Dopisy ze Střední Ameriky 2016 - Kostarika, Panama - první část je za náma

Čaute po Velikonocích.

Tak nakonec jsme dojeli do cíle prvního úseku naší dovolené. Za necelé tři měsíce jsme projeli osm států – těch menších na cestě – a teď nás vlastně čeká hlavní část cesty. Trochu se dá říct, že střední Amerika byla předehra a nyní se chystáme na samotný hlavní akt. Než se ale dostaneme do jižní Ameriky, je potřeba informovat vás o tom, co se stalo v posledních týdnech V Kostarice a Panamě.

 

Kostariku začínáme ve městě Liberia. Město toho všehovšudy moc nenabízí. Je zde klasické náměstí (central park) s altánkem a kostelem, stará pevnost - t. č. sloužící jako muzeum - nedaleko central parku a pár drahých hotelů a hostelů. Byli jsme připraveni, že se naše peněženka dost provětrá. To jsme ale netušili, jak se nám v Libérii zadaří. Když procházíme jednou ulicí, všimneme si domu, který má na okně nalepený papír a na něm je nápis „k pronájmu“ (ve španělštině tedy). Na verandě tohoto domu sedí jedna babča a čeká, než její manžel provede domem potencionální zákazníky. Mezitím se ji vyptáváme, co by chtěli za přespání za jednu noc. Prý se musíme domluvit s mužem. Bruno, jak se osmdesátiletý pán později představil, s tím problém nemá a s ženou Indianou nás tady nechávají přespat v jednom pokoji na zemi zadarmo. Celý domek má dva pokoje, sociálku a obývák s kuchyní. Venku terasa. Do večera si s nimi ještě povídáme a pak si jdeme projít noční Libérii. Nechávají nám klíče a říkají, že se staví zítra kolem desáté.

Ráno jdeme projít město a nakoupit. Ve tři čtvrtě na deset se vracíme a už na nás Bruno s Indianou čekají. Báli se, že už jsme odjeli, protože nemají jiný klíč. Přinesli nám kávu a něco ke snídani. Děkujeme nastotisíckrát a loučíme se s nimi. Stejně jako v Nikaragui, tak i v Kostarice se dá poměrně dobře stopovat. Dnes stopujme až k městu Nicoya, kde máme domluvené spaní u místní rodiny. Tam nás přivítá tchýně od Enriqua, který si dnes jel na koncert Iron Maiden do hlavního města San José. Když se vrátí jeho manželka Kattia z práce, bere nás na čumendu do Nicoye, kde omrkneme starý kostel, ve kterém se brali, a nejstarší dům ve městě. Večer děláme špagety a popíjíme sangrii.

Další den jedeme svá horká těla schladit na pláž Tamarindo. Celá západní pacifická strana snad všech států střední Ameriky je obsazena surfaři. Tady to není výjimka. Klidíme se trochu stranou od nich, ať nedostaneme prknem po čuni, pod jeden strom, kde leží i pár postarších turistů. Aspoň si můžeme hlídat navzájem věci. Je zde i jeden pár z Minnesoty. Chvíli se s nimi bavíme a pán zná dokonce ČR a jede další týden na nějaké psychologické školení do Česka. Je to voják v USA a pochází z Maroka. V Česku již kdysi byl, respektive v Československu. Jeho žena dělá u Delta aerolinek a cestují si zdarma po světě. Taky nás zvou k nim domů, až někdy pojedeme do Spojených států. Už nám to v Nicaragui nabízela jedna rodina z Dallasu a pak jeden pár z Kanady. Že by se mi rodil plán na další cestu?

Když se vrátíme k Enriqueho rodině, zrovna dělají večeři. Enrique je ještě rozbitý z Maidnů, ale pomůže mu panák slivovice. Přesněji řečeno tři poslední panáky, co jsem měl. Na večeři dostaneme salát, kuřecí výpečky, rýži, fazolovou pastu, tuňáka a picadillo (takový salát z chayete – vypadá to jako papriko-jablko). Pak nám dají ještě ochutnat yuca, což je jakoby kořen, který nakrájí na kousky a osmaží. Chutí to připomíná hranolky. Celé to zase zalijeme sangrií a navrch panákem rumu.

Ráno se loučíme a odjíždíme dál. Další stopovací mašinérie skončí až v Jaco. Menší městečko, které je nabité surfaři, bary, obchody a hotely, které jsou drahé, jak týdenní flám. Bereme nejlevnější dorm za 12 dolarů na osobu a pak se jdeme zchladit na pláž. Přes den je zde teplota kolem 35 °C. Dva dny se nám tady být nechce, tak jedeme dál. Dojedeme až před hranice s jedním profesorem a jeho synem. Ti nám domlouvají nějaký levnější hotel a poučují o bezpečnosti v pohraničí. Klasika klasik o nebezpečí. Pět dní nám tady bohatě stačí a šupajdá do Panamy, tedy potom, co nás ještě stáhnou o osm dolarů na kostarických hranicích.

Zajímavé je, že výstupní taxa se platí za migrační budovou, a to ve stojící dodávce, ve které sedí zrzavá a pihatá paní a šklebí se na nás, jak kdyby chtěla sušenku. Chudák zpocená a zavřená v neklimatizované dodávce vykukuje z okýnka a žádá o peníze, aby nám mohla vytisknout lístek, který máme předložit na migračním. Platíme v colónech, kostarické měně, poplatek a přebíráme lístek. Tam je uvedeno 7 dolarů. Peťa se malinko už vztekne a ptá se, že nám to jakoby započítala špatným kurzem. Nevychází to na 7 dolarů. Taky že ne, je to osm dolarů, chichotá se veverka. Dolar je poplatek za cosi, co asi litá ve vzduchu. Nerozumíme. Pak ji Peťa řekne, že je zloděj a odejde k okýnku pro výstupní razítko.

Na panamské straně hranic je fronta dlouhá jak na pivo na fesťáku. Po hodině jsme o další dva dolary chudší a s dalším razítkem v pase. Zkoušíme stop v novém státě a velice rychle se daří. Luis a jeho dcera Janie jedou do La Concepción do banky, ale nakonec nás hodí až do města David (o dalších dvacet kilometrů dál), na výpadovku na Boquete, o kterém nám povídali, že je to moc pěkné horské městečko. Luis je z Hondurasu a dělá tady misionáře – je to Baptista.

V Boquete zůstaneme dvě noci, abychom si mohli projít okolí tohoto města. Je klidné a pěkné. Co je zde však nejpříjemnější, je klima, jelikož město leží ve výšce kolem 1200 metrů nad mořem. Takže přes den akorát na procházení v kraťasech a triku a večer malinko chladněji. Našli jsme tady malý hotel bokem centra u malého potoku a s krásnou zahradou tropických rostlin. Další den hned ráno se jdeme projít po okolí a nadýchat se čerstvého vzduchu.

Z Boquete se pak vracíme zpět do nížin, hicu a prachu. Opět rychlý stop. Dva manželé, co nám zastavili, jsou veteráni z USA (muž dokonce sloužil ve Vietnamu v roce 1966 – 1967) a dožívají si zde v klidu důchod. Pán jede z rovna do města David zaplatit dvě pokuty za rychlost, tak nás berou s sebou. A to byl poslední rychlý stop. Pak už je stopování v Panamě čistá hrůza a pod hodinu zastavíme málokoho. Ve městě David máme rekord – 4 hodiny čekání a posunování se po silnici, než nám zastavil kamión, který nás bere do Santiaga. Než najdeme něco ke spaní a najíme se, je deset hodin a jsme utahaní jak psi.

 

Santiago je přes den daleko hezčí než v noci, kdy jsme hledali místo na spaní. Klasicky je tu central park s altánkem a kostelem a nedaleko je krásná budova střední školy. Vypadá spíše jako zámek. Je zde spousta studentů v uniformách pohybujících se po areálu školy. Na velkém nádvoří mezi budovami tu mají hřiště na basket, fotbal, tenis i plavecký bazén. Jsou zde také budovy s internátem zvlášť holčičím a zvlášť klučičím. Všechny objekty jsou propojeny venkovními chodbami.

Ze Santiaga míříme do Penonomé, kde spíme u jednoho Němce, který je naštvaný na celý svět a každý je podle něho idiot. Žije zde tři roky a prodává motorky a náhradní díly. Od něj jedeme omrknout panamskou pláž. Vybrali jsme místo Santa Clara. Tam nás dovezl jeden policista jedoucí do práce do Panama City. Mladší kluk v civilu se pak nestyděl si říct o deset dolarů na benzín. To se nám často nestává tady, ale vysvětlíme mu, že jsme jej stopli a že není taxikář, ale policista. Ogárek sklopil uši, zamumlal něco nejspíš sprostého a odjel pryč. My nevěřícně stojíme a rozhlížíme se, kde přenocujeme, jelikož je zde jen pár resortů. V jednom nám řekli, že chtějí za noc 80 dolarů. A žrát budeme písek z pláže či co? Sakra mít stan, dal by se bouchnout rovnou na pláž a byl by klid.

Zkoušíme fígl, který využíváme v krajním řešení. Jakmile zatmíme nebo není v dosahu žádná možnost přespat v hotelu či venku (používáno i v Asii), obrátíme se na boha. Když jsme sem jeli s tím policistou hrajícím si na taxikáře, viděli jsme nějaké křesťanské stavení. Zkusíme se poptat na spaní tam. Je to velký areál s několika chatkami, společenskou místností, venkovním kostelem a několika hřišti na hraní. Takový křesťanský soukromý resort, který je nyní prázdný. Ptáme se pána, který zde bydlí a hlídá, zda by mu nevadilo, kdybychom tady přespali a kolik by to stálo. Ukáže nám jednu ubikaci v chatce pojmenovanou „Mateo“ a ptá se, kolik bychom dali. Cena se špatně odhaduje, tak se ptám, zda si to můžeme odpracovat. Pozemek je velký a práce tady nějaká musí být. Pán se usměje a kývne. Odvede nás k bazénu, kterému praskly okolo něj trubky na cirkulaci a čištění vody, a je teď trochu rozkopaný. Místa, kde jsou trubky již vyměněny, jsou zasypány a chybí jen vrátit zámkovou betonovou dlažbu na místo. Ukazuje nám tedy místa, kde máme nabouchat a vyrovnat betonové kostky. Kývneme.

Po třech hodinách na slunci jsem mokřejší, než kdybych spadnul do toho bazénu (měl jsem sto chutí to udělat – taková provokace od vody). Každopádně máme hotovo. Pán nás pochválí a má radost. O víkendu mu tady má totiž přijet kolem 150 lidí na rekreaci. My si jdeme odpočinout na pláž, než se úplně setmí. Večer si s ním ještě povídáme u chatky. Bydlí zde sám s ženou a učí se na nějaké testy na provozního a místního průvodce. Moc sympatický pán, jen jsem bohužel zapomněl jeho jméno.

Ráno si ještě necháme sbalené věci v chatce a jdeme si projít okolí a trochu omýt v moři. Čert ví, kdy se k nějakému zase dostaneme. Na večer jdeme k jedné rodince přes CS, bydlící asi dva kilometry daleko od místa, kde jsme spali. Jsou to Američani, kteří bydleli v Ciudad de Mexiko a teď se přestěhovali sem. Ben, Suzan, která je nyní v osmém měsíci těhotenství a dvouroční dcera Myra. Jsme u nich i následující den. Já si hraju s Myrou, Peťa drhne podlahu, Suzan jela do města a Ben vaří oběd. Odpoledne jdeme nakoupit suroviny na bramboráky a pak trávíme volnou chvíli v jejich bazénu s Myrou (Majrou), aby si Suzan odpočala. Ben spí. Suzan je teď nějaká divná. Nevím, zda je to těhotenstvím, nebo tím, že jsem asi urazil její umělecké sklony. Na ledničce totiž mají magnetem přidělaný obrázek nejspíš krávy a rozmazaného slunce, který přesně vypadá, jako by jej kreslilo dítě. Ptám se, zda je to první obrázek Myry a usměji se nad tou roztomilostí. Ona však s vážností a zaražením odvětí: „Ne, to jsem kreslila já.“ Naše společné „hmm“ s Peťou to nezachránilo. Co nás však večer překvapilo, když jsme si s nimi povídali, bylo, že porod v Panamě v soukromé klinice stojí 4000 dolarů. Bych asi radši vrhl na pláži. 

Od této rodinky míříme ještě na chvilku do hor. Do městečka El Valle. Je celkem podobné Boquete, ale víc roztahané. Kolem je pár vrcholků, ale nic velkého. El Valle je položeno sice níže, než Boquete, ale i tak je tady teplota nižší – kolem 27 stupňů. Hostel jsme našli bokem v orchidejové zahradě. Je zde klid a prázdno. Po snídani si dáme jednodenní lehčí trek po přilehlých horách. Jdeme džunglí kolem nevýrazných vodopádů (období sucha), až se dostaneme do pásu, kde již nejsou stromy. Je krásný výhled na El Valle a hřebenovou cestu, kterou jdeme další hodinu a pak sejdeme zpět do městečka. Po dvou dnech pak opouštíme El Valle a jedeme do Panama City.

V Ciudad de Panama Peťa našla skvělý CS u jednoho Francouze Olivera, který zde žije už dva roky. Cestoval po jižní Americe, došly mu peníze, a když dostal nabídku v Panama City, tak zde zůstal. Sice jede další den do Argentiny za kámošem, ale můžeme využívat jeho dům. Dokonce má někdo přijet i z Kostariky a Litvy. Neřeší, že není doma, kdokoliv sem může přijet a přespat u něj. My zde budeme 4 dny. (Když píšu teď článek, zrovna Oliver odchází z jeho domu na letiště a nechává nás zde a loučí se s námi. Divný pocit.)

První den v Panama City jdeme projít historickou část města Casco Antiguo. Dostat se tam je hodně složitá záležitost. Vypadá to, jako by si to člověk musel zasloužit, když tam jede. Oliver nám nechává kartičky na metro a metrobus. Jen si je nabít nám zabere hodinu, protože některé se dají nabít v supermarketě, některé jen na terminálu. Na terminálu v automatu bojujeme s nabitím karty. To se nedaří, jen to sežralo dva dolary a nic. Jdeme k okýnku, kde by se na to měli podívat. Prý karta není nabitá, říká nám paní informaci, kterou jsme s ní přišli řešit, ale co dál? Pošle nás tedy na informace. Z informací nás pošlou do patra do jiných informací s kanceláří. Tam musíme předložit i kopii pasu a asi deset minut čekáme, než to vyřeší. Pak nám vrací dva dolary a pošlou nás si kartu dobít do okýnka k paní. Super, teď jen bus. „Jen“ je však slovo na terminálu v Albrooku hodně ošemetné. Při ptaní se na místo, kam bychom chtěli jet, nás všichni posílají na všechny strany a tak běháme od busu k busu, od zastávky k zastávce a pořád dokola. Nechápu, že na žádné zastávce, ani potom v centru, nemají na zastávkách nějaký papír, který by říkal, co zde staví za autobusy a kam jedou. Nebo nějaká čísla linek, nebo cokoli. Nějakou nápovědu. Tak ani místní povětšinou neví, co jim zastavuje, a ptají se řidiče, kam vůbec jede.

Avšak nakonec se zadaří a procházíme si část Panama City, kterou jsme měli v plánu. Stará část je moc hezká. Koloniální styl. Část baráků na spadnutí, část v rekonstrukci a pár opravených. Vše namixováno dohromady. Do toho lze pozorovat z téhle staré zástavby místo, které je naproti přes záliv, kde se sluní několik desítek mrakodrapů. Dnes jsem z Panamy mile překvapen i zděšen zároveň. Cesta zpět k domu opět tipovačka busů a zastávek a posunky rukou lidí, kteří se snaží vysvětlit, kde asi máme jít. A jedeme i metrem – jednu zastávku.

Večer Oliver odjíždí pryč a máme dům pro sebe. Zítra má přijet nějaký týpek z Kostariky, ale nevíme kdy. Další dny jen couráme po Panama City. Procházíme část Amador s nedalekými ostrůvky a pak část zvanou Balboa. Ta je hlavně tvořená budovami a areály týkající se kanálu (panamského průplavu) – takže spíše industriální část. Zajdeme si i na most nad průplavem a k administrativní budově panamského průplavu. Tam máme možnost shlédnout divadlo mezi skejťáky a policisty, neboť je u monumentu pod budovou zakázáno jezdit na skateboardech i na kole (je tam i speciální cedulka). Kluci se snaží policisty potrápit, tak si i pro své odložené věci na zídce dojedou na prkně. A schválně se pořádně odrazí, aby projeli kolem uniformovaných pěšáků. Mrkneme taky na vyvýšeninu Ancón, odkud je krásný výhled na celé hlavní město. Pak jen zálohujeme a třídíme nasbíraný materiál.

Tak pomalu opouštíme nejen stát, ale i oblast centrální Ameriky. Po čtvrt roku se přesuneme do jižní Ameriky, kterou odstartujeme v kolumbijském městě Medellín.

Mějte se skoro tak dobře jako my a příští zápisek z jižnějšího místa.

Čágo

T&P