Dopisy z Jižní Ameriky 2016 - Ekvádor - a dál se dny přelévají

Zdravíme z jižní polokoule,

Jsme v Ekvádoru a z původního plánu věnovat Ekvádoru maximálně dva týdny a jet dál na jih sešlo. Jelikož je tu moc hezky, poměrně levně a stát je to oproti svým sousedům celkem malý, tak abychom si Ekvádor řádně užili, pohybujeme se nyní pomalu a vždy setrváme déle na jednom místě, kde si odpočineme a projdeme přilehlé okolí. Nikam se teď neženeme a chceme se pokochat tímto malým, ale o to hezčím státem na rovníku. Jestli mě Kolumbie hodně bavila - a to dost - tak Ekvádor je pro mě zatím úplnou peckou na cestě po střední a jižní Americe. Jestli to takhle bude pokračovat směrem k jihu s každou další zemí, tak si někde v Uruguay asi stříknu do textilu.

Ekvádor prvně vidíme za tmy na kolumbijsko-ekvádorských hranicích, kde jako skupina vystoupíme z busu jedoucího z kolumbijského Cali a postupně procházíme emigračním procesem. Následně imigračním a potom se sáčkujeme zpět do busu. K šestihodinovému zpoždění, které jsme nabrali v noci na silnici v několikakilometrové koloně, jež se vytvořila díky demonstraci Kolumbijců v jedné vesničce (několik desítek policistů a vojáků tuto oblast uzavřelo a hlídalo celou noc), nám přibyly další dvě hodiny, a to díky pár lidem, které nechtěli pustit úředníci na kolumbijské straně hranice. U jednoho Argentince to bylo proto, že udělal nějaký průser v Kolumbii. Dostal pokutu a tu neuhradil a nyní chce opustit stát. Na migračním na to přišli a nechtějí mu dát výstupní razítko. Pak je tady rodina, kdy otec vyřídil svým dvěma dětem doklad o vycestování z Kolumbie (to když děti ještě nemají pasy a chtějí opustit stát) na 29. dubna, avšak dnes je teprve 26. dubna.

Takže zdržení a vyčkávání, jak se dále budou věci vyvíjet. Bohužel v tuto hodinu nikdo problémy neřeší a celníci k tomu určení přijdou až na ranní směnu. Velká a vášnivá debata se strhává v autobuse, to když Argentinec se svou chybu snaží hodit na systém, nespravedlnost a skoro i na Santu Clause. A že jisto jistě chtěl pokutu zaplatit, ale až z pohodlí svého gauče v Argentině, protože teď nemá peníze. Nyní je kolem deseti hodin a po cestujících chce, aby s ním čekali do osmi do rána, než se věc vyřeší. Někdo nesouhlasí, jiní o téhle pitomosti vážně uvažují a vášnivě debatují. Pak půlka autobusu vyjde ven jako rada starších a domlouvá se, co bude dál? Když se nudím, představuji si v hlavě scénář, co by se tak asi v dělo v Česku nebo Evropě, kdyby nastala tahle situace. Myslím, že už by se dávno jelo dál a nikdo by s týpkem ani nepolemizoval nad takovou banální pitomostí. Jenže horkokrevní a rádi diskutující místní lidé to berou jako zábavu a zpestření jízdy a nikoho zpoždění netrápí. Nás pár hodin navíc taky nezabije, tak se spíše snažíme pozorovat chování spolucestujících a slibně vypadající děj odehrávající se v pohraničí.

Nakonec se to vyřeší tak, poté co ještě celníci prohrabou zavazadla a drogoví specialisti projdou i interiér busu, že se autobus nastartuje, zhasnou se vevnitř světla, všichni hříšníci naskočí do busu k ostatním a ujíždí se dál k rovníku. Škoda, že vystupujeme v Quitu, protože by mě dost zajímalo, jak bude pokračovat druhé dějství na peruánských hranicích. My však ještě za tmy, kolem čtvrté ranní vystoupíme v hlavním městě Ekvádoru a čekáme na rozednění. Potom se přesuneme do historické části Quita, kde si najdeme hotýlek pro nadcházející dny.

Quito, skoro jako každé velkoměsto, toho nabízí fůru a ještě něco málo navíc. Projdeme si prvně jen historické centrum se spoustou kostelů a hezkých jednoduchých koloniálních uliček a úchvatnou basiliku del Voto, která má ve sklepení hřbitov (takové katakomby) i s loučící pietní místností. Dále je zde pár muzeí a spoustu náměstí včetně hlavního Plaza Grande. Tam se přes celé náměstí line hezká velká budova se sloupovím. Prezidentský palác, který také navštěvujeme. Stačí si vyřídit propustku a projít kontrolou a prohlídka paláce s průvodcem je zdarma. Rafael Correa, nynější prezident, zde má ve vitrínách vystaveny dárky od svých světových prezidentských protějšků, různé medaile a hodnosti. Je zde několik zasedacích místností a v jedné z nich jsou dokonce křišťálové lustry z Česka.

Zajedeme se taky podívat na rovník, který je odsud asi 20 kilometrů. Tam nám průvodkyně ukáže, na kterou stranu se točí voda při vypouštění (avšak zda doprava nebo doleva jde pozorovat až tak míli od rovníku – tady s tím nějak šarlatánsky zatočí, abychom viděli na které polokouli jakým směrem) a hlavně, že na rovníku vytéká rovně dolů bez víru. Taky si zkusíme postavit vajíčko na hřebík a komu se to povede, dostane ocenění a diplom „egg master“. Ještě nám ukáže další fyzikální fígly, které se dějí pouze na rovníku, avšak to se špatně popisuje. Pak nám něco řekne k domorodým kmenům v Amazonii a jejich životu a pak začne pršet. Zajímavé byly trofeje těchto kmenů. Smrsknutá lidská hlava. Prvně se hlava uřeže i s kůží o něco více pod krkem. Pak se vytáhne lebka a samotná kůže se vaří v nějakých bylinkách. Kůže se smrskne a následně se zašijí otvory, jako nos, ústa, uši a váček z lidské hlavy se naplní kamením. Tento talisman se dělá do velikosti zaťaté pěsti. Pak si ji domorodec může pověsit na krk. A já nosil v mladí blbý list s marihuanou.

Ve sklence nám ještě ukáže usušenou „pee fish“. Je to ta mrcha rybka, která zákeřně vplouvá do močových trubic. Domorodí muži na to mají zase vychytávku. Zvednou nahoru k pupku svou chloubu a omotají si provázek kolem těla a přes předkožku zaváží a stáhnou pevně onen provázek, tak aby se jim tam rybka nedostala. To znamená, že Židi by být amazonskými domorodci nemohli. Ještě omrkneme velký rovníkový památník, který byl vytyčen již dávno a při měření se sekli zhruba o 200 – 300 metrů, než byla GPS systémem stanovena nová a přesnější nulová linie. Velký kamenný pomník už se přesouvat nechtělo, ale dělá zde krásnou dominantu.

Quito leží ve výšce 2820 m n. m. a dokola je olemováno krásným horami. Jdeme se tedy na jeden den projít do hor a vyjít si na horu Rucu Pichincha, která má 4696 m. Lanovkou se ještě posuneme do výšky kolem 3900 metrů a pak po svých na vrchol asi tříhodinovým pochodem. Zpět nás zastihne řádná bouře, blýská se, na hřebeni pěkně fučí a padají kroupy. Totálně promočení dojdeme k lanovce, kde se převlečeme do sušších věcí, které jsme si prozíravě vzali s sebou. Z té změny tlaku počasí a rychle se měnící nadmořské výšky mě pak večer bolí hlava.

Horší však než výstup a sestup v blbém počasí je dostat se nějak ven z Quita. Potřebujeme se dostat na terminál spojující Quito s Otavalem, kam máme teď namířeno. Každý nám říká jiný směr, jiné městské autobusy, jiné názvy terminálů a máme z toho takový guláš, že se jen necháváme vést dál a dál asi čtyřmi linkami někam na sever města. Nakonec se však dostaneme tam, kam potřebujeme - „Terminal Norte“ a fičíme jedním z autobusů, které odsud jezdi co deset minut, rovnou do Otavala.

Otavalo je menší město severně od Quita a koná se zde každou sobotu jeden z nejhezčích a největších trhů nejen v Ekvádoru, ale i v jižní Americe. Spousta uliček je propojena s náměstími a všude je spoustu stánků, většinou s oblečením s indiánskými motivy, nebo různých sošek, přívěsků či obrázků. Taky se zde prodává spousta ovoce, zeleniny a různých pochutin. Kdyby byl Ekvádor poslední zemí před návratem zpět do naší vlasti, jistě by zde šlo nakoupit spoustu suvenýrů a doutrácet poslední zbytek peněz.

Otavalo však nejsou jen trhy, ale i pěkná příroda kolem. Jdeme se tak podívat lesem k vodopádu Peguche. Menší cesta vede skrz nějakou osadu a termální prameny, kde se místní koupou. Většina bílých turistů dojede jen v sobotu z Quita do Otavala na trhy a zpět, a tak zde krom Ekvádorců nepotkáme nikoho jiného. Nad vodopádem jde cestička dál k laguně San Pablo, která leží z druhé strany kopce oddělující Otavalo. Další zajímavá věc v Otavalu je indiánský hřbitov, kam se jdeme na chvíli podívat. Na hřbitov je tu nějak moc lidí a rušno, tak si sedneme do stínu a pozorujeme místní. Jsou zde malé krámky s jídlem a pitím. Chodí tady povětšinou celé rodiny, vezmou si oběd, láhev coly či jiné limonády, někdy rovnou čtyři láhve ve výhodném balení a jdou si sednout k jejich mrtvým blízkým. Nosí si zde i slunečníky a stoličky a mají to takové posezení a klábosení u hrobu. Rodinný oběd zřejmě.

Z Otavala zkoušíme prvně stopovat na ekvádorské půdě a zjišťujeme, že to jde. Odsud dokonce rychleji, než tušíme, a do pěti minut jedeme s jedním pánem na jih směrem Quito. Dalšími třemi stopy se dostaneme až do Pujilí, nedaleko města Latacunga. Odsud už musíme vzít do hor autobus, protože aut tu jezdí poskrovnu. Město Latacunga leží ve výšce kolem 2800 metrů na náhorní plošině. Projížděli jsme kolem sopky Cotopaxi, bohužel celá byla v mracích. Na chvilku vykoukla pouze malá část ledovce a asi se nás lekla, protože se zase schovala za oblaka. Celkově nám tady denně prší a je pod mrakem. Prší většinou tak hodinku dvě odpoledne anebo v noci. Jeden muž, co nás vezl, nám vysvětluje, že za časté deště v zemi může jev „El Niňo“. Prý je jeden z nejsilnějších za poslední roky. V Panamě mu zase vděčí za obzvlášť velká sucha a požáry.

Busem tedy dojedeme do vesnice Zumbahua, která leží ještě výše v horách, a už když dojedeme skoro za soumraku, pociťujeme chladno. V noci je tady pod nulou. Přes den na slunku je velice příjemně, tedy když nefouká studený vítr. Hned ráno se jdeme podívat k zatopenému kráteru Quilotoa, který leží od vesnice 12 km. Dle hoteliéra jede bus v 6.30 a stojí půl dolaru. Když čekáme na bus, zastaví nám sběrné taxi. Ten funguje tak, že kdo má auto, jezdí s ním po kraji a nabírá lidi po cestě a rozváží za nějaký rozumný peníz. Po nás chce nerozumně dva dolary za osobu. Říkáme, že ne, že za tři minuty jede bus a stojí půl dolaru. Najednou podle řidiče a jeho ženy žádný bus nejede, a že nás tam klidně sveze za dolar každého. Už snižuje. Ty tři minutky počkáme, žádný problém. Ledaže by nás vzal za dolar oba. Přikyvuje, jsme domluvení. Při vystupování samozřejmě zapomene na dohodu a táže se ještě po jednom dolaru navíc k tomu jednomu, co jsem mu vložil na dlaň. Připomínáme mu, že jsme se dohodli na jednom za oba a vystoupíme. Pak se rozpomněl, vložil dolar do popelníku k dalším mincím, zabručel a jel.

Ještě je zima, i když paprsky již ozařují naše postavy. Jdeme obejít kráter Quilotoa, jehož okruh má něco nad 10 km a časově trvá cca 5 hodin. Jde se stále nahoru a dolů a maximální výška je 3930 m n. m. (Monte Juyende). Připojí se k nám i tři potulní psi, kteří absolvují celou cestu s námi. Jeden je dokonce takový hrdina, že jde i s bolavou packou a kulhá. Pokaždé, když se zastavíme, nás dojde a padne na bok a spí. Jakmile se opět rozejdeme, otevře oči, zakňučí, těžce se zvedne, zakroutí hlavou a pajdá za námi - chudák. Cesta je zdlouhavá, ale výhledy jsou překrásné a to na všechny strany. Odpoledne se zase smráká a padne i pár kapek. To už jsme ale na konci okruhu a jdeme k cestě na Zumbahuu. Opět nám místní šoféři věší bulíky na nos, že autobus nejede a že oni dobráci nás zavezou pouze za pět dolarů od každého do Zumbahuy. Vtipálci.

Další den si ještě projdeme na pár hodin vesnici a přilehlý kaňon, který je úchvatný, a omrkneme stavení místních obyvatel a hospodářů. Každý zde má ovečky, někteří i lamy. Většina obyvatel jsou indiáni a jsou podle toho oblečeni, povětšinou tedy jen ženy. V téhle části Ekvádoru nosí dlouhou jednoduší sukni a barevnější svršek s pončem nebo svetrem. Typický je tmavý klobouk malinko připomínající myslivecký. Některé dámy na něm mají paví pero. Z pod tohoto klobouku se táhnou dlouhé černé vlasy stažené v culíku a omotané barevnou pentlí. V Otavalu měly Indiánky černé volné sukně po kotníky a bílé haleny prošívané barevnými vzory na hrudi. Pas měly stáhnutý tlustou pořádně zdobenou mašlí, která jim zúžila pas a zvětšila hruď. V Zumbahue je krásně a hlavně klid. Ani se mi nechce další den odjet.

Přesouváme se opět busem, pouze na křižovatku do Latacungy, odkud stopujeme do Ambato a následně do vesničky Baňos. Ta je asi nejznámějším místem v Ekvádoru, kde se sjíždějí nejen zahraniční turisté, ale i místní na hezkou odpočinkovou dovolenou. Je to pěkné menší městečko, nebo větší vesnice na malé plošině, z jedné strany lemované horami a z druhé ohraničené příkrým kaňonem. O tom ale až jindy…

Ahojte

T&P