Dopisy ze Střední Ameriky 2016 - Belize - šetříme

Zdravím…

Tak se nám maličko dařilo v Mexiku přepalovat rozpočet a bylo na čase udělat pár radikálních změn, abychom nevyplácali všechny peníze na Yucatánu.

1. Více jsme si začali vařit sami a vynechali jsme z jídelníčku oběd (z velké části kvůli horku).

2. Budeme delší dobu čekat na stopa a více se na řidiče usmívat.

3. Zkusíme couchsurfing v nějakém městě a ušetřit tím za spaní.

Třetí bod se nám podaří vyřešit celkem rychle a domlouváme nedaleko Miltánu spaní u Rogera. Roger také cestuje a projel kus jižní a střední Ameriky. Bydlí s bráchou Mariem a mamkou. Taky s nimi bydlí Matilda, která je z Portugalska a potkali se v Kolumbii. Večer utužujeme vztahy nad panáky slivovice a tequilly. U toho nám Roger hraje na jaranu – takovou menší kytaru s líbezným zvukem. Roger má tři psy, basety, a jeden z nich je z Česka. Ráno nás odváží Roger s Matildou k pumpě a seženou nám kamión do Villahermosy, asi tři hodiny jízdy.

Kdybych měl říct něco hezkého o Villahermose, tak jen to, že se tady dá sehnat pokoj se sprchou za 120 pesos. Jinak je to škaredá, smradlavá a hlučná díra.

Další couchsurfing zkoušíme nedaleko Escarcégy, u vesnice San Isidro. Napsal nám Tito. Žije tam s rodinou a má farmu, kde jsou prasata, ovce, pávi, poníci, taky vlastní jednu z nejhezčích venkovních restaurací, jaké jsem v Mexiku viděl. Dále mají sýrárnu a pekárnu. Tito má 29 let a je trošku stydlivý. Žena je milá a sympatická a má na starost podnik. Na večeři si dáváme jedno z nejtypičtějších mexických jídel, o kterém nám mnohokrát říkali – mole. Lépe se o něm poslouchá, než se jí. Pro naše chuťové buňky pěkný masakr. Ugrilované kousíčky masa zabalené v palačince, polité čokoládovo-oříškovou majdou, na to sýr, a cibule. Kdyby se nám zdálo, že ke sladkohořkému, slanému, a ostrému něco chybí, můžeme si to pokapat limetkou. Já to ze zdvořilosti dojím vše, Peťa vyzobe jen maso.

Po večeři nám ukazují okolí a povídáme si u stolu nad tequillou, kterou Tito dělá tak, že do sklenice s ledem namačká pomeranč a limetku, naleje tam tequillu, přidá špetku soli (pro následující drinky sůl odmítám) a celé to ještě zaleje grepovou limonádou. Spíme pak v pokoji u jeho matky, která bydlí asi tři kilometry od restaurace.

Další den zůstaneme u nich, jak jsme se domluvili večer, a hned ráno se jdeme projet na koních k Titovu příteli na ranč. Rančů je v téhle oblasti Mexika víc než tortill. Kolem cesty je vše olemované ploty a jeden ranč navazuje na druhý. Po projížďce na koních jdeme na exkurzi do sýrárny, kde si vyzkouším pár sýrařských procedur a k večeru se jdeme ještě projet na kole. Večeříme pozole, taková gulášová polévka s kukuřicí a cibulí. Ta byla moc dobrá. V noci nás Tito bere na projížďku jeepem do džungle. Největší výhoda couchsurfingu je poznání místních lidí a jejich zvyky a že nám ukážou spoustu věcí, ke kterým bychom se ani nedostali.

28. ledna opouštíme Mexiko. Jedeme z Chetumalu autobusem do prvního města v Belize – Corozal. Na hranicích se jdeme legitimovat a s velkým očekáváním po nás chce celník výstupní poplatek. Nato mu sdělíme, že nic platit nemusíme, protože jsme poplatek měli zahrnutý v letence. Peníze vyžaduje nadále a trochu se s ním hádáme. Řidič autobusu nelení a postrkuje nás, ať zaplatíme, že musí jet. Dlouho to nevydrží a už nám krosny láduje z busu ven. V tom se začínáme hádat s autobusovým stevardem, který kasíruje cestující, ať nám vrátí část peněz z jízdenky, když nás dovezl jen na hranice a chce nám ujet. Řidič autobusu troubí a popojíždí pomalu ke mně, protože mu blokuju cestu. Celník křičí, že poplatek musíme zaplatit a Peťa se pořád dohaduje o cenu jízdného k hranicím. Prostě chaos. Jel s námi ještě jeden Němec, který utíkal do pohraniční banky zaplatit výstupní taxu 380 pesos, ale bohužel se nestihl vrátit včas, tak mu autobus ujel. A to měl zaplacenou jízdenku až do Belize city. Mezitím, když autobus ujel a bylo nám vráceno několik pesos, kýve na nás celník, že nás tedy pustí, ale jen pro teď. Příště si to zaplatíme! Dělá nyní dobráka, když se snažíme dovolat na velvyslanectví. Takže bez poplatku! Chudák Němec zaplatil výstupní taxu a dvakrát cestu do Belize city.

Jé, jak já nesnáším přechody do jiných států. Corozal je zajímavé místo, leč nic moc vzhledné, dle centra které procházíme. Nejlevnější hotel stojí 25 US dolarů a je tady spoustu černochů, kteří se na nás dívají, jak kdybychom je přišli odvést na plantáž. Dva se s námi i dají do řeči a po jednoduchých otázkách „odkud jsme a kdo jsme“, se ptají, zda nechceme hašiš. Zdvořile odmítáme, vybereme peníze (1 US dolar/2 belizské dolary), nakoupíme potraviny a jdeme za město. Cestou u nás zastaví nějaký týpek na motorce a ptá se, zda nepotřebujeme pomoc. Jen se ptáme na nějaký kemp a hned nás zve domů, pokud budeme chtít. Trochu se nám to nezdá, tak se jdeme podívat do jednoho kempu poblíž, o kterém nám ještě řekl, ale nakonec se rozhodneme jít k němu na zahradu, kam nás zval. Jmenuje se Elden a bydlí ve vesničce Ranchito, kde má i ženu Letisii a dvě děti. Hned vedle bydlí jeho rodiče Delia a Abel, který je ze Salvádoru. O barák vedle bydlí Deliina sestra s rodinou, o další barák vedle sestra Eldena Melisa s manželem Davidem, ten je z Kostariky, a jejich dvě děti. Pak je tady ještě pár dalších baráčků v ulicích, kde žijí tety a bratranci a je to tady taková obrovská rodina v části obce Ranchito. Nestačíme se divit. Na louce za domy u palmového hájku si stavíme stan, kde před chvílí Abel posekl trávník. Delia nám mezitím říká, že její syn Elden učí malé skauty, jak přežít v přírodě. Na zahradě mají „výcvikový tábor“, kde se učí se dřevem dělat potřebné věci do džungle. Taky přednáší v kostele. Jsou to Adventisté sedmého dne. A my jsme toho kluka na motorce tak podezírali z nekalých úmyslů. Asi je to proto, že na to není člověk z Česka zvyklý a přijde mu to divné - až podezřelé.

Další dva dny trávíme s touhle obrovskou famílií a několika dětmi. Především s Delií, se kterou pečeme bochánky s kokosem a Abelem, jejím mužem, který spí každých dvacet minut. Vyrábí betonové vaničky a dlaždice, které brousí a leští. Pak si jde vždycky bucnout. Varují nás především před černochy, kteří tady moc nepracují a snaží se okrádat turisty. Prý jsou vždycky ze začátku přátelští, pak nabízí drogy a pak je odvedou někam, kde jim je dají a tak. Před pěti lety v Corozalu prý dali do pití nějaké holce drogu, po které usnula, a pak jí vybrali celý pokoj na hotelu. Hned jsem si vzpomněl na ty dva mladé z města.

V sobotu mají Adventisté velký svátek – Sabat. Všechno jídlo si připraví v pátek, poklidí, navaří atd. a v sobotu nesmí dělat nic. O půl deváté s nimi jdeme do kostela. Tam se zpívá, chvíli je nějaké kázání, chvilku se zase modlí a dnes mají dokonce i hosta, který vypráví o ženě, které se zjevil Kristus. Všechno kvůli nám překládají do angličtiny, takže vše trvá jednou tak dlouho a v kostele jsme do dvanácti. Polední hodinu už spousta lidí při kázání podřimuje. Eldenova rodina se hodně angažuje v kostele. Melisa zpívá, David pronáší modlitbu a sám Elden má asi hodinovou přednášku na téma: Kdo jsme? Taky hraje na klávesy a zpívá. Spoustu lidí, včetně Eldenovy rodiny jsou oblečeni do skautských oděvů se šerpou s bobříky. Skautství je tady dost populární a spojili to s kostelem. Hned jsem si vzpomněl na ten vtip, že „skaut je dítě oblečené jako…“, ale neměl jsem to srdce jim ten vtip říct.

Večer ještě mají v budově naproti kostelu, azylové centrum pomoci při hurikánu, přednášky ohledně vzniku Adventistů sedmého dne a postupné proniknutí do Belize v roce 1931 (v té době Britský Honduras). V noci ještě pořádají občerstvení pro všechny a děti si hrají různé hry venku. Namáhavá sobota pro ně.

Po třech dnech se s nimi musíme rozloučit, i když se mi ani nechce. Dnes mají oslavu narozenin Deliiny matky, která má 87, a to už nám přišlo blbé smrdět tam ještě dnes. Loučíme se a mizíme, taky potřebujeme chvilku klidu po téhle smršti.

Stopujeme a daří se. Čtyři stopy, čtyři pick-upy, čtyřikrát sedění na korbě a po čtyřech hodinách jsme v městečku Lucky Strike, nedaleko mayských ruin Altun Ha. Poslední stop byli dva černoši a černoška z Belize City, kteří se jeli projet k ruinám. Všichni pili lahváče, kouřili doutník a trávu a poslouchali reggae. Stavili se ještě za nějakým starým dědou, který nám nabízí spaní na jeho zahradě. To se nám ale třikrát nechce.

Nedaleko baru, kde zastavili na pivo a kulečník, je kemp, kam se jdeme zeptat, za kolik nám povolí postavit stan. Paní Marta z kempu nám říká, že už to tady nefunguje, ale že prý můžeme. Dá nám i lepší cenu. Když si jdeme pro věci k baru, ještě nás dojíždí a říká, že si můžeme vzít domek, který byl dřív pro personál. Je to vybydlený 3+kk a koupelka se záchodem. Domek je položen v zahradě z palem a ovocných stromů. Je tu motýlí voliéra, která už nefunguje, jezírko, kde bývali krokodýli, džungle s opicemi a zavřená velká restaurace s terasami. Celý areál má asi 8 hektarů. Dřív to tady muselo být moc hezké.

Kamarádi Marty bydlí skoro rok v hlavním domě v zahradě, tak tady nejsme sami. Říkají nám, že to tady skončilo asi před pěti lety. Podíl na uzavření mají restaurace u archeologického místa Altun Ha. Když tam nebyly, autobusy a návštěvníci se zastavovali přímo zde. Jinak jsou to Světci Jehovovi, kteří zde šíří svou víru. Takže celkem zajímavé náboženské dny v Belize.

Další den se jdeme podívat na ruiny, vzdálené asi dva kilometry. Jsou klidné. Pouze pár návštěvníků. Všechna tato mayská místa v Belize stojí stejně: 5 belizských dolarů pro místní a 10 pro turisty. Je to šikana, ale co už. Belizská ZOO stojí dokonce 7 pro místní a 30 pro turisty! To už nedáme.

Přesouváme se až do hlavního města Belmopan a dle toho co vidím, je to na hlavní město zapadákov. Dva Číňani, které jsme stopli a vezli nás sem, prohlásili, že je to jen větší vesnice. V Belmopanu trávíme možná hodinu i s nákupem a se vším všudy a otáčíme to pryč. Pokračujeme dál k hranicím Guatemaly. Daří se nám stopnout postarší manžele Reimerovy, kteří zde žijí už dlouho. Klaas Reimer někdy od roku 1958, kdy se sem přestěhoval s rodiči. Má zde několik pozemků a krám se zdravou výživou. Zvou nás k sobě na zahradu zakempovat.

Takové věci se neodmítají, tak kývneme. Chvíli nás ještě pan Reimer vozí po tomto kraji kolem města Spanish Lookout a ukazuje zajímavá místa jako park s rybníkem, kde se konají veletrhy, nebo firmu na výrobu dřevěných domků. Je to tady takové zajímavé místo v Belize. Žije zde spoustu přistěhovalců a mají zde svou komunitu. Většina lidí jsou tu Presbyteriáni, včetně Reimerových, a ženy zde chodí v dlouhých šatech a v krátkém černém šátku na hlavě. Téměř všechny mají kůži i v těchto podmínkách bělejší než prostěradlo vyprané v Arielu. Spousta má i rezavé, či blond vlasy. Sám Klaas je z patnácti dětí a tady ve vesnici Spanish Lookout je normální, že každá rodina „udělá“ jeden fotbalový mančaft. Ale kraj mají hezký, se spoustou zemědělských ploch, které využívají, a je to i jejich hlavní obživa (jak pro sebe tak pro export, např. kukuřice).

Nedaleko domu, asi dvě míle (počítá se tu v mílích, stupně Fahrenheit, stopy, galony, aj. z doby Britské kolonie) je řeka s pláží, kam se jdeme při dalším horkém dnu, 90°F, okoupat a spočinout. Pak se procházíme po kraji a jdeme si něco málo nakoupit na snídani. Zahřešíme a v jednom fast foodu si dáme burgera s hranolky a pak vynikající krémovou zmrzlinu. Tu lížeme ještě v autě, které jsme si stopli zpět k Reimerovým. Veze nás muž, který pracuje pro firmu se solárními panely a jako vedlejšák si přivydělává jako policista, nebo to aspoň říká, když zapíná vevnitř auta majáček. Abychom mu věřili, vytahuje bouchačku a usměje se na důkaz toho, že se nemusíme bát. To mám vždy rád, když někdo umí pomocí pistole ubezpečit druhého. Polkneme sousto zmrzliny a naštěstí jsme už na farmě. A další den je pryč.

Belize se chýlí ke konci a zanedlouho přecházíme do Guatemaly. I v draží zemi střední Ameriky, jako je Belize, se dostáváme v průměru pod dvě stě korun na den za osobu (především vstupy a jídlo). Takže se nám celkem daří šetřit nyní, což je dobře. Snad to tak půjde dál i v dalších státech.