé zemi), nás po pár minutách zvou k sobě domů, abychom nemuseli spát na chladné pláži. Taky mají ještě nějaké jídlo doma. Buď vypadáme už tak zbídačeně, nebo Santě chybí mateřská péče a chce se zase na chvilku o někoho starat. Balíme stan a jedeme k nim.

Když k nim dojedeme, dáme si ještě třetí večeři v podobě špaget s hovězím masem. Trochu piva, více vína a hodně vodky urychlí večer. Ráno jedu s Luisem na čerstvé ryby a zeleninu. Santa na oběd dělá asi nejlepší rybu, jakou jsem kdy jedl – congrio. Odpoledne si projdeme s Peťou Taltal, který je poměrně pěkný a dnes až moc tichý. Kouzelné jsou dřevěné barevné domky, připomínající spíše kulisy než stavení. Je zde spoustu cedulí s evakuačními zónami v případě tsunami. Luis však říkal, že zemětřesení je zde hodně, ale tsunami už nehrozí. Důvodem je velký příkop před Chile (cca 6000 metrů hluboký), který prý vlnu zastaví. Dalšího rána, odpočinutí, se vydáváme dál k jihu. Santě ukápne slza. Usmívající se Luis nás doveze na výpadovku, na silnici č. 5, kde stavíme jednoho z prvních projíždějících kamiónů.

Stále projíždíme vyprahlou krajinou směrem na jih. Další dva stopy, dalších šest set kilometrů a konečně vidíme náznak nižší vegetace. Všichni nám vypráví, jak se směrem na jih bude vše krásně zelenat, na což se už dost těším. Dnes spíme na pláži v Tongoyi, kde dorazíme až za tmy. Fouká a je chladno. Ráno míříme zase k cestě. Stopování si v Chile nemůžeme vynachválit, zatím jsme nikde nestáli déle než 20 minut. Do večera tedy v pohodě dojedeme do města Valparaíso, známé především pobytem Pabla Nerudy. Jinak je Valparaíso přístavní velkoměsto, známé pouličním uměním a prudkými klikatícími ulicemi.

Ve městě Valparaíso zůstáváme tři noci, abychom si tu krásu, o které každý mluví, vychutnali. Město se skládá z několika kopců, na kterých jsou nabouchané barevné domky. Někdy mi to připomíná rozsypané kostičky lega na zkrabatělé dece. Samostatně stojící i řadové domy jsou spojovány úzkými nebo ještě užšími uličkami, zdobené graffiti a pouliční malbou. Vše je zde legálně. Začal s tím tady chilský umělec Inti. Nejznámější z těchto městských částí jsou kopce Cerro Concepción, Cerro Alegre, Cerro Artillería a pár dalších. Zajímavá je i přístavní část, kde se neustále pomocí jeřábů přesouvají kontejnery z doků na kamiony a opačně. Kochat se tím dá dlouho. Nedaleko přístavu je rovinatá komerční zóna El Plan, začínající od Plaza Sotomayor, kde je velké sousoší (Monumento a Los Héroes de Iquique) a modrá budova námořního velitelství. Dva dny courání po tomhle městě nám stačí. Můžu říct, že je to jedno z nejzajímavějších měst, jaké jsem kdy viděl. Asi ta barevnost a chaotická spleť uliček křížících se v kopcích tak nějak člověka učaruje. Tady se opravdu vyplatí mít či otevřené, protože každou uličku zdobí jiný klenot.

Z Valparaísa je to jen sto kilometrů do hlavního města Santiaga de Chile. S místními ochotnými řidiči víme, že to nebude na dlouho, a tak se dostaneme třemi stopy skoro z centra Valparaísa do centra Santiaga za tři hodinky. Santiago je úplně jiné město, než to, ze kterého jsme dojeli. Tváří se daleko uspořádaněji a přísněji oproti duhovému přístavnímu Valparaísu. Zakotvíme v hostelu ve čtvrti Barrio Lastarria, pod kopcem Santa Lucia. Na kopec se jdeme ještě k večeru podívat na stmívající se hlavní město. Je tu japonská zahrada a na skále stará vojenská bašta, která předtím fungovala jako klášter. Je to známé místo, kde si místní chodí odpočinout před nedalekými výškovými budovami postavenými kolem dokola. Další den zamíříme na kopec San Cristobal, který je taky součástí města, ale je vyšší, než Santa Lucia, tak máme z vrcholu krásný přehled o celém městě. Je 18. září a dnes obyvatelům Chile začíná nejhlavnější svátek – Den nezávislosti. Slaví se i 19. 9. (Den armády) tak jsou všechny obchody a nákupní centra a úřední budovy na dva dny uzavřeny. Ve městě je klid, zato na kopci San Cristobal to žije. Zdá se, že si zde všichni udělali dnes výlet. Využijeme toho a jdeme pak ještě projít centrum, kde je skoro vymeteno. Jak na hlavním náměstí Plaza de Armas, tak na Plaza de la Ciudadani, kde se nachází Palacio La Moneda, kde sídlí prezident. Dříve budova sloužila jako mincovna.

Máme tedy za sebou pouštní oblast Atacama a dvě velkoměsta. Nyní se dostáváme dál k jihu, kde už je vše zelené a zalesněné. Na tenhle kraj sem se v Chile hodně těšil - na jezerní oblast. Ze Santiaga se vydáváme do města Talca, odkud jedeme do Národní rezervace Altos de Lircay. Jelikož je svátek (19. 9.), tak spousta Chilanů pendluje za rodinami nebo od rodin domů a na výlety. Dostaneme se stopem poměrně snadno a až nečekaně rychle před brány rezervace Lircay. Tam čeká správce rezervace CONAF a hodí nás autem ještě o dva kilometry dál k jeho kanceláři, kde se nahlásíme a zaplatíme za pobyt v kempu. 10 000 pesos (360 Kč), poplatek za dva zahraniční turisty k návštěvě rezervace nám odpouští s odůvodněním, že ještě není úplně sezóna a taky, že pak stejně budeme platit v jiném parku.

Kemp je zde zřízen v lese a je zde asi 30 míst. Každý má své soukromí, stůl, elektřinu s lampou, nataženou vodu ze země a místo na stan. Areál je klidný a čistý a má své sociálky a dokonce tu teče i teplá voda ve sprše. Luxus. Hned ráno vyrážíme na tříhodinový pochod na čedičovou plošinu Enladrillado, odkud je krásný výhled do okolí a na hřeben And. Jelikož zde skončila zima a začíná jaro, je tu ještě ve vyšších polohách sníh, ale příroda se tu probouzí k životu už. Čmeláci lítají po květech, slunící se ještěrky lozí ze stromů na zem a kondoři létají vysoko na obloze. Další den se jdeme podívat k Laguně del Alto. Je to o něco kratší výlet, ale převýšení je zhruba kilometr, takže dost podobné jako předchozí den. Taky se jde více sněhem, který pomalu taje a propadá se. Člověk si až tady uvědomí, že na jižní polokouli je vlastně sluneční strana severní. Takže na jižních svazích je více sněhu.

Po této rezervaci míříme do Národního Parku Conguillío, kde je trochu obtížnější se dostat, protože jediný spoj z města Curacautín do místa, které je vzdáleno od parku ještě 10 km, jezdí 2x denně a v pondělí a v pátek 4x. Jelikož je pátek, tak jede busem v 14:30, kterým dojedeme na křižovatku k NP. U jednoho domu se ptáme mladého páru na nějaké informace ohledně parku a jediné, co zjistíme, je, že park je ještě kvůli sněhu uzavřený, a že zde sem tam jezdí turisti, které můžeme zkusit stopnout. Taky mají za barákem camping, ale že 2 kilometry směrem k parku je krásné místo u řeky. Děkujeme a na dva dny se ubytujeme na samotě u řeky. Ráno zastavujeme auto turistů, kteří jedou do Národního parku, tak nás přiberou. Park je sice zavřený, ale navštívit se dá. Správce tu však není, tak se poplatek za vstup neplatí. Cesta k laguně Conguillío je uzavřená sněhem, tak si děláme alespoň okruh kolem jezera Captrén, od kterého je krásný výhled na sopku Llaima, která byla aktivní naposledy v roce 2008. Cestou od parku je krásnou dominantou, protože několik kilometrů od ní je akorát suťové pole ze zbytků lávy bez vegetace. Jinak u laguny Captrén jsou pěkné a vzrostlé stromy araukárie, které převyšují ostatní stromy kolem. Trochu vypadají jako palma jehličnanu.

Přesouváme se dále k jihu a z Caracautínu dojedeme do vyhlášeného turistického městečka Pucón. Tam se ubytujeme v prázdném kempu a trochu si odpočinem. Není to špatné cestovat v Chile po zimě na začátku jara. Nikde není moc turistů, některé parky fungují a nejsou zpoplatněny, ceny za kempy jsou nižší, než v sezóně. Co se Pucónu týče, je to větší vesnice, která figuruje servisem velkoměsta. Jsou tu supermarkety, vyhlášené bary a restaurace, několikahvězdičkové obří a předražené hotely a stylová kasína. Nejvíc mě však zaujal místní stavební sloh. Stavby si jsou dost podobné a všechny jsou ze dřeva. V centru je většina staveb natřena dohněda. Jsou krásně sladěny. V téhle části Chile totiž frčí dřevorubectví. Je tady spousta pil a skoro pořád vidíme kamiony převážející klády z těžby na zpracování. Jinak oblast Pucónu je v rozkvětu a kolem laguny Villarrica se skupují pozemky a všichni staví jako diví. Žije zde spousta Němců a Francouzů a taky Palestinců a Syřanů (již několik generací). Jedna vnučka palestinských migrantů, kterou jsme stopli z Villarricy, která se vracela se svými syny domů, nás jen tak mimo řečí pozvala k sobě domů na oběd na ravioly se žampióny a pak nás zase odvezla k cestě na Pucón. Měla taky krásný dřevěný dům s velkou visutou terasou nad údolím na okraji lesa.

V okolí Pucónu jsou dva Národní parky. Jeden navštěvujeme první den – NP Villarrica se stejnojmenným vulkánem. Ten byl aktivní naposledy vloni. Dostat se do parku tady taky není jednoduché, protože autobusy zde nejezdí, i přesto, že je zde SKI centrum. Naštěstí všudypřítomní a usměvaví Chilané nám autem zkrátí čtrnáctikilometrovou cestu k NP. Jdeme se podívat jen pod vulkán, pěknou stezkou Los Cráteres, vedoucí po lávové suti a lesem, až k malým červeným kráterům. Ve vyšších polohách je zase sníh a cestou jde pěkně vidět na vulkán Llaima, před kterým se rozprostírá Národní Park Huerquehue, kam jedeme následující den. Tam už se dá dostat autobusem, tak toho využíváme, abychom tam ráno dojeli dřív. Park leží u velké laguny Caburgua. V Huerquehue prvně platíme za vstup do Národního parku a hned od správy míříme nahoru do sedla, kolem vodopádů až k laguně Chico. Lagun a horských jezer je v této oblasti nespočet. Dojdeme ještě k další větší laguně Verde a pak k Toro a scházíme stejnou cestou dolů. Okruh trvá asi 4-5 hodin a jde se opět krásnou, zelenou a čistou přírodou.

Přírody a parků už začínáme být příjemně nabažení, tak se přesouváme do města Puerto Varas, které leží na břehu jezera Llanquihue s pěkným výhledem na dva vulkány – Osorno a nižší Calbuco. Národních parků a rezervací je v Chile víc než mám prstů na rukou a navštívit každý by trvalo dlouho, a navíc by se člověk strašně přesytil. Ještě náš pobyt zde nekončí a máme před sebou argentinskou Patagonii, kde máme v plánu také navštívit nějaký ten park. Takže netřeba vyčumět všechno v Chile, je třeba si šetřit duhovku i na další země. Město Puerto Varas je klidné (alespoň teď začátkem jara) a opět jsou tu pěkné dřevěné domy a pláž u jezera. Jeden den si ho jen tak šourajíc projdeme, ale víceméně čas trávíme zálohováním fotek a videí z Chile. Jeden den nám celý proprší, tak se to celkem hodí a není nám ani líto, že nejsme celý den venku. Zato počasí v horách nám teď dva týdny přálo, takže můžeme být jen rádi. Zajímavé a odpočinkové místo nedaleko Puerto Varas, je třicet kilometrů vzdálená vesnice Frutillar, která vévodí svou pěknou písečnou pláží, výhledem na tři vulkány (Osorno, Calbuco a vzdálený Puntiagudo) a prestižním divadlem nad jezerem.

„Tím pomalu v Chile končíme.“

Když jsem v Puerto Varas dopsal tento článek, myslel jsem, že se v Chile už nic nestane a poklidně dojedeme do Argentiny. To bychom nesměli u Osorna stopnout jednoho chlápka, který nás „unese“ na prázdný ostrov na laguně Puyehue. Ostrov je malý, na délku sotva 500 metrů, ale je naprosto izolovaný. Nikdo, krom psa, který ostrov hlídá, tu není. Elvin, muž, kterého jsme stopli, nás na člunu převeze a nechá nám jednu chatku s krbem na přespání. Ukáže nám zbylé budovy, které slouží jako chaty na pronájem. Nějaký architekt z chilského Los Angeles si ostrov koupil, postavil si tu letní sídlo a pár dalších staveb na pronájem. Elvin spí ve své chatce, kde má vše potřebné a dělá tu něco jako správce. Pak se jdeme projet po laguně na kánoi a před setměním ještě projdeme ostrov. Je to kouzelné tiché místo s čistou a ledovou vodou kolem dokola.

Ráno nás Elvin převáží zpět na pevninu, kde po třech hodinách (chilský rekord) stopneme pracovníky městského úřadu Puyehue, kteří nás dovezou k Národnímu parku Puyehue. Tam si projdeme během dvou hodin několik pěkných vodopádů (Salto del Indio, Salto de la Princesa, Repucura a Anticura) a malé muzeum, kde mají fotky z poslední erupce vulkánu Puyehue-Cordon, z roku 2011, jež sutí a prachem pokryl i území sousední Argentiny. Tohle už je opravdu poslední místo v Chile, které navštívíme. Pod mrakem a se začínajícím deštěm se nám podaří rychle stopnout auto s turisty (Nizozemka a Němec), se kterými přejíždíme sedlo Cardenal Samore, dělící Chile od Argentiny, i obě migrační kontroly. Po více než třech týdnech opouštíme Chile a je mi malinko smutno, protože jsem si jej moc užíval a hrozně mě bavilo. Je to překrásná dlouhá země s nádherně se měnící krajinou od severu na jih, která jakoby ještě směrem na jih více graduje svou divokostí a vznešeností. Na druhou stranu, teď začne oblast, na kterou jsem byl od začátku cesty hodně zvědavý – Jižní Argntina a její Patagonie. 

Tak…a jsme zpět v Argentině.

T&P