Dopisy z Jižní Ameriky 2016 - Paraguay - opomíjený stát Jižní Ameriky

Co si budeme povídat, Paraguay v rámci návštěvnosti Jižní Ameriky hraje druhé, ne-li třetí housle. Pokud vůbec na nějaký instrument hraje. Nenachází se zde žádné „extra pecky“ jako Machu Picchu v Peru, nebo Salar de Uyuni v Bolívii, které by přilákaly tisíce turistů. Za to má několik krásných klidných míst, kde lze pár dní pobýt a odpočinout si. Při dlouhodobém putování po Jižní Americe tak tento turisticky opomíjený stát cestovatelům vřele doporučuji navštívit, za účelem relaxace mezi neustále usměvavými a přátelskými lidmi, růžově rozkvetlými stromy „lapacho“ a příjemným klima. Dva týdny zde bohatě stačí k nabrání nových sil a pak hurá dál.

Prvně Paraguay vidíme skrze sklo autobusu, když přejíždíme nehostinnou oblast Chaco, která se rozprostírá v severní části Paraguaye. Sucho, hromada prachu na cestách, usychající stromy a poskrovnu obydlí. Toť vše, co míjíme. Zato je tady hejno policejních a drogových kontrol. Při jedné z největších nás všechny vyženou i se svými zavazadly ven, dáme je do řady za sebe a policejní pes jej několikrát obchází a čenichá. Poprvé tuto podívanou vidím naživo a děsně mě baví. Do chvíle, než se zastavuje u mé krosny a pak ještě několikrát. Ne, že bych něco převážel, ale člověk nikdy neví, co bude. Poté, co paraguayský „komisař Rex“ doňufá svou práci, začnou postupně zavazadla prohledávat i policisté. Bolivijská a paraguayská zavazadla však o něco důkladněji, než ty naše. Do mé krosny jen párkrát zasunul ruku jak při inseminaci slona a pak se zadíval na otvírák připnutý na zipu zvenku báglu. Pohybem ruky s otvírákem demonstroval otevření piva a citoslovcem si dodal „pst“. Pak se usmál, otřel si slinu z koutku úst a ukázal, ať jdu pryč.

Ještě celý den projíždíme Chaco, než za tmy dorazíme do Asunciónu, hlavního města Paraguaye. Město Asunción není nijak krásné, nebo zajímavé, ale pár dní se tu zdržíme k přivyknutí si na nový stát a zjištění základních věcí a cen a fungování bankomatu. Centrum města je mix staveb, které si tady staví jak z lega, a to ještě jak zrovna mají chuť a náladu. Výškové nedostavěné budovy, nízké historické stavby, moderní stavení, paláce, chatrče a my jen čučíme. Je tady pár krásných historických staveb, které se snaží udržovat v nablýskaném a zánovním duchu, jako třeba Panteón de los Héros přímo v centru na stejnojmenném náměstí (Plaza de los Héros). Pěkný je taky prezidentský palác Palacio Lopéz s novou růžovo-oranžovou fasádou a jednoduchá nižší stavba v bílé barvě Casa de la Independencia, kde v roce 1811 Paraguay vyhlásil nezávislost. Projdeme také staré vlakové nádraží a komplex staveb Manzana de la River s muzeem a na hodinku se projdeme ještě po přístavu.

Na náměstí Plaza Uruguaya si zahrajeme na místní občany a koupíme si litr a půl chladné vody v konvici a hrníček s maté (typický bylinkový čaj z yerby, hojně pijící ve státech Paraguay a Argentina). Maté se nasype do hrníčku a neustále se dolívá a pije se speciální slámkou bombilla, která trochu vypadá jako lžíce. Vespod trubičky jsou díry, aby se nenasávala do úst směs v šálku. Když je nápoj podáván teplý, říká se mu „maté“, když studený, je to „tereré“. Paraguayci bez speciální sady obsahující specifický hrníček, termoska s vodou a bombilla ani nevychází ven. Většinou tuto sadu drží pohromadě kožené pouzdro s vyrytými motivy Paraguaye. Nálev je ze začátku hodně silný, ale po několika dolití se koncentrace ustálí a chuť je lahodná a v chladném podání je nápoj osvěžující.

Nedaleko Asunciónu je město Areguá, které je známo svou keramikou. Jsou to ale spíše kýčovité figurky pokladniček nebo zvířecích postaviček např. žáby, ptáci, kočky, sloni a jiné. Nesmí chybět ani betlém. K světu vypadají akorát květináče, které jsou pomalovány pestrými barvami. Co je v Aregui ale moc pěkné, je laguna Ypacaraí s pláží, kde se o víkendu schází spousta lidí z okolí, především z Asunciónu, aby zde u šálku tereré strávili několik hodin s rodinou. Hojně zde také grilují steaky z krávy. Nad vesnicí na kopci je kostel, který jakoby na všechno tady dohlížel. Paraguayci jsou zatím hrozně milí, ochotní a usměvaví. Možná, že to ta pohoda a teplo. Z hor už jsme dávno sjeli a tak i v noci je tady příjemné klima (to jsme na vrcholu zimy) a místní se baví i večer. V noci už však spíš u piva, než čaje.

Pokračujeme dál, neboť je čas se posunout. V malém městě Caacupé projdeme jen centrum s překrásnou basilikou Basilica de Caacupé, kde se 8. prosince koná velká pouť, kdy sem z celé země dorazí až tři sta tisíc poutníků. Odsud jedeme do Piribebuy, kde je pěkný kostelík s dřevěným interiérem a jedno muzeum, kde pracuje starý pán, který je do historie svého místa opravdu zapálen. Hned nás bere k vitrínám a začne nám vyprávět o paraguaysko-bolivijské válce o Chaco a o brazilské invazi na toto město v roce 1869. V té době bylo chvíli Piribebuy i hlavní město Paraguaye. Odehrála se zde za vesnicí důležitá bitva, kdy místní děti s učitelem ubránili město. Z této doby tu má pán několik nábojnic, dýky, pistole, armádní obleky a spoustu dalších věcí, na které je moc hrdý. Vše vypadá tak, jak to asi našel za vesnicí, takže pohled na zbraně je opravdu autentický.

Jelikož jsou zde lidé moc milí a aut tady jezdí dost, stavíme se po dlouhé době na cestu. Hned nás vezme jeden pán, původně z Uruguaye. S ním jedeme až do Paraguari, kde hledáme místo na přespání. Nakonec skončíme v jedné laciné dvacet čtverce (24 je označení pro hodinové hotely), kde je sprcha přímo u postele. Je to nějaký tajný místní podnik, jelikož nemá ani z venku označení. Rázná paní nám navýší cenu, jelikož jí tady budeme smrdět už od šesti a za tu dobu by tady určitě měla klienty a tržbu. S tím však nesouhlasíme a ona poleví a kývne na námi řečenou cenu. Opravdu zde měla dva páry ještě na hodinku, takže dobře ví, kolik ji sem chodí lidí. Naštěstí má čtyři pokoje, tak ji to stačilo. V jednom však neteče teplá voda ve sprše, jinde nemá zase záchod, takže člověk musí pendlovat mezi pokoji. Je to celkem vtipné.

Další den jdeme opět stopovat a zjišťujeme, že to v Paraguayi jde dobře. Dostaneme se dnes až do jezuitské vesničky San Cosmé i Damián, kde zůstáváme přes noc. Je to jedna z nejhezčích a nejklidnějších vesniček na cestě. Ulice jsou pěkně dočervena zaprášeny pískem, jezuitské ruiny dominují v centru vesnice, děti po sobě hází pomeranče a nad hlavami nám létají papoušci a hrozně křičí. Projdeme si misie i přilehlou astronomickou observatoř, kde je hvězdárna i planetárium. Unešený jsem zvlášť z „armilární sféry“, kterou mají venku a je plně funkční a já už vím, co chci v budoucnu od Ježíška.

Ve městě Encarnacion, přezdívaném „perla jihu“, trávíme dvě noci. Údajně je to nejhezčí město Paraguaye, i dle místních obyvatel. Na druhou stranu to není ani těžké vybrat mezi třemi městy, co v Paraguayi jsou. Jeden muž, kterého jsme stopli, sám řekl, že za město v Paraguayi jsou považována pouze: Asunción, Encarnacion a Ciuadad del Este. Zbytek jsou pouze větší či menší vesnice, což je pravda. Nejhezčím místem v Encarnacionu je pláž u řeky Paraná. Místní jsou na ni pyšní a schází se zde snad celé město každý den pozorovat západ slunce, hrát si na hřišti, posedět u tereré, nebo se jen tak projít po promenádě. Na druhé straně řeky leží argentinské město Posadas. Zajímavé je, že v Argentině je časový posun o hodinu více, než tady. Takže slunce zapadá na paraguayské pláži o půl šesté, zatímco na pláži v Argentině v půl sedmé. Jinak je tady ještě pěkné náměstí Plaza de Armas s japonskou zahradou a několik hezkých domů, zvláště pak ve vilové čtvrti, kde se za styly svých sídel nestydí.

Při zakoupení vstupenky v San Cosmé na jezuitské misie (cca 5 dolarů) je součástí i vstup do planetária v San Cosmé a také do dalších dvou jezuitských vesnic Trinidad a Jesus, což samozřejmě využíváme a z Encarnacionu míříme rovnou do Jesusu. Areál tvoří velká zahrada, v jejíž centru stojí kamenný kostel a hlavní stavení misie, kde dřív bývala škola. Kolem dokola jsou pouze dochované nízké zídky původních indiánských domů. Misie Trinidad je největší a nejlépe zachovalá. Také zde dominuje kamenný kostel a spoustu dalších stavení. Zajímavá je i věž, bývalá zvonice. Tyto ruiny se dají navštívit i v noci po setmění, kdy se za zvuků dobové hudby a zvuků z pralesu pomalu začínají rozsvěcovat reflektory, které osvětlují kamenné stavby. Show je to neuvěřitelně působivá a člověk si připadá, jakoby se ocitl opět v osmnáctém století.

Od misií se přesunujeme pěti stopy do dvě stě kilometrů vzdáleného Ciudad del Este, pohraničního města. Dvě stě kilometrů v Paraguayi je poměrně velká vzdálenost. V době sepisování tohoto článku jsme již v Argentině a včera jsme měli stopový přesun kolem tři sta padesáti kilometrů. Po podívání se na mapu a ujetou vzdálenost, je to jako by si to auto pouze prdlo a poskočilo. Jinak Ciudad del Este je město především pro nákupy návštěvníků ze sousedních států (Brazílie a Argentina), kdy zde při nákupech ušetří nemalé částky. Ale pro nás je tady taky celkem dost zábavy.

Samotné město nabízí pěknou procházku kolem jezírka Lago de la Republica. V centru toho moc k vidění není, ale zato krámků s oblečením, suvenýry, potravinami, elektronikou a hadry je tu hojně. Stojí zde zajímavá a nově zrekonstruovaná katedrála San Blas, kde mají neuvěřitelně moderní zpovědnici i s klimatizací. Asi aby se hříšníci tolik nepotili ze svých hříchů a Bůh si to tak nejspíš přál. Nedaleko této katedrály je postavená velká mešita s dvěma minarety a obrovskou bílou kopulí. Ve městě je hodně parků a hřišť se stroji na cvičení. Je zde spousta zeleně a skoro všude rostou stromy lapacho, které mají růžové květy a momentálně opadají. Jak my máme zimu spojenou s bílou barvou kvůli sněhu, tak se dá říct, že Paraguayci mají zimu spojenou s růžovou barvou. Zajedeme se podívat i do zajímavého nákupního centra „jezuita plaza“, který je postavený ve stylu vesničky. Ulice, barevné domy, mosty, lampy, prostě všechno simulující klasické městečko, ale v každém domě jsou obchody světových značek s módou, nebo restaurace. Celkem povedený nápad.

Kousek od města se nachází vodopád Monday, kde se jedeme podívat. Na naše poměry je celkem dost velký a pěkný a několik kaskád dotváří pěkné panorama. Mají tu i výtah, který se dá využít a sjet dolů k řece a podívat se na burácející vodní masu dopadající dolů a taky se malinko osvěžit vodním oparem dělajícím se z vodopádu. Po návštěvě Iguazu se tento vodopádek v očích dost zmenší. Ale i tak je moc pěkný.

V Paraguayi se tak dobře stopuje, že nám na ulici v centru města sama od sebe zastaví paní s dvěma dětmi a prý, že nás doveze, kam chceme. Prvně to teda ještě vezme přes svůj dům, aby nakrmila půlroční dítě banánem, a pak nás hodí až ke správě „Binacional Itaipú“. Moc milá a hlavně odvážná paní, která nás zvala k ní i na oběd. Omlouváme se, ale my však nyní jedeme navštívit vodní nádrž a hydroelektrárnu Itaipú, která je po čínských „Třech soutěskách“ největší na světě. Je zde muzeum etnografie, okolní fauny a flóry a také popis a vše týkající se výstavby přehrady. Hned vedle je také zoo, nebo spíše záchranná stanice pro zvířata, kterých se nějak dotklo narušení místní krajiny kvůli stavbě. Vše je zdarma včetně autobusu, který nás veze kolem stavby přehrady, neboť firma vlastnící hydroelektrárnu to má ve smlouvě a vše financuje. Za to si mohla vzít krásnou přírodu a předělat ji na hydroelektrárnu. Také musela zřídit několik stanicí a rezervace v okolí, které jsou také zdarma a dá se tam i zdarma přespat.

To máme také v plánu. Navštívit ale nejbližší z nich – Refugio Tati Yupi – nemůžeme, jelikož místní školy mají tuto oblast rezervovanou do konce měsíce, ne-li roku. Další z rezervací je vzdálena kolem 70 kilometrů a dostat se k ní je složitější, než číst Shakespeara v čínštině. Pro nás jediná možnost si vzít taxíka, ale při propočítání kolik bychom dali za 70 kilometrů, a to by chtěl jistě i za cestu zpět, mi vyšla cifra zhruba „spoustu“. Navíc ani nevím, jak bychom se dostali zpět. Škoda, jedeme zpět do Ciudad.

I přes tenhle drobný závěrečný nezdar byl Paraguay krásný a poklidný. Velký podíl na tom však mají neuvěřitelně pozitivně naladění místní lidé, kteří se pořád usmívají a rádi pomáhají. Byl to jeden z nejpohodovějších států na cestě a po náročném Peru a Bolívii jsme si tady pěkně oddychli a nabrali nové síly na velkou Argentinu. Možná i proto jsme si Paraguay tak užili, jelikož je to malý stát Jižní Ameriky, který „nemá“ žádná turistická lákadla a člověk se nemusí za nimi tak honit a dělá si krátké přesuny a víc si užije jednoho místa, které je však o to klidnější a uvolněnější. Hraje sice na nějaký vedlejší nástroj, ale zato libými tóny.

Příště Argentina

T&P