Dopisy z Jižní Ameriky 2016 - Uruguay - taková malá zemička

Po návštěvě státu Uruguay se nějak nemůžu rozmyslet, zda mě nadchl, nebo ne. Stejně jako u Paraguaye, tak i u tohoto malého státu jsem nevěděl, co od něj očekávat a jak na mě bude působit. Uruguay také není zrovna stát, který by byl pod tlakem zahraničních turistů, jelikož tady toho k vidění příliš není. Čím to ale dohání, jsou až dvojnásobné ceny oproti okolním státům. Jak mě před pár měsíci Paraguay mile překvapil a z jeho návštěvy jsem byl spokojen, u malého Uruguaye jsem stále na vážkách.

Do tohoto nepříliš navštěvovaného a malého státu (na jihoamerické poměry) se dostáváme přes Rio de la Plata do města Carmelo. Za tmy se dostaneme do přístavu a rychle projdeme migračním procesem. Pak se jdeme zašít do nedalekého městského kempu v parku Parque de Pinos Eduardo María Arbeleche Ércoli. Ten je zde zřízen zdarma a ve tmě vidíme ještě další dva stany. Rozbalíme tábor a jdeme spát.

Ráno nás budí světlo a pálící slunce. Delta Rio de la Plata omílá přilehlou pláž, kde snídáme. Je tu pěkně, tak se dohodneme, že zde zůstaneme ještě jednu noc. Vydáme se na obhlídku malého a zástavbou nízkého městečka, kde je pár zajímavých budov, jako třeba kulturní dům, ve kterém je skromné muzeum kultury a historie a taky knihovna. Dále si projdeme staré náměstí Plazu Artigas, kde je muzeum a kostel. Hlavní náměstí, které je rušnější, je Plaza Independencia. Jsou tady banky a směnárny, tak řešíme drobnosti ohledně kurzů a tak. Pak si jdeme nakoupit do obchodu. Při procházení uličkami s regály a pozorování cen se mi udělá malinko nevolno a dlouho se rozmýšlíme, co si tak asi koupíme na jídlo. Když čtyřikrát projdeme obchod, vybere nejlevnější suroviny, ze kterých se dá udělat nějaké jídlo, a vracíme se do kempu. Cestou se jde kolem přístaviště, kde mají poměrně nově udělanou promenádu. Co se vzhledu týče, je Carmelo poklidné místo k odpočinku po dnech strávených v Buenos Aires.

To však nesmí být pátek. O půl noci nás budí hrozný hluk. Dunivý zvuk basů z repráků aut se po zemi line jak had přímo ke stanu, až se mi rozvibrují nohy na karimatce. Mezi pláží a parkem je cesta, po které dokola jezdí auta a vyhrávají písně, nebo mladíci na motorkách, kteří trápí motor neustálým túrováním. Z aut, která dorazí na parkoviště, vystoupí mladá elita, jež nechá otevřené všechny dveře a pouští své oblíbené melodie celému světu. Mix hudby z různých vozidel duní a všichni se překřikují. My si dáváme špunty do uší, abychom usnuli. Omladina končí až kolem čtvrté. Dalšího dne se dovíme od jednoho Brazilce, který spal taky v kempu, že je to tady normální. V Brazílii taky. Pátky a soboty jsou prý hlučné.

Město Colonia del Sacramento je vzdáleno od Carmela jen 80 km a dostopujeme tam rychle dvěma stopy. Po utáboření se v kempu u fotbalového hřiště si jdeme projít historické město, bývalou pevnost. Colonia je krásné staré město založené Portugalci v roce 1680 kvůli pašování zboží přes deltu do Buenos Aires. Začínáme u kamenné brány a hradeb k Plaza Mayor 25 de Mayo. Omrkneme pěkný maják a kolem pobřeží dojdeme až do starého přístavu, kde je spousta plachetnic a lodí cestovatelů snad z celého světa, kteří se zde přišli pokochat architekturou a doplnit si zásoby. Na Plaza Armas stojí kostel Matriz (Basilica de Sacramento), nejstarší kostel v Uruguayi. Tohle přístavní opevněné město je architektonicky to nejhezčí, co jsme v Uruguayi viděli. Stará historická část je malá, dá se projít za 3 hodiny komplet celá a opustit dřív, než člověka začne nudit a být z něj v tom horku unavený.

Ráno stopujeme směrem na Montevideo, což je necelých 200 km. Jak byla tato vzdálenost v Argentině k úsměvu, v tomto státě je to téměř třetina délky naší cesty kolem pobřeží k Brazílii. Na cestě nestojíme ani 20 minut, když se kompletně zatáhne a začne na tři hodiny bez přestání pršet. Čekáme na zastávce a čučíme do kaluží. Jakmile přestane, vracíme se na cestu. Stop v Uruguayi není špatný a do půl hodiny nám staví otec a syn, youtubeři, kteří zpracovávají naučná turistická videa s uruguayskou tématikou. Ti nás vezou asi 60 km. Pak stopneme Mexičana, který zde pracuje jako inženýr na větrných elektrárnách. Sveze nás až do centra Montevidea, kde se ubytujeme v hotelu, z jehož ceny se mi zase udělalo nevolno. Už si ale trochu zvykáme, že ceny jsou prostě vyšší.

V hlavním městě zůstáváme dvě noci a jeden den věnujeme návštěvě této metropole. Žije zde polovina obyvatel země, což je něco přes jeden a půl miliónu lidí. Oproti „malé“ Colonii mi přijde Montevideo historicky chudé, až nezajímavé. Co mě osloví, je na Plaza Independencia, vysoká budova s několika věžičkami – Palacio Salvo. Na tomto náměstí se nachází taky Case de Gobierno a nedaleko ní divadlo Solis. A pod tímto náměstí, pod sochou generála Artigase na koni, leží dokonce tmavé mauzoleum tohoto národního hrdiny, které střeží dva vojáci. Od tohoto náměstí směrem na západ je výběžek, kde je historické centrum. Tam stojí pár zajímavých budov a muzeí. Na Plaza Constitución stojí městská katedrála, která vypadá hezky. Pěkná je jižní promenáda, kde se nachází zbytky opevnění. Pár pěkných koloniálních staveb tu je, ale nějak mě hlavní město neoslovuje. Asi Buenos Aires hodně zvedlo laťku.

Autobusem se vyklubeme hned ráno několik desítek kilometrů za hlavní město a položíme bágly na cesty a s houpající nataženou rukou čekáme na auto, které by nám zastavilo. To se daří a bere nás jeden chlápek asi 40 kilometrů. Jede sice až do Castilla, ale cestou se zastavuje před městem Maldonado na oběd. Vysadí nás před odbočkou k restauraci a říká, ať zkoušíme stopovat, a kdyby nic, tak nás pak vezme dál. Tuhle část chceme přejet, jelikož se nacházíme na uruguayské riviéře a hojně navštěvované části atlantického pobřeží, kde se ceny ještě jednou tak zvedají a to by mé oči už asi nezvládly. Za tu dobu, co stopujeme, nás nikdo nevzal, tak čekáme dál na pána, než doobědvá. Jenže toho pouze vidíme, jak odjíždí s nezájmem od restaurace pryč. Chvilku jsem v šoku, co se děje, ale co naděláme. Nevím, zda na nás zapomněl, ale spíš si myslím, že se na nás vysral. Naštěstí všechno zlé je k něčemu dobré.

Vzápětí nám zastaví žena, která nás popoveze ke křižovatce na Maldonado a tam nám do pěti minut zastaví mladý sympatický Guill, který nás vezme na rodinnou farmu, kam právě jede. Tam zrovna stáčí kravské mléko. Krav prý mají kolem tří set. Dále asi čtyřicet koní, ale na jiné farmě, nějaké ovce, kozy, prasata, drůbež a kde co ještě. Poté, co nás provede, si chvilku zajezdíme na koni, jdeme nakrmit otelené krávy a pak jedeme do jeho domu na další farmu. Má pěkný prostorný a prosklený domek. Natrhá nám několik pomerančů na teď i na cestu a osmaží domácí vajíčka. Trochu nás ještě provede touhle farmou, kde chová dokonce i nutrii, a pak nás veze zpět do stáčírny mléka, kde můžeme u domu, v nemž pořádají asada (grilovačky), přespat. Guill se omluví, že musí odjet, ale se svojí mamkou, která bydlí na Punta del Este, se tradičně dívají na fotbal (když tedy hraje Uruguay). Ten dnes hraje s Chile a prohrál. Zítra má nějakou práci, tak se loučíme nadobro a poděkujeme mu za pěkné odpoledne. Je tady klid, jen narazíme na velkého pavouka, kterému Peťa rychle, tedy potom co si ho natočí na kameru, udělá přezůvkou poslední pomazání.

Další den jedeme prvně do La Palomy a pak na Guillovu radu jedeme do Národního parku Cabo Polonio. Tam se musí posledních sedm kilometrů jet velkým náklaďákem, protože normální cesty do vesničky Cabo Polonio nevedou. Jede se přes duny s pískem a lesem. Je to chráněné území, kde se autem nesmí jezdit a ve vesničce je zakázáno stavět nové domy. Překrásné místo bez aut a bez asfaltu a zpevněných ulic. Projdeme se po pláži a navštívíme loberii – místo s kolonií lachtanů. Je jich tady spoustu a už když docházíme k nim kolem bílého dominantního majáku, cítíme neskutečný a štiplavý zápach tuleňů. Ale když se malinko změní vítr, tak je to v pohodě. Jsme od nich asi 20 metrů a dlouho je pozorujeme. Pak ještě obhlédneme zbytek vesnice. Když jdeme po malé louce, křičí na nás ptáci. Když se k nim malinko přibližujeme, z křiklavého zvuku se stane dlouhá siréna. Pták se jmenuje tero – čejka a brání tak svá mláďata a nebojí se zastrašit i dospělého člověka. Když se přiblížíme moc blízko, vyletí a letí střemhlav na nás. Asi metr od nás změní směr a toto stále opakují, než se opět vzdálíme. Takto zahání potencionální nebezpečí oba v páru. Další ráno si ještě obejdeme poloostrov a pak jedeme zpět náklaďákem. Z přírodních zajímavostí to bylo to nejhezčí, co jsme v Uruguayi viděli. Jinak mi krajina dost připomíná Česko. Nějaký ten zvlněný kopec, který v tomto státě dosahuje maximálně kolem pěti set metrů, a desítky polí kolem cest. Sem tam to tedy zkazí palma, nebo výhled na oceán, ale jinak jak doma.

V Castillos dokoupíme potraviny a jdeme si stoupnout k cestě. Mezitím se nám ale rozprší, tak se skryjeme u budovy, která dřív sloužila jako turistické informace, ale dnes je to holobouda s bordelem uvnitř. Za pár minut dojde štíhlý drobný vandrák s červeným oloupaným nosem a od pohledu podivín. Jede prý do Montevidea. Otevře si okenici a mrkne dovnitř. Jen prohlásí, že je otevřeno, ještě něco zamumlá, zatřese hlavou a zaleze dovnitř. Za chvíli se line z budky vůně trávy. On si začne telefonovat a kecá asi půl hodiny v kuse. Pak se rozprší ještě víc a prší na nás i pod malou stříškou. Jdeme dovnitř taky, nedá se nic dělat, vypadá to zase tak na dvě hodiny neustálého deště. Když vlezu dovnitř a přetahuju krosny přes okno, pořád telefonuje a něco huhlá. Koukne na mě a jednou rukou drží jointa a druhou se škrábe na noze. Pořád něco mele. Teď mi dojde, že celou dobu netelefonoval. Hned na nás spustí anglicky, že má v noze anténu (ukáže na svou odhalenou holeň, na které má opálenou jizvu) a nyní komunikuje přes satelit se svou jednotkou a bezpečnostní službou. Peťa se modlí, ať už přestane pršet, já si pomyslím, že to bude zatraceně dlouhý liják s tímto chlápkem. Za další minutu nám vypráví, jak byl pilotem stíhačky a ztratil se u pobřeží, které je v Uruguayi nebezpečné a podobné Bermudskému trojúhelníku. Několik ztracených lodí, letadel, UFO a prý i duchové. Dokonce ho i unesli. Za pár minut povídá, že k té jizvě na noze přišel na motorce v Brazílii. Párkrát si potáhne ze zbytku jointu a pak se na mě ten špión nedůvěřivě podívá a zeptá se, odkud jsem. Když řeknu, že z Česka, zatelefonuje přes satelit na ústředí a nechá si naprogramovat do mozku Český jazyk. Pak začne něco nesrozumitelného žvatlat a čeká na odpověď. Říkám mu, že to není Čeština, asi mu nechtěně nahráli jiný jazyk. Žvatlá dál a pak řekne, že nejsem z Česka, když mu nerozumím. V budce jsme asi půl hodinu, ale příběhů jsme od toho tuláka slyšeli, jako bychom zde byli celý den. Jakmile se počasí umoudří, odcházíme pryč a jdeme stopovat dál.

Vezme nás postarší pár jedoucí do Chuye (číst „čuj“ ne „chuj“). Dojedeme opět ty mraky a začne od znovu lít jak z konve. Pár kilometrů před jejich cílovým městem se nachází Národní Park Santa Teresa. Dovezou nás až do kempu v parku, protože pořád prší, a pak se vrací na hlavní cestu. Děkujeme převelice a čekáme u administrativní budovy, která je nyní prázdná, než přestane pršet. Je tady ale hodně lidí a ti říkají, že nyní je kemp zdarma, že sezóna začíná až v prosinci. Stojí tu spousta stanů, které jsou deštěm promáčené a všichni jsou zalezlí. Počkáme, až přestane pršet, a pak si taky rozděláme stan, ale daleko od těch mladých, kteří hned jak skončil déšť, otevřeli auta a začali vyhrávat na celý Národní park. Jsme od nich tak sto až dvě stě metrů, tak se k nám donáší jen zbytek zvuků z reproduktorů. Seznámíme se se sousedy Pablem a Natálií, kteří nám říkali, že první den stanovali u nich, ale další den se přestěhovali raději sem. Dnes taky vyhrávali alespoň do tří. Kemp je to velký a rozdělený na několik sektorů. Pablo říkal, že tu v létě bývá kolem dvanácti tisíc lidí. Hned si spočítám, že to musí být katastrofa, když jich je tady nyní asi jen sto a dokáží dělat takový hluk s reprákami a automobily.

Další den v parku jedeme s Pablem a Natálií do malé zoo, která je součástí parku. Pablovi je nějak divně, tak pak jedou k doktorovi. My se jdeme podívat na nedalekou pevnost „Fortaleza de Santa Teresa“, kterou začali stavět Portugalci, ale obsadili a dostavěli Španělé. Jinak je tady pěkná pláž, kde se však nikdo nekoupe, protože je moře ještě studené a fouká vítr. Celkově se mi zdá, že kdekoli přijedeme, tak další den začne foukat vítr. Už si ho takto vezeme od severní Argentiny a začínám ho nenávidět. Dva měsíce už nám snad jen fouká. Natalie s Pablem odjíždí pryč, jelikož má Pablo horečku a je mu špatně. Byli celkem milí. Osvětlili nám, že se pleteme, když jsme si mysleli, že k těm vysokým cenám, co platí, budou mít adekvátní a vyšší platy. Ani prd. Minimální mzda je kolem 9000 pesos (7920 Kč) a začalo mě vážně zajímat, jak tady můžou přežít a co vlastně jí, když ceny potravin, jsou vyšší než u nás? Jediné reálné vysvětlení je, že nejí a dobíjí si svou energii hlasitými decibely z beden. Další noc totiž vyhrávali ještě déle a křičeli jak blázni. Byl opět pátek.

Poslední den v Uruguayi se jen dopravíme dvěma stopy na hranice, necháme si dát výstupní razítko a jedeme na brazilskou migrační kontrolu pro vstupní razítko a nahlásit se. Paní z uruguayské přepážky nám řekne, že je to „jen“ kilometr. Je to poprvé, co jsem šel kilometr asi hodinu okolo celého města Chuy. Chuy s tím.

Dalšími dvěma stopy dojedeme do města Cassino, nedaleko Rio Grande. Většinu cesty nás veze paní z Buenos Aires a jedeme přes krásné území kolem laguny Mirim, kde je chráněná rezervace. Vidíme kapybary, krokodýly a spousty ptáků. Přespíme v kempu a další den jedeme dál směrem Porto Alegre. Zřejmě čtyři poslední stopy v Jižní Americe a dojedeme do Barra do Ribeiro, kde je pěkný klidný kemp u pláže Lagoa dos Patos. Strávíme tu odpočinkové tři dny v kempu, kde jsme úplně sami a nikde nehraje žádná hudba. Jen nás zase dostihl vítr. Z tohoto městečka pak dojedeme busem do Porto Alegre, které si odpoledne projdeme, nebo alespoň jeho historickou část, která je velice elegantní, ale děsně rušná a přelidněná. Projdeme si základní místa a náměstí. Obzvlášť hezké je náměstí Matriz, kde je katedrála a vládní budovy. Navštívíme i vojenské muzeum a vyfotíme se se Santou Clausem a jeho polonahou pomocnicí. Ve 35 stupních je to sranda. V podvečer se přesuneme na letiště, kde trávíme noc a nad ránem se přesouváme přes hlavní město Brasilia do Manaus, pralesního velkoměsta.

Toto město a celkově amazonskou oblast jsme si nechávali až nakonec naší cesty a to ze dvou důvodů. Prvním z nich bylo, kolik nám zbyde peněz, a tím druhým, že kdybychom v pralese chytili nějaký morybundus, tak ať to pak máme kousek od návratu domů a případné léčení by se už odehrávalo v ČR. Takže se nyní vydáme do oblasti, která je zřejmě pro Jižní Ameriku nejtypičtější, a to do Amazonského deštného pralesu, o kterém bude poslední článek z cesty po Střední a Jižní Americe. A i když jsem dopsal tento článek o malém, ale o to předraženějším státě, a znovu se probíral a přemítal si pobyt v něm, pořád nevím, zda se mi v Uruguayi líbilo a jaký ve mně zanechal dojem. Nějak mě extra nenadchnul, ale ani příliš nezklamal. Pobyli jsme v něm osm dní a viděli pár pěkných míst a poznali i pár milých lidí, takže pozitiva nejspíš převládají.                 

  

Takže tak

T&P