Dopisy z Jižní Ameriky 2016 - Peru - oceán, ruiny, hory i vesnice

Dobré ráno, odpoledne i večer…

Po dvou týdnech v Peru jsme toho viděli hodně a to jsme v této velké zemi ujeli jen kousek. Oproti Ekvádoru nebo státům Střední Ameriky je sto kilometrů nepatrná vzdálenost, která nás na mapě posune jen o chlup. Navíc v hornaté krajině, kde nejezdí moc aut, se i těch sto kilometrů odkrajuje špatně.

První město v Peru, tedy po hraničních vískách, které vidíme víceméně z vozu, je Jaén. Narovinu se přiznám, že mi až malinko vyrazilo dech. Hromady odpadků u cesty, šedo-oranžový vzhled urbanizace města, spoustu rikš a smogu, smrad a hluk. Na chvíli se mi vybavily vzpomínky na Indii. Moc jsem to od Peru nečekal. Měl jsem jej za kultivovaný, čistý a klidný horský stát. Tak uvidíme, jak se ještě vybarví, protože pohraniční města vždycky bývají…jak to jen říct? Fujtajbl… 

Druhý den v Peru zkoušíme stopovat. Vypadá to slibně, protože hned u pumpy nám staví první auto, co z benzínky vyjíždí, a veze nás k hlavní cestě. Tam nečekáme ani pět minut a jedeme s právníkem asi 30 km, než nás vysadí uprostřed rýžových polí a vjede svým naleštěným offroadem do jednoho z nich. V tom okamžiku, co si nasazuji krosnu na hrb, na mě z dálky mává paní s dítětem na vlečce, abychom šli k ní. Dalších několik desítek kilometrů se vezeme na povozu tvořeném z motorky a vlečky. V Bagua Grande nečekáme také déle než půl hodiny a míříme dál k Chachapoyas. Od křižovatky Pedro Ruiz však náš stopovací maraton končí. Auta došla. Dále jen sběrným vanem.

Chachapoyas je pěkné menší město, ale dohání to svou rušností. Proti Jaénu má však nesmírné kouzlo v pěkných dlážděných uličkách a koloniálním centru. Celé město leží na kopci a shlíží na okolní horskou krajinu. Z tohoto města jedeme dalšího rána do Tinga, odkud chceme jít na Kuélap. Po dojetí do Tinga zjistíme, že Tingo je králem všech prdelí světa. Pět domů a policejní stanice chátrá u řeky, která z této díry odtéká podezřele rychle. Přesuneme se ještě o tři kilometry dál a o dvě stě metrů výš, do Nueva Tinga, které už vesele září svou novotou a svým potencionálním rozkvětem. Vše se zde nově opravuje a přestavuje na restaurace a hotely a taky se zde staví nová lanovka na Kuélap. V blízké době tu bude nejspíš invaze turistů. Tohoto času jsme tady sami.

Na Kuélap, incké ruiny, nejezdí odsud jediný bus. Dle jednoho chlápka, co si zde staví hostel, tam jde ráno dobře stopovat. Zkoušíme to a ani hovno. Tři hodiny čekáme na cestě a jedinou nadějí je počkat, až dostaví lanovku. Nakonec jede dodávka s nápisem „Alemania“. Dva Němci, co cestují z Aljašky na jih Argentiny, a zrovna dnes jedou k ruinám. Bylo to štěstí, ale počítá se to. Když pozoruju cestu k ruinám, už se nedivím, že tam jezdí tak málo aut. Třicet kilometrů dlouhou bahnitou cestu, kterou sužují sesuvy půdy, trvá ujet hodinu a půl.

Samotné ruiny jsou krásné, položené na hoře ve výšce 3000 m n. m.  Inkové věděli, proč stavět tak vysoko. Ten výhled na Andy. Ještě víc, než samotné ruiny, mě baví cesta dolů. Tu jdeme pěšky desetikilometrovou pěšinou do Tinga. Kilometr převýšení. Nikde nikdo jen pár domorodců s jejich domácí zvířenou.

Jelikož zde nejezdí osobní auta, nebo alespoň ne ta, která by jela dále než za vesnici, jsme nuceni brát hromadné vany. Naštěstí jsou levné. Dojedeme do Leymebamby a jdeme obhlídnout místní muzeum, kde mají vystaveno několik mumií. Všechny ve skrčené poloze a s rukama před obličejem. Některé narvané v pytli s vyšitým jednoduchým obličejem. Dále se muzeum věnuje místní etnografii a archeologii. Po muzeu je následné stopování z Leymebamby naprosto zbytečné. Dnes tedy přespíme a pojedeme ranním busem v osm třicet, jak nás pán z jedné autobusové společnosti na náměstí ujišťoval.

V osm ráno čekáme na zastávce. Do 8:40 se nic neděje. Pak pán vyjde z kanclíku a provokativně se ptá: „Kam jedete?“ Když se mu připomeneme, že čekáme na bus, který jede v 8:30, řekne jen: „Ten už jel.“ Nakonec z něj vypáčíme, že jel prostě dnes dřív. Ale že další jede večer, že to není problém. Celkově mi tady v těchto končinách přijdou lidi nějací natvrdlejší. Asi moc velká izolace. Po třetí hodině v restauracích už ani nevaří. Ne že by nemohli, prostě se jim jen nechce. Po neúspěšném celodenním stopování bereme noční bus do Cajamarcy. Devítihodinová cesta nakonec byla příjemná a před osmou hodinou jsme v centru Cajamarcy, malebného historického města.

V Cajamarce setrváme tři dny, jelikož je tady toho celkem hodně na zhlédnutí. Historické centrum, mnoho katedrál, vyhlídka nad městem, muzea, aj. V centrum města se jdeme mrknout na jedinou inckou dochovanou stavbu – El Cuato del Rescate, kde byl vězněný Atahualpa. Jsou to vlastně jen kamenné zdi na skále v atriu jednoho domu. Na tuto vstupenku však můžeme navštívit i starý kostel Belém, archeologické a etnografické muzeum a muzeum medicíny. V Cajamarce taky prvně vyzkouším místní andskou specialitu, kterou je morče. Že by to však byla nějaká hitparáda, to se říct nedá. Vyzkoušet jsem to ale musel.

Tohoto času Peruánci žijí volbou nového prezidenta. Poslední ze dvou kandidátů je původem Američan s polským jménem Kuczynski a jeho oponent Keiko Fujimoriová, dcera vězněného exprezidenta Peru (původem Japonci). Trochu mi to připomíná české volby. V Cajamarce přihlížíme na noční antikampaň právě proti kandidátce Keiko. Lidé zde protestují hlavně proti sterilizacím žen, které páchal její otec za své vlády, a tím nyní pošpiňují jinak zde oblíbenou Keiko. Prezidenta zde volí lidé a musí jít ze zákona povinně volit (pokud by nešli k volbám, dostanou prý 120 solů pokutu/cca 870 Kč). Volby se konají v neděli a celý víkend je proto v obchodech a hospodách zákaz prodeje alkoholu. Nakonec volby vyhrál Pablo Kuczynski a je novým prezidentem Peru.

Po Cajamarce navštívíme další větší a historicky nabité město Turjillo. Město již leží u pobřeží a po dlouhé době se nacházíme v nížinách. Když se sjede z hor, krajina zde působí hodně otevřeně a suše. Mezi oceánem a horami je pouštní oblast. V této oblasti, nedaleko Turjilla, se nachází jedno z největších předkolumbovských měst – Chan Chan, patřící chimúské říši. Město pojmulo v době své slávy 60000 lidí. Dnes se dochovalo jen pár glyfů na nízkých zdech vprostřed písčité oblasti. Nedaleko jsou ještě dva chrámy Las Huacas del Sol y de La Luna – chrám slunce a měsíce. Kdysi to bývaly velké kamenné budovy pyramidového typu. Dnes jsou spíše velké hroudy ováté pískem. V chrámu měsíce, který se dá navštívit, lze spatřit ještě pár barevných fresek na zdech.

Navštívíme taky místní hřbitov, o kterém se mylně domníváme, že je nějaká zahrada. Je to velká travnatá plocha se spoustou kytek. Jak přijdeme blíž, zjišťujeme, že jsou to kamenné náhrobky na zemi s umělými kytkami. Na takové místo je to optimisticky barevné a pěkně naaranžované. Co nás však trochu zarazilo, byla spousta dětských hrobečků. Na většině desek byla vyryta stejná data narození i úmrtí. K tomu ještě lidé chodili pokládat nafukovací balónky zvířat. Bylo to pochmurně veselé.

Zajedeme si taky na výlet k oceánu, ale spíše jen tak ze zvědavosti, když už jsme tady, protože voda je hrozně studená. I tak je tady pár surfařů v neoprenech užívajících si vlny. Oceán pěkný, ale Andy jsou Andy. Proto se taky vracíme zase do hor. Z Trujilla zkoušíme stop po panamericáně a vezme nás šílenec jedoucí do Limy. Svaté mu nejsou ani plastové červené kužely na silnici, které drtí pod koly svého vozu. Semafory jsou pro něj jen světýlka u silnice. A rychlost? Jen trapná fyzikální veličina. Každopádně jsme alespoň rychle v Chimbote, odkud musíme zase busem, jedoucím přes desítky serpentýn mířících do sedla nad Huarazem.

Huaraz je horské město ležící ve výšce 3000 metrů a jeho atmosféra uprostřed andských velikánů je neuvěřitelná. V okolí je několik treků, například jeden z nejvyhlášenějších – Laguna 69. Tříhodinový pochod krásným údolím kolem velkého vodopádu končí u laguny s tak tyrkysově zbarvenou vodou, až je to nepřirozené. Laguna je ve výšce cca 4600 m n. m. a cestou se dá pozorovat nejvyšší hora Peru – Huascarán. Další výlet si děláme k laguně Wilcacocha, která není tak vysoko, ale vede skrze prosté peruánské vesničky a obydlí místních obyvatel. Po prašné cestě vyšlápneme nějakých 600 výškových metrů. Samotná laguna už nemá takovou průzračnou barvu jako 69, ale je obrostlá suchou trávou a rákosím. Kolem se pasou krávy a ovce, místní sklízí pšenici a na jezírku plují ptáci. Zase jiný pohled na horské vrcholy s místním životem.

Ještě než se vrátíme zpět do nížin, děláme poslední trek, protože Andy jsou děsně návykové. Původní plán dvě tři noci v Huarazu se zdvojnásobil. Hned ráno jedeme do vesnice Llupa, odkud vycházíme k místu Pitec, kde začíná národní park Huascarán. Odsud je to dvě hodiny k laguně Churup. Leží ve výšce kolem 4500 metrů a oproti předchozím lagunám jsou zde řetězy a musí se trochu i používat ruce. Zdoláváme celkem převýšení 1100 metrů a vracíme se zpět. Zajdeme na jídlo, které je v Peru poměrně levné, ne-li nejlevnější na cestě, a pak odpočíváme, protože se budeme muset vrátit další den k pobřeží. Jinak co se týče jídla, tak menu se v Peru dá sehnat od 1,5 dolaru. I v těch „horších“ restauracích je výběr z osmi jídel, polévka a vždy pití.

Jak se mi Peru ze začátku nezdálo a byl jsem celkem zaskočen Jaénem a trošku nechápavými lidmi v oblasti kolem Leymebamby, tak koloniální města a hlavně Huaraz a národní park Huascarán mi tady hodně zvedli náladu. Stejně jako kdysi mě fackoval Pákistán, když jsme projížděli Balúčistán a Sindh, a pak se najednou v Karákóramu vše zlomilo a byl to najednou úplně jiný svět, který mě bavil.  

Trochu si myslím, že hory léčí…

A vy se mějte ;-)