Gruzie 2014 - Skalní města
Cesta z nejvyššího pohoří Gruzie do mořské části země byla velice rychlá a chvílemi i drastická. Něco přes patnáct hodin jízdy dvěma maršutkama ze severovýchodního bodu do jihozápadního. V půl čtvrté ráno jsme vyhozeni někde v Batumi.
22. 08. (pátek) – Poslední tahouni se vrací z barů a flámů. Početné skupinky lidí se kolem nás míhají, jako by nás ani neviděli. Ve čtyři hodiny nad ránem sedíme u malého parku na lavičce a pozorujeme přístav a poklidné moře, které ještě spí. Ani vlnku neudělá. Vlny dělají Gruzínci na prázdninách, co si tady užívají do brzkých ranních hodin dovolenou. Sem tam se zastaví u vedlejší lavičky a klábosí. Dopíjí poslední pivo, dokouří a odejdou pryč. Vystřídá je za pár minut jiná skupina, která provádí téměř totéž, akorát v jiném uskupení pohlaví. Za našimi zády je silnice. Hlavní cesta, po které se dojíždí do přístavního města Batumi a i v tuto hodinu se po ní vozí auta. Především ta hodně hlučná s mladými šoféry za volantem a spolujezdkyněmi vypadající jako kdyby vypadly z plakátu na „Rychle a zběsile“.
Pomalu se černá tma přemalovává na tmavě modrou. Následně na šedomodrou. Rýsuje se krajina a první světelné jehly propichují mraky. Bez jakéhokoli zvuku šlapání, či skřípotu řetězu, dojeli první místní rybáři. Usedají na skládací židle a napichují návnadu. Moře se probudilo a začalo vydávat zvuky šplouchání. Přeletěli rackové. V dálce se na moři prohání loďka, nejspíš s rybáři. V blízkosti se prohání poslední návštěvník nočního baru a míří do postele. Na boso v parku chodí pán po trávě a do pórů kůže na chodidlech a nártech zachytává rosu. V ruce třímá boty a se skloněnou vrásčitou hlavou chodí dokola. Vypadá to na jeho denní rituál již řadu let.
Započal nový den.
foto: Batumi
V přímořském přístavním letovisku pobývat nechceme, a proto z lavičky na nábřeží odcházíme na sběrné místo maršutek. Vychází nám to přesně. V sedm odjíždí první sběrný vůz k hranicím Turecka, do Sarpi.
Kdybych mohl říct něco slušného o Sarpi, tak akorát že je to hlučná díra u tureckých hranic, kde se kumulují kamióny a autobusy. Hned za rozkopanou pláží je velká cesta, která bez kapky drzosti nelze přejít. Vracíme se tedy směr Batumi, do poklidnějšího menšího města – Gonio. Tam hledáme asi dvě hodiny hotel, penzion, nebo nějaké spaní u místních. Všude je obsazeno, nebo to aspoň říkají. Taky je dost brzo a spousta lidí ještě spí.
Nakonec seženeme za klasickou cenu na Gruzii (20 GEL/osoba/noc) ubytování v jednom domku asi kilometr od pláže. A hlavně dál od hlavní cesty. Střídáme pokoj s jednou polkou, která zde tráví s dětmi a mužem dovolenou. Pokoj pěkný. Společnou kuchyni a sociálky sdílíme s ostatními nájemníky hotelu. Je zde asi 10 dalších lidí (Armenů a Izraelců). Odcházíme na pláž.
Konečně rochním nohy v moři tak, jak sem si to vysnil v horách, když jsem si propichoval puchýře. Nyní mé zpuchřelé nohy čabrám ve slané vodě a čekám léčebný proces. Po tom nočním přejezdu jsme oba unavení tak střídáme pózy na pláži ze spící na čtecí, ze čtecí na plavací a z plavací zpět na spací. Je zde spousta Rusů. Ještě se asi nesmířili s tím, že Gruzie jim už nepatří. Zatím.
Celý den je v Goniu zamračeno, ale i tak je zde teplo a večer cítím opálenou kůži. Po západu slunce je příjemné teplo a svěží vzduch moře poletuje po panelové promenádě, která je bez života. Na to, kolik je tady turistů, je zde mrtvo. Čekal jsem nějaké stánky, obchůdky, pochutiny. Nic.
Na večeři jen zalezeme do restaurace na pláži s ruským personálem. Dáme si pizzu a pivo a jdeme se vyspat na pokoj.
foto: Gonio
23. 08. (sobota) – Po snídani vyrážíme za kulturou, ať část u moře neproválíme na pláži. Město Gonio je známo svou pevností z 1. století, která dostala název Gonio až ve 14. století. Pevnost sloužila jako opevněné město vojákům římské říše. Komplex je komplet obestavěný vysokou zdí a několika věžemi. Ve vnitřní části je velká zahrada, kde je několik míst s vykopávkami, o které se i dnes starají lidé se štětečky.
Odpoledne opět odpočíváme u moře. Prsty na nohou se mi hojí. Jako včera i dnes je pod mrakem a dost se to nad přilehlými kopci honí tmavými kumuly. Černé mraky značí déšť, ale takhle strašily i včera. Celý den se počasí drží. Rozprší se pořádně, až když usedneme ke stolu v plážové dřevěné restauraci na konci města na večeři.
foto: přejezd pohoří Meskhetis
24. 08. (neděle) – Došly nám peníze. Ráno ještě obcházím směnárny. Kurz se nám nepatrně zhoršil za ty dva týdny. Po snídani odcházíme stopovat směr do Batumi, odkud míříme přes pohoří Meskhetis do města Akhaltsikhe. Stop je zde prozatím dobrý a nečekáme déle než 20 minut. Hlavní příčinou je malá frekvence aut.
Do Akhaltsikhe dojedeme s pánem v transitu, který převáží motor z Batumi. Stopli jsme jej u Kveda-Agara. Překlenout pohoří Meskhetis trvalo asi čtyři hodiny. Před pátou hodinou jsme v Akhaltsikhe a stíháme poslední maršutku do Vardzie. Dnes nám to pěkně vychází.
Ptáme se jedné babči, kolik stojí lístek, aby si neřekl řidič víc. Stejnou cenu, co nám řekla paní, po nás chce i řidič, ale bez lístku. Asi to má pro sebe, když předtím ani nechtěl, ať si jdeme k okýnku na autobusáku pro tiket.
Za hodinu a půl dojíždíme do Vardzie, malé vesnice, která je proslavená skalnatým městem. Je zde pouze hotel, hospoda s kempem, muzeum a sirné lázně. Kemp u restaurace vychází na 5 Lari. Jdeme vyzkoušet i sirné lázně, které jsou zdarma. Nevěřícně hledím na plechovou, šestihrannou, polorozpadlou budovu, do které nás posílá jedna malá holčička a přesvědčuje nás, že se můžeme jít umýt tam. Opravdu bazén a cítím síru. Chvíli se válíme ve zděném oprýskaném bazénu velikosti 5x5 metrů a pak odpočinutí se jdeme navečeřet.
Večer popíjíme piva se dvěma Němci, co projíždějí tuto oblast na kole. Celkem veselé kopy. Jeden se jmenuje Fabián a druhé jméno mi vypadlo z hlavy. Možná se vyfoukalo, protože se přiřítila bouřka a silný vítr, který odnášel i slunečníky a plastové židle. Na noc se počasí umoudřilo.
foto: sirné lázně ve Vardzii
25. 08. (pondělí) – Dny nám teď letí jako splašené. Už jsme v Gruzii dva týdny a dostáváme se do třetí části. Po horách a moři následují památky.
Vardzia je jeskyní a klášterní systém, kde je vytesáno několik set místností a několik desítek kilometrů chodeb. Město bylo postaveno ve 12. století ve stěně hory Erušet. Je zde vytesán i kostel s barevnými freskami a dodnes zde žije pár mnichů. V minulém století došlo ve Vardzii k zemětřesení a část stěny se sesunula. I tak ale vypadá skalnaté město monumentálně.
Po projití skalnatého města jdeme na autobusovou zastávku, kde čekáme do jedné hodiny na maršutku, kdy by měla vyjet. V pravé poledne jedna přijíždí k nám z Akhaltsikhe. Řidič nám říká, že se nají, ať si dáme věci do busu a počkáme. Odmítáme se slovy, že budeme ještě hodinu stopovat, ale to nám zakazuje, že je to nebezpečné. Pak jde do restaurace na jídlo.
foto: Vardzia
Od Vardzie vyjíždí dva jeepy a hippí volkswagen v zelené barvě. Dle značky aut poznáváme Čechy a Slováky. Zastavují nám a chceme si dát krosny do auta. V tom se vyřídí nasraný řidič maršutky, který od stolu spatřil, jak mu utíkají peníze. Vytahuje nám krosny a začínáme se s ním hádat. Vyhrožuje mužům v jeepu, že zavolá policii, jelikož nemají oprávnění brát lidi. Říkáme jim, ať jedou dál za horizont a počkají na nás, že tam dojdeme. První jeep souhlasí a van taky. Druhý jeep jede pomalu mezi námi a tím vyšinutým gruzínským autobusákem. Šlapeme asi dvě stě metrů a neodbytný řidič pořád za námi a pořád brblá. Neustále na něj řveme, ať jde pryč. Jeden Čech z okýnka na něj v ruštině vyřvává, že jsme svobodní lidé a že jsme Češi, jako oni. To už zdrcený řidič maršutky třímá velký šutr od krajnice v ruce a je připravený to hodit po jejich autě, nebo po nás. Pak se něco v něm zlomí, dochází mu, že se zbytečně za námi vláčí a že už stejně o naše peníze přišel a otáčí se zpět ke svému rozjedenému jídlu.
Nastupujeme do zeleného vanu a jedeme s československým konvojem na zříceninu Khertsivi. Je to velká československá výprava. Tři jeepy (třetí jeep na ně čeká v Akhaltsikhe) a jeden van, dohromady osm mužů a tři holky. Projíždí Pobaltí, Rusko, Gruzii, Arménii a přes Turecko a Balkán míří zpět domů. Tříměsíční cesta se jim už chýlí ke konci. Chvíli si povídáme s někým česky a dost se pobavíme. V Akhaltikhe se s nimi loučíme, jelikož jedou do Batumi a my míříme na sever.
Cestou na výpadovku na Borjomi, ještě zahlédneme nasraného maršuťáka, jak projíždí kolem nás v jedné ulici a škaredě se na nás dívá.
foto: stop se Slováky
Když dokoupíme zásoby jídla, pokračujeme ve stopování. Prvně dojedeme s jedním pánem v transitu do Borjomi, odkud vzápětí odjíždíme autem s mužem a jeho synem do Khashuri. Muž se jmenuje Macho a jeho syn Beka. Oba žijí v Tbilisi a v Khashuri mají dům po Machově rodičích. Zvou nás k sobě na jídlo a nabízejí v domě přespání. Přijmeme nabídku a po několika minutách dojedeme přes zahradu s vinnou révou k jejich vile. Dům je to vskutku velký a zahrada krytá ze všech stran plotem. Člověk si ani nepřijde, že je v nějakém stotisícovém městě.
Macho donesl z města velký hrnec. Předtím se nás Beka ptal, zda jsme měli gruzínské jídlo chinkali? Je to jedno z národních jídel. Mleté maso zabalené v těstě a uvařené v páře. Takové knedlíčky. Večeříme na zahradě u pařezového stolu, pijeme vodku a zapíjíme to pivem. Macho říká, že to je nejlepší pivo v Gruzii a vytáhl pet láhev českého Kozla.
Po večeři nabízí domácí víno z jejich zahrady. Vytahuje nějakou starou láhev a víno nalévá do piely – keramická hnědá miska na pití vína. Víno naleje po okraj a pak mě vyzývá k přiťuknutí.
foto: Peťa, Macho a Beka
„Kamardžos“ prohlásí (na zdraví) a vypije celou misku na ex. Já to pocucávám, jak to mám u vína zvykem. Ovšem v Gruzii se pije do dna, jinak je to urážka, tudíž do mě Beka strká loktem, ať to rychle dopiju. Když to udělám, Macho nalévá další kolo.
Ukazují mi další věci na víno, jako třeba karafu – dokhi, sud – potki, nebo vázu – keuri. Potom Macho objeví v kolně kraví roh, kterému říká chansi. To je na pití vodky, vysvětluje mi Beka a hned z toho zkoušíme pít s Machem vodku.
Po setmění jdeme na chvíli do ulic a obejdeme čtvrť. Pak nám ukazují jejich dům, který má dvě patra, spoustu pokojů a v něm žili pouze Macho a jeho rodiče. V pokojích jsou samé skvosty. Staré hračky, skleněné dózy lahví různých tvarů a další věci. Jako památku mi Macho věnuje skleněný zdobený popelník.
Když už jsme značně vytížení, jdeme spát. Postel je měkká a teplá, svět se točí a víčka padají.
foto: košt vína
26. 08. (úterý) – Macho a Beka nás vezou ráno na nádraží a kupují lístky do Kvakhvreli. K tomu nám koupí snídani, ať se ve vlaku zabavíme jídlem. Loučíme se s nimi a za vše děkujeme. V devět vyjíždíme z Khashuri.
Trochu nevěřícně vystupujeme v Gori, v rodném městě Stalina. Jelikož dle mapy leží nedaleko sebe dvě místa zvaná „Uplistsikhe“ a nevíme, do kterého nás poslali. Ptáme se ještě několikrát ve vlaku a pak i v samotném Gori. Nakonec to necháme na jednom chlapovi u čerpací stanice na plyn, že tam jede a sveze nás tam.
Dopadlo to dobře a jsme správně u dalšího skalnatého města – Uplistsikhe. Opět velký archeologický komplex s klášterem a několika vytesanými dómy. Uplistsikhe je ještě starší než Vardzia a trochu jinak řešená. Je spíše plošně rozprostřená než vertikálně. Touláme se zde asi dvě hodiny a už jsem dost vyčuměný. Když scházíme z areálu, potkáváme Gandalfa i s dvěma Němci. Na pár minut se dáme do řeči a pak jdeme k řece Mtkvari se umýt a poobědvat.
foto: úrodné břehy Mtkvari
Při cestě z Uplistsikhe do Kvakhvreli jsem rád, že nás sem dovezl ten chlap autem, protože je to dost daleko a je děsné horko. Navíc s batohem, to je tak o tři stupně hned víc. Potřebujeme se dostat na cestu na Mtskhetu, tak zkoušíme stopovat. Pár aut si nás nevšímá, jiní zase nechápou, co chceme. Vysvětlit jim, že potřebujeme jen z vesnice na hlavní cestu, se nám nepodaří. Pořád opakují: bus, Gori – Gori, bus, Mtskheta.
Pak nám zastaví nějací Angličani, kteří jsou zde na návštěvě u svého přítele a jedou do Gori a že nás hodí na křižovatku. Jak jednoduché.
Další auto – nový Mercedes. Muž v něm je ze Severní Osetie a žije už několik let v Gruzii, v Tbilisi. Připadá mi jako nějaký mafián, ale je to celkem sympaťák. Jede poměrně rychle a do třičtvrtě hodiny jsme v jednom z nejstarších měst v Gruzi - Mtskheta.
Když se ubytujeme a omrkneme malý penzion, jdeme prozkoumat i starodávné město. Mtskheta je poměrně malá a dá se projít rychle. Nedaleko hotelu je centrum, kde stojí hlavní stavba – katedrála Svetitskhoveli. Dále procházíme přilehlé malé uličky s obchody se suvenýry. Další zajímavá místa jsou kostely Samtavro, St. Nino a jiné svatostánky. Mtskheta je především duchovním místem věřících. Ve starověku bývala i hlavním městem Gruzie.
Večeříme v restauraci v části Khareba. Když usedáme ke stolu, začíná bouřka, kterou tady aspoň přečkáme. Dáváme si chačapuri a kebab. Strašně se nacpu a je mi těžko. Bolí mě břicho, tak se to snažím vychodit. Od restaurace je krásný výhled na monastir nad městem a řekou Aragvi pojmenovaný Jvari.
Večer na pokoji je mi špatně. Mám pořád těžko v břiše. Pomůže až dávící reflex.
foto: Mtskheta - Svetitskhoveli
27. 08. (středa) – Ze Mtskhety míříme jedním stopem do Tbilisi, které je vzdáleno už jen nepatrný kousek. Dostaneme se do části Didube, kde jsme před týdnem dojeli z Kavkazu. Nedaleko je i stadion Dynama a vlakové nádraží. My však potřebujeme na druhou stranu řeky Mtkvari, do čtvrti Vake, kde jsme si našli na internetu hotel. Nechce se mi ani věřit, jak nám všechno celkem vychází; spoje, nějak nebloudíme a hned nacházíme i hotel v malých uličkách Tbilisi. Je ještě dopoledne, tak máme celý den na courání po městě. Ubytujeme se a chvíli odpočineme. V hotelu dělá jeden usměvavý muž tureckého původu, kterému nic nedělá problém, aspoň to tvrdí. Dostáváme třílůžkový pokoj za cenu dvoulůžkového.
foto: Mtskheta
Odpoledne míříme rovnou po hlavní třídě Rustaveli k náměstí Svobody. Jsou tam informace a centrum staré části Tbilisi. Velice příjemná slečna na informacích nám kroužkuje největší pecky Tbilisi, které když neuvidíme, nesmíme odjet. Z fleku na nás vybaluje všechny odpovědi na otázky, které jsme ji položili – od posledního jedoucího autobusu k letišti, až po otevírací hodiny kantýny na opačné části města. Žena na svém místě.
Prvně směřujeme k dominantní katedrále Sameba (Nejsvětější trojice), poměrně mladé stavby (1995 – 2004 – dokončení stavby). Dále obcházíme spoustu jiných, menších pravoslavných kostelů, z nichž nejzajímavější je asi Metekhi, t.č. v rekonstrukci. Oproti Samebě je stavba daleko starší – 13. Století a leží v srdci historické části Tbilisi. Vedle kostela je socha krále Vakhtanga Gorgasaliho na koni. Další zajímavou stavbou je kostel Sioni, nebo kostel Anchiskhati, který byl postaven v 6. století a je nejstarším duchovní stavbou ve městě.
Kostelů už má Peťa dost, tak směřujeme kolem řeky Mtkvari k parku Dedaena, kde je velký trh stánkařů, kteří prodávají spoustu různých cetek, co našli na půdě. Starý porcelán, mince, dýky, příbory a jiných harampádí. Taky je tu spoustu stánků pro turisty s tradičním gruzínským zbožím a gruzínskou tématikou (obrazy, hadry, čepice, atd.). Tam se to Peti zase líbí moc.
Před setměním pochodujeme směrem k hotelu. Pořád mi není nejlíp od toho vydáveného kebabu, tak ani nemám hlad. Navštívili jsme hospodu, kde točí česká piva. Ani ty mi nepomohla a pořád se cítím, jak kdybych měl explodovat. Snažím se to rozežrat Colou, ale taky to nepomáhá. Lituju, že jsem již dopil slivovici.
foto: v Tbilisi a Sameby
28. 08. (čtvrtek) – V 11 hodin dopoledne odjíždíme od náměstí Svobody maršutkou do klášterního komplexu David Gareja. Zájezd stojí 25 GEL/os a soukromá dopravní společnost jezdí každý den od „Svoboďáku“. David Gareja je vzdálen od Tbilisi 70 km směrem na jihovýchod a leží na hranici s Ázerbájdžánem. Cesta trvá necelé dvě hodiny.
foto: David Gareja
Klášterní komplex David Gareja je tvořen stovkami kostelů, místností a kopulí vytesaných do skály vrchoviny Udabno. Hřeben vrchoviny dělá hranice mezi Gruzií a Ázerbájdžánem. Kolem dokola se rozprostírá polopoušť. Červenohnědá krajina, kde prší velice málo. Pro mnichy je důležitá malá oáza na severní straně, kterou obývají. Rostou zde stromy a rostlin, které pěstují nejen pro sebe, ale i pro domácí zvířata. Vodu zde získávají pomocí skrytých kanálků ve skále, která zachycuje všechny srážky a kapičky mlhy. Vytesané kanálky vodu svádí do zásobních systémů, které jsou umístěny ve skále.
Okružní cesta trvá kolem hodiny. Je horko. Pořád mám rozbitý bachor. Přestávám si konec dovolené užívat. Dobrým znamením je, že se mi už nechce zvracet při vzpomínce na kebab, nebo když cítím nějaké jídlo.
foto: hranice Gruzie - Ázerbájdžán
Po třetí hodině odjíždíme z komplexu pryč pustou krajinou. Celkem respekt k mnichům, co zde žijí ve skále. Stavujeme se do nedalekého města na občerstvení. Dvoupatrový dům stojí na periferii pouště a spodní patro slouží jako restaurace. Vlastní ji Poláci, stejně jako cestovku, která vozí turisty k Davidu Gareja. Buď je to rodina, nebo se domluvili, ať se zde dělá mezizastávka, aby si taky něco přivydělali. Chytře řešené. Turista jim odsud nikam neuteče.
foto: polopoušť
Do Tbilisi se vracíme před setměním. Už ve dveřích nás turecký hoteliér vítá a pořád dokola opakuje: „sorry, sorry“. Nevíme zatím, o co mu pořádně jde, jelikož se od tohohle slova nedokáže odrazit k další větě. Pak z něj vyleze, že nás musel přestěhovat do jiného dvoulůžkového pokoje. Dokola se stále omlouvá a vysvětluje, že potřeboval třílůžkový pro někoho jiného. Ukáže nám nový pokoj a naše věci naskládané na posteli a židlích tak, jak jsme je nechali v původním pokoji. Dokonce nám přestěhoval s našimi věcmi i ruské náplasti ve skříni a kostičku od lega, co byla pod postelí, o kterých se domníval, že jsou naše.
Se slovy „sorry, sorry“ odešel zpět ke svému recepčnímu stolu.
foto: nic
29. 08. (pátek) – Poslední den v Tbilisi a zároveň i v Gruzii. Máme v plánu ještě navštívit pevnost Narikalu a městské lázně. Trochu se pokochat starým městem a k večeru odjet na letiště.
Pevnost Narikala je jedna z památek, které se musí vidět a zakroužkovala nám to oranžovým zvýrazňovačem i slečna z informací. Jako všechny pevnosti leží na vyvýšeném místě a přístup je k ní strmý, ale pohodlný po kočičích hlavách. Byla postavena Araby ve 4. století a dnešní podobu si nese z 8. století, kdy byla přestavěna. Projdeme po hradbách až k místu, kde vede lanovka, která spojuje pevnost a park Rike, ležící na opačné straně řeky. Pár metrů odsud stojí velká plechová socha ženy nazývána Gruzínci „Kartlis Deda“ (Matka Gruzie). V jedné ruce pozvedává misku a v druhé drží meč. U Matky Gruzie naposledy potkáváme Gandalfovu skupinku Němců. Máme podezření, že nás sledují. Oni o nás asi také.
foto: Tbilisi
Na východní stranu pod pevností Narikala leží městské sirné lázně postavené taky muslimy. Součástí stavení je i mešita. Městské hromadné lázně jsou zavřené, tak navštěvujeme jedny ze soukromých koupelen. Sirné lázně leží ve sklepení a jsou rozděleny na mužské a ženské. Platíme kolem dvou Lari a rozdělujeme se. Vysvleču se do naha a vcházím do místnosti, kde je několik sprch, pár okachlíkovaných lehátek, bazének s teplým sirným pramenem a ve vedlejší místnosti sauna. U ní je turecký záchod. Je celkem dost zesraný a nechce se mi tam stoupat bosou nohou, tak močím už před prahem od dveří. Jdu se osprchovat, pak do sauny, kde si povídají dva dědulové. Jeden mě pak vyzpovídává, odkud jsem a o problémech s Rusy na Ukrajině a kdysi i u nich. Taky nám chválí, jak jsme se v devadesátém třetím nenásilně rozdělili se Slováky. Po sauně si dávám sprchu a koupel. Když už mám varhánky, natáhnu si prostěradlo na lehátko a lehnu si na něj. Pozoruju chlapy, jak zde relaxují a přišli si zde pokecat. Tlachají a tlachají – pohoda. Jeden tady dokonce na lehátku i usnul a pořád na mě míří holým zadkem. Místnost mužských lázní je asi deset na pět metrů. Strop tvoří klenby a kopule s odvětráváním sirných výparů. Prostředí moc hezké a hlavně dobové. Cítím se jako ve středověkých lázních. Zajdu tedy ještě na chvilku do páry a osprchovat se. S Peťou jsme si řekli, že maximálně půl hodiny pobydeme a pak se sejdeme venku. Po umytí se osuším a obleču a několik minut ještě na ní čekám na gauči u recepce. Když dlouho nejde, jdu se zeptat recepční, zda už nešla, ale to si nemyslím. Spíš mám za to, že se pořád koupe a relaxuje na lehátku.
foto: únava
Recepční kýve hlavou, že už má světlá přítelkyně je venku. Venku je pořád horko, jak ve skleníku. Přisednu k Peti na lavičku a ptám se, zda jí to nebavilo, že už tady sedí. Odpovídá, že se nemusí sprchovat půl hodiny, tak šla. Pak se mě ptá, zda tam byl bazén.
„Jo, byl“ odpovídám a dodávám „i lehátka a sauna.“
„Co?“ s udiveným pohledem namítá. „Na ženských jsou jen sprchy a dosraný záchod.“
„Ten jsme měli též.“
Muslimové věděli jak postavit lázně pro obě pohlaví.
foto: lázně v Tbilisi
Odpoledne ještě procházíme město a nově postavený moderní most Svobody, určený jen pro pěší. Cestou k hotelu dokoupíme vína a sladkosti pro rodinu a utratíme zbytek peněz. Po večeři v hostelu odcházíme na autobus na letiště. Za tmy opouštíme rozsvícené město Tbilisi, hlavní město Gruzie. Jako pokaždé se mi domů nechce. Nyní nás čeká pouze čekání do ranních hodin na letišti, nekvalitní spánek na umělé trávě pod eskalátorem a ruch lidí.
30. 08. (sobota) – Totálně nevyspaný se sunu přes pasovou kontrolu a kontrolu do letadla. Kvůli problémům s pásy přepravující zavazadla po terminálu a k letadlům máme hodinové zpoždění. Snažím se držet oči ve střehu, ale moc to nejde. Ještě před podáváním jídla na palubě letadla na chvíli usnu. Mám ovšem velký hlad, tak se pere únava s žaludkem. V polospánku vyjím misku s lehkou snídaní a usnu.
„Vítejte na letišti Václava Havla, teplota je patnáct stupňů Celsia,“ rozezvučí se reproduktory nad hlavou. Po 2535 uletěných kilometrech z Tbilisi se s námi posádka loučí. Vstávám, protírám oči a opouštím letadlo. Hala, vyzvednutí krosny, autobus, konec.
foto: katedrála Sameba