Dopisy z Jižní Ameriky 2016 - Ekvádor - tam, kde končí asfalt...

Zdravíme,

už se sice pereme v Peru a máme spoustu věcí na vyprávění, ale ještě bychom vám rádi povyprávěli o Ekvádoru, protože to byla vážně hezká a pohodová země.

Do města Baños se dostáváme stopem a že je to oblíbené turistické město je nám jasné hned z cen hotelů. Baños je pěkné a malé město schované v horách. Je taky i klidné, jen nesmí být zrovna víkend, kdy se Ekvádorci dokáží pořádně bavit, takže se nakonec převalujeme v posteli a posloucháme hlasitou diskotéku o tři ulice dál.

Všude ve městě se prodává sladkost s názvem melcochas v různých barvách a příchutích. Navíc můžete přímo i pozorovat, jak tuhle „karamelovou pastu“ vytváří na věšáku u dveří. Taky jsme si nakoupili tenhle zlatý důl dentistů a velice rychle to zase sežrali.

Další co zkoušíme ochutnat je kromě přímo žužlání cukrové třtiny i šťáva z cukrové třtiny, která je ale přehnaně sladká a Tom si ji dává do čaje jako sladidlo. Do druhého dne nám zkvasí jako burčák, ale na rozdíl od burčáku se to nedá pít.

V Baños mrkneme na místní dva velké vodopády a dáme spíš jednoduchý trek kousek nad město, protože Toma bolí v krku. A navíc se teď naše cesta plánuje podle rozpisu Mistrovství světa v hokeji, takže já si užívám odpočinku a Tom čučí na hokej.

Dalším navštíveným městem je Riobamba, která nás tak úplně nenadchla. Lidi se tady tváří, jak kdybychom je otravovali, když se chceme ubytovat v hotelu nebo najíst v restauraci. Takže další den z Riobamby rychle odjíždíme směr Cuenca. Je těžké stopovat na cestě, kde nic moc nejezdí, a my vystřídáme celkem pět aut, než stopneme vojáka Christiana, co jede přímo už do Cuency. Jsme šťastní jak blechy, že se tam dostaneme. Akorát nakonec vystupujeme asi hodinu před Cuencou, protože Christian nám dal tip na navštívení ruin v Ingapirce. Čili pro dnešek spíme v El Tambu a ráno vyrážíme na ruiny. Jsou to prý „ekvádorské Machu Picchu“. Místo je to hezké, ale musíme se přiznat, že nejvíc nás tam bavily pobíhající lamy, které spolu bojovaly.

Půlmilionová Cuenca na nás dělá (ne)pěkný dojem. Jsou tu krásné historické stavby, které je ale nemožné jakkoliv vyfotit, protože všechno je tak zastavěné a rušné, až se divíme, proč se tu údajně stěhuje tolik cizinců. A taky nedoporučuju chodit po takovém městě s Tomem, protože než obejdete všechny katedrály a památky, je pět hodin v tahu a 12 km v nohách (minimálně).

V Cuence ještě navštěvujeme muzeum s názvem Museo del Banco Central ‘Pumapaungo’, kde nás nadchla jejich etnografická výstava a navíc jsou tu k vidění lidské „scvrklé hlavy“. Mají tady i hezký park na procházku a v klecích tukana, různé dravce a papoušky. A to vše zdarma. Taky se zastavujeme v muzeu klobouků, kde vystavují všemožná sombrera a ženy je tady před námi přímo pletou. Nabízí nám, ať si to vyzkoušíme, ale to bychom tam strávili minimálně týden, než bychom si jeden slamák udělali. Zručné ženy s praxí upletou jedno sombrero za pouhý den.

Z Cuency se vydáváme na jednodenní výlet do národního parku Cajas, abychom si odpočinuli od toho městského ruchu a smradu. Jsou tu krásné hory se spoustou jezer, bohužel nám trochu poprchá a je mlhavo. Zaregistrujeme se v kanceláři a vyrážíme na tříhodinový jednoduchý trek, který nám v té výšce cca 3900 metrů úplně stačí.

Z Cuency míříme do městečka Saraguro, které je vyhlášené sobotními trhy. Je sice zrovna sobota, jenže než tam dostopujeme, je po všem. Už se tam toulá jen pár indiánů a my jsme rádi, že seženeme jeden zatuchlý hotel a sladkou housku na snídani.

Saraguro opouštíme za deště. Počasí stojí v téhle oblasti za kopanec do bachoru, tak jedeme radši busem. Navíc stejně žádná auta nejezdí, a když už nám nějaké náhodou zastaví, chce peníze. Později ale zjišťujeme, jak na ně. Když se jich totiž zeptáme jako první, jestli jsou taxi a chtějí peníze, tak se chvíli zamyslí, pak vidí příležitost k přivýdělku a už nám sdělují nějakou částku. Takže se jich pak jako první ptáme naopak na „gratis“ a „žádné peníze“ a oni nám to odsouhlasí a je to.

Naší další delší zastávkou je Zamora, kde spíme tři noci a navštěvujeme národní park Podocarpus. Jsme v oblasti pod 1000 m v tropickém deštném pralese a po těch chladnějších oblastech se najednou zase potíme a zjišťujeme, že prolézat takovým pralesem vlastně není nic příjemného. Je tu vlhko a dusno a oblečení se na nás jen lepí. Jsou tu k vidění dva vodopády a procházka stezkou, bohužel jen jednosměrná. Navíc je to tady po deštích dost rozbahněné. Tom by vám mohl vyprávět, kolikrát zapadl po kotníky do bláta. Ještěže já peru oblečení a on myje boty (a taky vaří a balí krosny, ale to už je jiná písnička…).

Ve městě Loja trávíme jen jeden den. Rychle projít město, Tom fotí zase jako urvaný ze řetězu všechny možné hezké uličky a kostely. Když se pak snaží vyfotit jeden monument v parku, indián sedící na trávě si myslí, že chce fotit ho, takže po něm začne pořvávat „Hej gringo“ a už bere šutr, že ho po něm hodí. Ještě zmateně cosi pořvává a rozhazuje rukama, ale to už radši odcházíme mimo jeho nedotknutelnou rezervaci.

Následující město, na které určitě nezapomeneme je Vilcabamba. Je to první město v Ekvádoru na naší cestě, které je plné cizinců. Už při příjezdu vidíme spoustu postarších gringo hipíků sedět u baru. Vilcabamba je totiž údolí dlouhověkosti a je známá díky svým věkovitým obyvatelům. Jak záhy zjišťujeme, stěhuje se sem mimo veteránů z woodstocku i spousta jiných cizinců na stáří. Možná doufají, že tady budou žít o něco déle. Jinak je tady taky spoustu různých dredařů a jiných rádoby hipíků, kteří si tak nějak zabrali horní náměstí a tam se shlukují a prodávají nějaké své výrobky. Kde se jich tady tolik vzalo, to moc nechápeme. Cítím se trochu uraženě, když mě paní na informacích ohledně levného ubytování ve městě posílá tam, kam všechny – do hostelu 10 minut od města, kde jsou právě všichni ti hipíci z náměstí. Nemám dredy, ani tetování, ani jeden náramek na ruce! A ani nic kytičkovaného! Najdeme raději levný a klidný penzion, kde dělají i vyjížďky na koních. Dvouhodinová vyjížďka za deset dolarů se ukázala být správnou volbou. Tohle v Česku prostě nezažijete. Celou dobu poklusáváte nebo to berete cvalem. Koně jsou hodní, jen Tom se svezl na koni se jménem Tequila, který to jméno dostal proto, že je trochu víc nervózní a chce pořád utíkat.

Vyklepané zadky ze sedel je potřeba další den projít a tak jdeme na další výšlap – na horu Mandango. Radši jsme se poptali na bezpečnost, protože tu prý byly hlášeny i loupeže. Paní na informacích nám odkývala, že vše je bezpečné. Možná proto, že zrovna zamykala kancelář a nechtěla se zdržovat. Každopádně cesta to byla zrádná. Nevěděli jsme, jestli se dívat pod nohy, kdyby nás překvapil nějaký had (zatím jsme žádného nikde nepotkali), a nebo jestli čumět před sebe, protože mezi stromy občas visela pavučina s dost velkým hnusným pavoukem a nebylo příjemné naběhnout do toho xichtem napřed. Přechod přes hřeben byl až „nechutně“ fotogenický a Tomovi začalo docházet místo na kartě ve foťáku. Občas byl hřeben tak úzký, až to pro mě ani hezké nebylo. Není nad to lézt radši po prdeli.

Když už nám skončily ty krásné výhledy z hřebene, čekal nás další adrenalin. Nejenže jsme museli hledat cestu podle GPS, protože vychozené nic nebylo, ale ještě nás začali pronásledovat dva psi! S rukama plnýma šutrů jsme se dali do běhu. Psů jsme se přestali bát v okamžiku, kdy se před námi objevil volně puštěný býk! Potichoučku jsme ho obešli a hledali cestu dál. Nakonec jsme byli rádi, že už jdeme po asfaltce směrem k městu, dát si pořádný oběd.

Ekvádor se nám blížil ke konci a my jeli do posledního města před hranicemi – do Zumby. Doufali jsme, že hraniční přechod bude průjezdný, protože po deštích byly cesty dost bahnité a plné sesuvů půdy. O asfaltce si tam můžou nechat jen zdát. Do Zumby jsme se dostali a moc nás to město nenadchlo. Prokletí pohraničních měst, které jsou téměř všude stejné. Divní a chladní lidé, šedivé zpustošené domy a našli jsme jen zatuchlý hotel. A co bylo horší, zjistili jsme, že se na nás pomstila jedna vousatá servírka ve městě Palanda, kde jsme si dávali oběd. Jediná výhoda byla, že v hotelu měli i wifi, takže jsem si při sezení na záchodě stihla pročíst všechny zprávy za poslední týden. A že v tom hotelu nebyl nikdo další, protože záchod byl společný. Další den jsme zjistili, že autobus na hranice jel už ráno v osm a další pojede až odpoledne v půl třetí. A protože se nám nechtělo překračovat hranice do Peru tak pozdě a taky jsme se stejně ještě necítili úplně fit, změnili jsme hotel za hezký a čistý a prováleli celý den.

Hranice holt překročíme radši až další den a s čistým spodním prádlem. Bláto nám bohatě stačí mít pouze na botách z téhle „silnice“.

A o tom bude další článek.