Dopisy z Jižní Ameriky 2016 - Kolumbie - koloniální města

Zdravíme z jižní Ameriky!

 

„Bez letenky nebo autobusového lístku, který doloží, že opustíte Kolumbii, vás nemůžeme pustit do letadla. Musíte mít zakoupenou jízdenku, že vycestujete ze země, to je zákon.“ S těmito slovy začíná naše štace po Kolumbii a odehrává se ještě v Panama City. Tento doklad však zatím nevlastníme a paní za pultem letecké společnosti „Viva Colombia“ vůbec nezajímá, že si jej pořídíme v Medellínu. Vlastně je jí to úplně u prdele, protože pravidla zní jasně! „A jak si ji máme opatřit, když na letišti nemáte wifi a ani se nedá platit kartou?“ ptáme se paní, která se nám krčením ramen snaží děsně pomoci a volá si další lidi k odbavení. Pak na ní zkoušíme naléhat a nakonec si i nějakou blbou levnou letenku chceme koupit za dolary, které jsme před hodinou vybrali z bankomatu pro horší časy, které přišly velice rychle. V tom jim padá systém a vše je marné. Paní za přepážkou odchází do jiné místnosti, kde má kontrolovat ještě pasy cestujícím, které před pár minutami odbavila a pouští je do letadla. Za pár minut se letadlo vzdaluje z dohledu. „Tak ahoj letadlo, snad někdy jindy.“

S paní s rameny se domluvíme na zítřejším letu v 7 ráno. Máme tu být radši v pět. Myslím, že tu budeme i spát, tak se nebojím, že bychom to nestihli. Cestou zpět do centra města si ještě zanadáváme a pak na Olivierově bytu hledáme nějaký laciný lístek z nějakého města v Kolumbii do nějakého města v jiném státě. Kolem půlnoci jedeme zpět na letiště, které je do čtyř hodin zavřené, tak spíme na trávníku před budovou. Na odbavení jsme pak první u paní s pohybujícími rameny a ukazujeme ji lístek z Cali do Quita na 18.4. (ten si v průběhu cesty po Kolumbii posuneme na 25.4) a paní je s námi konečně spokojená. Jen jí musíme zacálovat 80 dolarů za předělání letenek ze včerejška na dneska na ráno a mažeme do poloprázdného letadla. Je zlatá! 

V Medellínu jsme za hodinu a konečně stojíme na jihoamerickém kontinentu. Máme zde domluvené spaní u jedné dívčiny jménem Adriana. Potkáváme se s ní v obchodňáku San Diego. Téměř se mi zježí chlupy na rukách, když mě taková malá dívka v tílku s vyholenou hlavou u regálu s těstovinami osloví: „Thomas?“ Rychle se zbrchám a s vnitřním hlasem říkajícím „nečum ji furt na tu vylepanou hlavu“ se s ní snažím povídat. Ráno jsme se s ní nemohli spojit, asi flámovala (to nám i potom potvrdila). Takže doteď vyspávala a rychle si nejspíš oblékla, co měla u postele. Pod tílko si nevzala podprdu a prosvítají ji bradavky. Takže nedívat se na hruď ani na hlavu. Při rozhovoru jí čumím na boty.

Zajdeme se k ní ubytovat a pak nás provází svou čtvrtí. Je to dvaadvacetiletá studentka umělecké školy (operní pěvkyně) a bydlí sama v malém dvoupatrovém pokojíku. Sympatická dívka s bohémskou krví. Když nás další den nechá courat po městě, sama jde do školy a domlouváme se, že nám předá klíče, až se budeme z obchůzky vracet. Jenže pak neodpovídá na zprávy, a jak říkala, že má školu do šesti, tak se stejně po skončení nevrací k baráku. Ještě že svůj byt nezamyká a stačí se jen dostat do vchodu s někým z baráku. I když ti nás taky nechtějí pustit dovnitř. Až po půl hodině jedna paní, která byla ochotna nás pustit přes jedny ocelové mříže a plechové dveře. Adriana prostě šla s kámoškou na pivo a přišla v devět. Umělci.

V Medellínu jsme nakonec čtyři dny a pěkně si jej projdeme. Navštěvujeme botanickou zahradu Jardín, kde mají kajmana v rybníku, několik želv a kachen a taky několik leguánů. Některé si i pohladíme po tvrdé šupinaté kůži. Dále jdeme do muzea známého kolumbijského malíře Pedro Nel Gómeze, do několika kostelů a katedrál, náměstí, politických budov, svezeme se metrem, zajdeme se podívat lanovkou nad město a navštívíme městský hřbitov, který je vystaven do obrovského kruhu a v některých částech je dvou až třípatrový. V Kolumbii mají stejně jako v centrální Americe často hřbitovy, kde v jedné části je dlouhá tlustá zeď, ve které jsou otvory pro urny (velikost cca 30x30 cm), a po vložení ostatků jsou uzavřeny náhrobkem se jménem. Tak může být na malé ploše pochována spousta lidí. Velké rodinné hrobky zde mají taky, ale zřejmě jen ti bohatší. V městě Girón nám jeden pán říkal, že zde mají dva hřbitovy. Pro chudé a pak pro bohaté. Někteří lidi si prostě nejsou rovni ani po smrti.    

Z Medellínu zkoušíme prvně stopovat v Kolumbii, respektive z jeho periferie – San Cristobal. Jde to, zjišťujeme po necelé hodině, i při malé frekvenci aut. Jen mě Peťa trochu vystrašila, že má pán pod okem vytetovanou slzu. To si dělají prý trestanci, kteří někoho zabili. V Salvadoru dokonce členové gangu Maras mají slzu za každého zabitého. Takže někdo může mít úplný potok vytetovaný. Tento pán ale nakonec měl jen nějaký modrý flíček či kaňku pod okem. Dvěma poměrně rychlými stopy se tak dostáváme do Santa Fe, malého a starého koloniálního města.

Santa Fe de Antioqui bylo založeno v 16. století a má neuvěřitelné kouzlo. Pěkné dlážděné uličky, barevné domky, katedrála, zeleň a na Kolumbii relativně klid. Dá se projít za tři hodiny celé, ale taky se dá procházet stále dokola. Je zde i muzeum regionu Juan del Corral, které taky navštívíme. Zkoušíme místní kuchyni a pomalu zjišťujeme, že se můžeme v Kolumbii slušně najíst v malých nenápadných restauracích od 1,5 do 4 dolarů. Součástí menu je hustá polévka a bezedný kelímek vody nebo po domácku vyrobené limonády. Hlavní chod většinou bývá podobný. Nějaké maso, kopeček rýže, fazole nebo čočka, nějaký zeleninový salát, uvařená yuca (takový kořen) a osmažený banán.

Ze Santa Fe stopujeme dál směrem na sever ke Karibiku. Dlouho čekáme, než někdo zastaví a to místní zase straší, že tou cestou jsou džungle a v nich drogové gerily. A že bychom tam neměli jezdit. V tom však zastavil jeep, a že nás sveze kolem 170 km, tak proč ne. Tahle cifra je však pro vzdálenost v Kolumbii zanedbatelná. Oproti zemím, co jsme doposud projížděli, je tento stát obrovský. Ujet v Kostarice 170 kilometrů, tak ji máme z půlky přejetou. Výhodou velkých států je ale ten, že si na ně člověk může zvyknout a je to pro cestování pohodlnější. Pří průjezdu malých států se jen tak člověk rozkouká po cenách a naučí se přepočítávat kurz a už opouští zemi. Není to tady ale až tak drastické jako v Asii, kdy přechod státu se rovnal hraničnímu očistci. Každý stát jiná řeč, jiná sociální úroveň, jiná měna, někdy náboženství, či kultura. Tehdy to byla jiná šlupka do ksichtu první den v novém státě. Co se týče střední a jižní Ameriky, tak si jsou zatím všechny země víceméně podobné, ať už s kulturou, náboženstvím, zvyky, lidmi, řečí. Liší se de facto jen cenami a měnou.

Muž v jeepu potvrdí přítomnost nějakého gerilu v této oblasti, ale nebezpečné to prý není. Jsou v horách, pěstují si tam koku a následně pak pašují kokain do centrální Ameriky a dále na sever. Je zde taky hodně vojáků a stanovišť po cestě. Přijde mi, že co 5 kilometrů stojí hlídka osmi mužů s kulomety. Může se prý stát, že přepadnou kamion převážející benzín, kterých tu jezdí hodně. Nás však žádný nechtěl vzít. Jeden kamionista říkal, že má zákaz někoho vozit. Nevím ale, zda kvůli těm skupinám v horách, nebo proto, že je to sama o sobě nebezpečná kapalina a při případné havárce by mohlo dojít k bebíčku. To, že se zde stávají nehody, zjistíme po několika desítkách kilometrů, kdy na silnici leží v pytli tělo s motorkářem, jehož krev smývá ze silnice lehký déšť.    

Ten den, 1. dubna, dojedeme akorát do Mutaty, kde nás pán vysadí a odjede na svou farmu. My stopujeme ještě dobré dvě a půl hodiny a pak to balíme a jdeme se radši ubytovat, umýt a najíst. Mutata je k dnešnímu aprílovému dni příhodná víska. Nic moc tu není, hotel za 80 Kč na osobu, spousta vojáků a policajtů zde hlídkuje, chlapi sedí a chlastají v hospodě, ženy se s dětmi baví na náměstí a řidiči kamiónů využívají Mutatu jako noclehárnu při dlouhých přejezdech. My jsme zde uvízli nechtěně. Ráno opět dlouho stopujeme, nic nejezdí. Pak se usměje štěstí a vymotáme se odtud.

Během dalších tří dnů se stopy - převážně kamiony – dostaneme přes místa Necocli a El Carmen (podobné Mutatě) do města Cartagena, jednoho z nejproslulejších měst v Kolumbii. Byl jsem naivní, že bychom to ze Santa Fe mohli zvládnout za dva dny. Cartagena byla založena Španěly v roce 1533 a byl zde hlavní přístav. Nejzajímavější část tohoto rozlehlého města je stará část obehnána hradbami, která zas tak velká není, ale o to je krásnější. Je to větší, vyšší, rozlehlejší a dražší Santa Fe. Po dlážděných ulicích s dřevěnými balkóny a barevnými květinami podjíždí kočáry. Během dvou dnů projdeme všechny části starého města i nedalekou pevnost se spoustou podzemních chodeb. Cartagena se má jistě čím pochlubit, ale na nás je to příliš hlučné město. Měníme jej po dvou nocích za Santa Martu, která je vzdálena nějakých 200 km.

Santa Marta je prý jedno z nejstarších měst tady a zemřel zde Simón Bolivár, hrdina severní části jižní Ameriky. Chtěl spojit latinskou Ameriku v jednu zemi a na pár let spojil Kolumbii, Venezuelu, Ekvádor a Panamu v jeden celek. V každém městě nese náměstí jeho jméno (většinou hlavní), ulici, sochu a v Santa Martě má i muzeum. Tohle město je daleko klidnější než Cartagena. Ani turisti, ať už místní, nebo cizinci, zde nejsou v tak velkém počtu.

8. 4. se přesouváme opět několika stopy, nyní do centrální části směrem na jih od Karibského pobřeží, k městu Girón. Nějakých 550 km nám trvá urazit dva dny. Vystřídáme několik aut, převážně zase náklaďáky. Vezeme se s týpkem, co veze ústřice, s pánem jedoucím z Cartageny s vozem upraveným pro reklamu na golf, nebo s mužem z regionální televize jedoucím ze štábním vozem do Bucaramangy. Zase nás někteří varují před nebezpečím, a že v některých místech je lepší nestopovat. Spíše nám tedy říkají, ve kterých místech nemáme vůbec zastavovat! Vesnice Cuantro Vientos či El Cruce patří k nim – ty jsme jen projížděli. Řidič regionální televize TRO říká, že jde zase o drogy a benzín (nedaleko je rafinerie). V těchto vesnicích nemají ani policejní stanici, ani tam vojáci či policie nehlídá. Dokonce se tam bojí. Prý je tam střílí, dle gestikulace jednoho šoféra. Takže kde není fízlárna, tomu se raději vyhnout.

Město Girón je příjemné a klidné místo. Oproti Cartageně, Santa Fe, nebo Santa Martě je mnohem jednodušší. Není tak barevné ani zdobené. Stará část je tvořena nižšími bílými domy s hnědou střechou. Do toho se míchá zelená barva městské zeleně. Jelikož je město situováno pod horami, objevuje se hodně prvků z kamene (převážně chodníky a jiné pochůzí plochy). Jako v každém městě v Kolumbii, jsou i tady bary, kde hraje šíleně nahlas muzika a tam sedí muži a popíjí pivo. Většinou se ani nebaví, jen si prozpěvují, nebo nasávají. Přes hudbu nejde rozumět ani slovo. Ale asi je to dost baví. Každá druhá hospoda má v interiéru několik velkých beden postavených na sebe a z nich se linou hlasité kolumbijské dunivé serenády. Když jsme hledali ubytování v Necocli, jeden hotel byl spojen s barem, který měl volume nastaveno na „přehluč desetkrát sbíječku“. Už když jsme šli po schodech k recepci, se mi na schodech otřásaly nohy. Na otázku, kdy vypínají hudbu, paní s nevyspalým obličejem odpověděla, že v jednu ráno. „Gracias, adiós“. 

Z Girónu je to do San Gilu, kam máme namířeno jen 100 km, čili co by kamenem dohodil. Většinu cesty jedeme s jedním pánem v náklaďáku, který veze materiál na stavbu kousek za San Gil. Čas moc neřeší, ačkoli jako kdokoli jiný tady, tak nám zastavuje na focení na vyhlídkových místech. Jede se totiž přes hory a kaňon Chicamocha a výhledy a okolní krajina je famózní. Začínám se do San Gilu, který je vklíněný v nižších horách, těšit. O pobytu v San Gilu a zbylé části Kolumbie si však povíme příště.

Adiós T&P