Makedonie 2011 - Přejezd

„Už jsem dlouho nebyl na Balkáně…,“ došlo mi, když jsem vybíral cíl letošní dovolené. Část postjugoslávských zemí už mám za sebou, je třeba posunout se dále. K jihu. Kosovo? Albánie? Makedonie? Kam se vydat? Mé přemýšlení zkrátila představa, s kým vlastně pojedu. Tedy společník, který mi bude zpříjemňovat chvíle na cestě. Bude jím má přítelkyně, Sabča. Jelikož jí na kopce moc neužije, musím zpytlikovat nějaký alternativní plán pro oba. Samozřejmě chci okusit nějaké výškové body, ale zároveň by to chtělo památky, či nějakou kulturu pro ni. A když budeme na té dovolené, tak by se hodil i odpočinek u vody. Dosadím si tedy do rovnice o třech známých (hory, památky, voda) a jedné neznámé (balkánská země), dopočítám jednoduše výsledek. Jelikož jsem býval v matematice relativně dobrý, takže vím, že voda + památky + hory se rovnají na jižní části Balkánského poloostrova Řecko. Ovšem dosadím-li do té rovnice ještě divočinu a trošku neznáma, vychází výsledek Makedonie. Proč tedy neprojet země obě. Teď jen vymyslet lehký plán cesty po těchto dvou zemích. To šlo celkem bezproblémově. Chci jet vlakem, páč je to větší zážitek (vzpomněl jsem si na cestu do Ruska) a taky mi nebudou prohledávat bágl, jestli v něm nepřevážím plynovou bombu (vzpomněl jsem na Maroko). Do Skopje tedy dojedeme vlakem a co pak? Nejpamátkovějším městem na poloostrově Balkánském, jsou zřejmě Atény. A proč bychom se za 15 dní nemohli přesunout do tohoto hlavního města Řecka? No, a odtud potáhneme letadlem domů. Zbytek záchytných bodů ještě domyslím…dobrý…a je to!

foto:Dostřílený Bělehrad

30.06. (čtvrtek) – Tak se mi zdá, že se odjíždí všude jen ve čtvrtek. Opět to na něj vyšlo a opět ještě v práci dodělávám věci nedodělané. Každopádně vlak odjíždí v 15.12 a přes to nejede vlak. Zpoždění vlaku nám nikterak nevadí, déšť nás taky nezajímá, užíváme si dovolenou. Zapomněl jsem ovšem kolegáčkovi z práce nechat na recepci klíče od kanclu a slíbil mu, že mu je nechám doma. Ani to se mi v tom fofru nepovedlo, a tak mu je nechávám na pokladně českých drah. Malé komplikace ze startu nejsou vážné a aspoň se nenudím při zpoždění. Naskakujeme do vlaku a první přestup v Hranicích využíváme na poslední pivo v česku. Ještě v Brně přesedáme na německý stroj z Mnichova, se kterým se táhneme do Budapeště – Keleti pu. Následuje noční přejezd do Bělehradu s místenkou v kupé, kde nám společnost dělá paní se třemi dětmi. Když sečtu každou vteřinu, co se mi podařilo usnout, dostanu se na cifru 4558 sekund.

01.07. (pátek) – Po šesté ranní hodině sestupujeme po schodcích vlaku a obhlížíme nádraží. Měníme si peníze za Srbské dináry (1 € - 99 dinárů) a do úschovny svěřujeme starému pánovi naše zavazadla. Na lehko procházíme park a snídáme Srbské pečivo. Poté jdeme navštívit historické centrum, kde procházíme Bělehradské památky – kulturní stavby jako jsou „Dom Narodne Skupštine, Stari dvor, Novi dvor, Trg republike, Studentski trg, Park Tašmajdan“ a další zajímavé místa jako knihovny, parlament, muzea atd. Park Tašmajdan je zajímavý tím, že je to takový relaxační a sportovní parčík pro všechny generace. Je zde spousta posilovacích strojů, běžecká tartanová trať, pro děti průlezky a houpačky, místo na šachy a spoustu užitečných věcí pro odpočinek. Někteří obyvatelé Bělehradu si také myslí, že park slouží jako toalety, když jedna relativně mladá žena si stoupla za strom s kmenem o průměru 25 centimetrů a čekala, že čapící za ním bude neviditelná. Po vykonání velké potřeby, a to si hodně dávala na čas, se utřela a odkráčela po chodníku, kde si ještě utírala ruce ubrouskem, jež poté následně mrskla za pravé rameno. To je balkánský hrozný zlozvyk, když věci nepotřebné, se jednoduše vyhodí za záda a tam už to není jejich starost – pořádek je tímto vyřešen. Pořekadlo „co oči nevidí, srdce nebolí“ zde platí dvakrát. V parku je také rekonstruující se kaple „Cirkva Sv. Marka“ a nějaké fontány kolem. Tenhle pěkný plácek je nově zpravený a věnovaný dětským obětem, které zahynuly po útocích „zachránců“ z organizace NATO.

foto: Beograd

Další pěkná a impozantní stavba v hlavním městě Srbska, je „Hram Sv. Save“, což je obrovský pravoslavný kostel. Toho času kdy jsme v něm byli, se interiér renovoval. Bělehrad má spoustu nových i starých budov, jak objektů nezničených, tak i zdevastovaných válkou. Město mnoha tváří, od nejmodernějších po nejstarší, od zachovalých po zbořeniště, město čisté a udržované i zasrané a neupravené a obyvatelstvo v něm je zrovna takové.

Odpoledne si dáváme v místním fast foodu známou balkánskou plieskavicu a jdeme si lehnout k Sávě. Dumám nad tím, kde se nacházím a pořád mi nedochází, že jsem v Srbsku. Vyčerpán přemýšlením na hodinku usínám. Počasí se pořád střídá, chvilku vidíme slunce, poté se schová za mraky. Od odjezdu je to počasí jakési nestálé, ale aspoň, že neprší. Rozhlížím se po Bělehradě a v dálce jdou vidět hradby – „Beogradska Tvrdava“. Vydáváme se po siestě k nim, jelikož do odjezdu vlaku ku Skopji nám chybí asi 4 hodiny. Když docházíme k hradu, který se tyčí nad soutokem Sávy a Dunaje, přepadá mě pocit pohody a dovolené. Bělehrad působí na první pohled po příjezdu na nádraží jako chudé, šedivé a dobité město, což na jednu stranu i je, ale nastranu druhou, jako krásné historické město, které se snaží každou plochu zeleně využít buďto na dětské hřiště pro nejmenší, nebo pro kondiční cvičiště pro větší, a nebo pro umělecké záměry studentům. A nebo prostě jen jako relaxační koutek pro všechny. Tyhle místa jsou relativně pěkně udržované a lidi se zde jistě rádi scházejí a odpočívají. Mladí kluci si sem vodí děvčata na jazykové krční odběry a ti menší, co mají krky v pořádku, si mohou zahrát fotbal, nebo basket přímo u vstupu do hradu. Každý metřík čtvereční je využit, což mě dost nadchlo. Procházíme „Kalemegdan“ a další části „Tvrdavy“ jako je „Gornji grad, Donji grad, Velki a Mali Kalemegdan a Cr. Ružica a Cr. Sv. Petka“. Po hodině a půl odcházíme k hl. nádraží přes jednu z hlavních ulic „Kneze Mihailova“. Na nádraží vlakovém vyčkáváme do devíti hodin a pak nastupujeme do vlaku, který míří do Skopje.

foto: Stará část Skopje

Dnes bychom se i chtěli vyspat, a tak zabíráme kupé. Asi půl hodiny se s krosnou přebaluju a zabírám co nejvíce místa. Sedíme v první třídě, jelikož první dva vagóny jedou do Skopje a zbylé se oddělí a sviští do Sofie. Sedačky dobité, jak Arnold na konci Terminátora, což bylo asi to nejmenší. Taky je tady celkem dost smrad. Zjišťujeme, že naše sousedící kupé s toaletou, má v umakartu díru, jak moje pěst. Rveme tam toaleťák. Aspoň něco. Máme zpoždění kolem ¾ hodiny, jelikož čekáme na jiný vlak. Po jeho příjezdu se k nám vměstná partička pěti lidí, kteří vypadají, že jedou na nějaké hory. Místa tu je pro šest a najednou nás tam sedí sedm. Cesta je prímová. Ze začátku se řehtají, potom naštěstí usnou. Kolem druhé vystoupí a vystřídají je 3 děti od 10 do 15 let. Ládujou do sebe brambůrky a colu. Po hodince ječení a šustění se klidní a usínají. Pohoda, mohu přivřít oči a zkusit usnout. Najednou to nejde. Vkrádá se dovnitř zima. Sabča si vytahuje mikinu navíc. Trošku zabírám a možná i na chvíli usnu, když v tom slyším rachot a po otevření očí vidím částečně natrávené chipsy s kolou na podlaze vlaku, co nám tam odložil ten nejmladší spolucestující. Tak se mi perou čuchové buňky o zápach z hajzlu a o nelibné aroma zvratek. Nu což, tak ani dnes toho moc nenaspím…

02.07. (sobota) – Projíždíme makedonskou krajinu. V osm dojíždíme do Skopje. Rozkoukáváme se a měníme zase chechtáky (1 € - 60 mak. Dinárů). Vlakové nádraží je současně i nádražím autobusovým. Jdeme tedy k okýnku a ptáme se, kdy jede něco do městečka Tetovo. Paní na otázku, zda mluví anglicky, hlavou kýve, div se nepraští bradou do stolu. Když po dvou minutách vysvětlování, kdy jede bus do Tetova, nám nic moc nesdělí, vezme si do rukou mobil a začne si psát smsky. Sem tam se podívá, zda ještě stojíme za sklem a svěsí opět hlavu. Přecházíme k jinému okýnku, kde nám nakonec byly informace sděleny. Bagáž opět necháme na nádraží v úschovně, paní s telefonem nám shodou okolností ukazuje, kam s nimi a píše cedulku na batohy.

foto: Přehlídka

Jdeme omrknout hlavní město státu Makedonie. Ze začátku nudné město s páru mešitami a nějakými pravoslavnými kostelíky se po zahnutí do uliček změnilo na celkem hezké městečko se starou nízkou zástavbou. Po jedné straně uličky se nachází obchody se zlatem, na straně druhé výlohy překypují svatebními šaty. Ráj nevěst. Křížem - krážem, nahoru – dolů létáme po městě, až se dostáváme na zřejmě náměstí, které se buduje zcela nově, a to v historickém stylu. Takže se zde nachází nový, jakoby Akropolis, nové sochy Cyrila a Metoděje, různí vládci a obrovská socha Alexandra Velikého na koni. Vše nové, od bronzu a mramoru, po železo a kámen. Vše v různých stylech. No, zajímavé. V řece Vardar je vložená ještě socha plavkyně s červenou plaveckou čepicí, v pozici, chystající se na šipku. Přiznám se, že jsem malinko zmaten. Na okolo se vracíme na nádraží a v 11 hodin, za necelé dvě Eura na hlavu, se přemisťujeme do Tetova.

Tetovo je malé, nevýznamné, podhorské městečko vzdáleno asi 30 km západně od Skopje. Po projití centra, jsme zašli na autodrom a zbytek času pročekali na nádraží s jedním klučinou, co pracoval přes prázdniny v obchůdku a přes rok studoval.

Autobusem se přepravujeme dalších několik desítek kilometrů na jih, do města Struga, které je poslední větší město před hranicemi s Albánií na břehu Ohridského jezera.

Odtud nás taxik za 4 Eura dováží do centra Ohridu. Ohrid je letovisko Makedonců, kteří zde tráví dovolenou a je moc hezké. Jde vidět, že po Skopji zde teče nejvíce peněz. To nám potom potvrdí téměř každý občan státu. Jelikož máme krosny na zádech a motáme se po centru, tak se na nás lepí téměř každý domorodý bysnysman, co vlastní apartmán, nebo ho pronajímá jakýkoli jeho známý. Ceny se pohybují kolem 30 € na dvě noci, pro 2. Zatím nic neřešíme, hledáme informační centrum. Zatím se nedaří jej najít, ale místo toho si nás odchytává paní, která se nám snaží pronajmout izbu na dvě noci za 30 €. Snížíme to na 20 a jdeme se podívat. Jde o jeden pokoj, společná koupelna a stará mama spí v kuchyni. Plácneme si tedy, i když jsme si spíše představovali apartmánek pro sebe.

foto: Ohridské jezero

Po vybalení procházíme jezerní městečko a večeříme v jedné restauraci. Chtěli bychom nějakou rybu, ale azbuku zatím moc neovládáme, i když se pomály učíme písmenka. Nějak se domlouváme s číšníkem, který byl až moc aktivní. Spíše už vlezlý, než aktivní a lítal po lokále, jako by byl naprogramovaný v režimu „nutit vše, na co v jídelníčku ukážeš a zeptáš se co to vlastně je.“ Nakonec jíme chapadla chobotničky. Nebylo toho příliš, ale chuť výborná. Po jídle najdeme informace a ptáme se na cestu do Národního parku Galičica, který je hned za městem a odděluje Ohridské a Prespanské jezero. Dostaneme akorát rady, jak se tam dostat, ale mapy se teprve vyrábějí a na pultě se objeví zhruba za týden. Škoda.

Na plážové promenádě u vody mezitím mají slavnosti a sjely se zde snad všechny země bývalé Jugoslávie, plus Maďarsko a Bulharsko s Rumunskem. Každý stát na těchto slavnostech reprezentovalo několik skupinek v krojích. Průvod byl téměř kilometr dlouhý a scházel se k pódiu, kde poté skupinky vystupovaly a předváděly svůj folklor. Večer jsme pozorovali ruch turistů u Ohridského jezera a před jedenáctou se odebrali do pokoje konečně dospat ty neprospané přejezdové večery.

foto: Ohrid, za zády NP Galičica

03.07. (neděle) – V devět hodin vstáváme a jdeme protáhnout kostry do Národního parku. Svalstvo za ty tři dny máme úplně ztuhlé. Cestou kupujeme snídani. Začíná poprchat a NP Galičica je zahalen v mracích. Pokračujeme dále, až k bráně parku. Tam se počasí umoudřuje a mraky se jak mávnutím kouzelné vrby rozprchnou do ztracena. Cesta, určena nejen pro traktory, ale i pro Ladu Niva, se pomalu zvedá. Slunce hřeje a pod námi se v zátoce rozprostírá Ohrid. V předposlední výstupové části, než se dostaneme nad úroveň lesní vegetace, se obloha opět zatahuje. Docházíme na louku a skalní část je zakryta mraky. Rozpršelo se a viditelnost je zhruba odsud k tamtomu stromu. Snažíme se pod stromky přečkat to poprchání a čas využijeme k obědu. Pršet nepřestává ani po půl hodině. Cesta po mokré skále na vrchol, jenž je skrytý, se mi se Sabčou absolvovat nechce, a tak rezignuji na dobytí vrcholu. Vidět by stejně nic nebylo. Rozhodujeme se jít zpět k cestě a pokračovat pouze po svahu k nedaleké vesničce Velestovo. Odtud scházíme zpět k Ohridu. Znovu se vyjasňuje a slunce nás hřeje do tváří. Ve tři docházíme k jezeru a vymýšlíme plán na zbytek dne.

foto: Krojová

Směrem k naší sobe míjíme restauraci „Fontána“, přeloženo z azbuky. Později se tam vrátíme, jelikož naše oblíbená hospůdka ve Valmezu je jmenovkyně makedonské фонта́н. Vaří v ní stejně dobře jako v té české. Porce královská se třemi druhy masa, slaninou, klobáskou a špekem ve stylových keramických dózách. Balkánské množství jídla miluju!

Když se tedy vrátíme do pokoje k babči, máme návštěvu. V kuchyni sedí pár z dalekého Brna. Seznamujeme se tedy s Romanem a Barčou a navečer dáme sraz u sochy St. Neuma (či tak nějak se jmenoval, kvůli němu jsou zde ty krojové slavnosti), odkud pak zajdeme na místní pivko.

V místní restauraci za promenádou, směrem od jezera, sedáme na zahrádku. V místní rychloobčerstvovací vývařovně si dáváme na zkoušku po makedonských pivech a na jídlo tavče-gravče, což jsou vařené fazole na jejich způsob a opět v jejich keramických pekáčcích. Barča s Romanem nám vykládají své postřehy z týdenního pobytu v Makedonii, kterou projíždějí opačným směrem než my. Ze Skopje přes Veles, Prilep, Bitolu až do Ohridu. Poradili nám také tipy na výlet, čímž i změnili plán části dovolené. Rušíme u debaty výlez na horu Pelister (2600 m n.m.) v pohoří Baba, v NP Pelister. Pohoří se nachází hned za Prespanským jezerem. Jako nadílku od českých zájezdníků dostáváme mapu od Bitoly po Gradsko.

Po večeři se ještě jdeme projít po večerním Ohridu, a to do staré části, kde se nachází hrad a různé kostely, chrámy a věže. Všechny památky jsou zde nasvícené a spousta staveb v rekonstrukci. Cestou zpět se vracíme přes visutou lávku kolem skalnatého pobřeží. Tímto se loučíme s odpočinkovou částí. Další den odjíždíme do Bitoly a dále do Prilepu. Ohrid a přilehlé jezero je jistě jedno z míst, které by při cestě do Makedonie nemělo být vynecháno. Rekreační místo Makedonců a nejen jejich. Zároveň je to také středisko, kde po Skopji pluje velká část peněz, tudíž je město ve velmi dobrém stavu a vesměs vše na vysoké turistické úrovni, jak pro rodiny, tak pro jednotlivce. Voda, hory, promenády, obchody a vše hlavně levně, teda aspoň pro někoho.

foto: Ohrid z Národního parku

/p