Maroko 2010 - Marrakech
Je pátek třetího září a slunce je tak vysoko, jak jen to jde. Ukazováčkem si klepu na sklo a pozoruju blížící se město, které je zapsáno do seznamu UNESCO - Marrakech. Okrajovou část projíždíme pomalu, asi abychom se pokochali, jak si místní žijí. Ulicí Rue des Remparts lemujeme nekonečnou zeď starého města - Mediny, která slouží jako šílená hradba. Dobít Marrakech, žádná pr…sranda asi.
foto: La Koutoubia
Máme poslední dva dny pobytu v Maroku, a jelikož odlétáme z jednoho nejstaršího a nejvěhlastnějšího města v této zemi, musíme ho také malinko poznat. Za celou trampolenou jsme už tady byli dvakrát, ale jen na přesun, vymočení a odjetí do onam. Takže v konečném důsledku, nyní vůbec nemáme ponětí kam vlastně jít. Cílem je najít ubytování, sundat to břímě ze zad a promenádovat se uličkami souksu (bláznivé tržiště). V Medině, staré části Marrakeche, nejčastěji potkáte dva typy lidí. Prvním jsou arabi, tj. obchodníci, šmelináři, vydělávači na turistech. Tím druhým typem osob, jsou právě ti turisti. My jsme ti druzí. Být turista, ale není na škodu. Když potřebujete odvoz, ubytování, ukázat cestu, či někde pojíst a nevíte kde, stačí se s batohem vystavit ke křižovatce a rozhlížet se kolem. Někdo se ozve a pro byznys se rozdá. Ti nejotrlejší kanci vás vezmou za ruku, jak malého tajtrlíka a táhnou, kam potřebujete. Pokud rozuměl, kde jste to chtěl. Bez bakšiše se to ovšem neobejde. Jakmile nám chtěl někdo takhle pomoct a my mu již čtyřikrát vysvětlili, že jen ukázat a ne tady s námi šaškovat v uličkách, změnili jsme směr a házeli nevšímáky. Ať se jen otočil a křičel směrem k našim batohům, nebo šel za námi, klepal na ramena a ukazoval, že máme jít za ním, stačilo jen otáčet hlavou a dělat, že tam není. Po deseti minutách to většinou vzdal a šel vyhlížet další návštěvníky. Takže úkol číslo 1, ubytování.
foto: Odjezd z Ouarzazate do Marrakeche
Kolem jedné hodiny odpolední, přicházíme na náměstí El Fna, kde před patnácti dny celé to putování začalo. Zhruba třetí hotel vyšel velmi dobře. Shodou okolností, zase čísi synek, nás vedl do nějaké levné ubytovny a narazili jsme cestou na jiný skládač hlav. Jdeme se zeptat na cenu. Chvíli nás přemlouval, že tady ne, že dál, že tam levněji a kdesi cosi, ale po zavření dveří, jsme ho přestali nějak vnímat. U hlavního náměstí, dvoulůžkový pokoj, se sprchou (společnou samozřejmě) pouze 50 Dh. Bereme. Vyfasovali jsme mapu a šli si na lehko projít městečko ve městě.
Ty býku bez koulí, ten souks je psycho! Teď, ale není čas na hraní si s cenami a smlouváním. Obhlížíme, co a jak a ještě se vrátíme. Po ztracení se v bočních uličkách a místních labyrintech, jsme se zase našli u hradeb Mediny. Za ní se tyčil obchodní dům, Asswak salam. Pokoupili si tedy něco na večeři a pak čekali řadu u pokladny. Zážitek, jak pobyt na infekčním se salmonelou. Byl to spíš takový shluk lidí s košíky. Známí si chodili za svými známými, předbíhali se, hádali, nadávali, minimálně dvakrát za tu dobu, co jsme tiše vyčkávali, se tam někdo dohádal s prodavačkou, načež ho odvedla ochranka a zpracovala ho. Jé tady už nepůjdeme. Jak meteorologickou bránou, procházíme z obchodu o 18-ti stupňů na 40. Vracíme se k náměstí opět uličkami. Po hodince chůze, bloudění, dvojité výměně názorů, kdo lépe se vyzná v mapě a kdo je větší idiot, přicházíme na El Fnu.
Po hromadě nakrájené zeleniny, kterou jsme snědli na střeše našeho hotelu s výhledem na náměstí Jemaa El Fna, vyrážíme na noční brouzdání souksem a obhlédnutí města plné života. Jak houby po dešti se vynořili prodavači šátků, náušnic, papuč, pomerančových džusů, rychlého občerstvení, tetovači, kreslíři, fakíři, flétnaři s kobrami a další hromada všeumělců. Na trzích si hrajeme, jak jen to jde. Někteří si myslí, že jsme divní, když tak podmršťujeme ceny, ale ani Alláh neví, jaká je výrobní cena. Většinou si cenu vytváříme tak, že ji vydělíme dvěma a k tomu chceme ještě ze dva stejné tovary k tomu. A pořád na tom trží. Máme nějaké prachy, ale zítra je taky den. Dnes už byl ten den natáhlý, jak William ve Statečném srdci. Po půl noci jdeme spát, dobrou noc. Snad nás nebudou blešky, vešky, nebo švábi kousat celou noc.
foto: Palais Royal
04. 09. (sobota) – Tak už jsem tu po probuzení cítil chladný vítr, vlhký vánek, suchý vzduch, a teď cítím akorát, jak se mi odkrvuje ruka. Dnes máme v plánu pochodovat po jižní části Mediny.
Po snídani vyrážíme na obhlídku mešity La Koutoubia se 77 metrů vysokým minaretem a jejím parkem. Dále pokračujeme k mešitě La Mosquee d‘el Mansour, kolem Residence Royale Med VI. Potom si to šineme kolem Palais Royal a Jerdins de l’Agdal (olivové a palmové zahrady). Palais de la Bahia, Dar si-Said, Moulay Idris a další a další zajímavé místa na mapě, za které povětšinou chtěli chechtáky dirhámské za návštěvu. Nožky bolí po poledni, jako čert. Vracíme se k nám před vchod a jdeme se najíst. Jedno z posledních jídel si dáváme konečně tajin, národní to jídlo maročanů. Maso, zelenina v keramické dóze upečená v peci. Bylo to výborné. Rozhlížíme se po náměstí a vymýšlíme program na večer. Mimo to, že doutrácíme tu jejich měnu, musíme vyzkoušet pár specialit na trhu. Pesoše bohužel rozbolelo břicho, tak jsem musel koštovat sám. Poznávání cizí kuchyně, to je moje.
Tak se nám to krátí, ještě jednou se vyspíme a jedeme domů, by řeklo pětileté dítě. Ráno vstáváme zase brzo, jelikož v devět už letíme do Evropy. Balíme krosny a naposledy procházíme večerní El Fnu. Dávám si polévku a jehněčí špíz. V místní restauraci si dopřejeme poslední beduínský čaj, ale bez cukru tentokrát. Ke dvěma deci čaje, pan číšník přinesl osm kostek cukru. No tak proto je tak sladký… Nemám už ani hlad, ale ještě si objednám omeletu na chuť a než dojím poslední sousto, přisednou si čtyři mladí lidé k vedlejšímu stolu. Po chvilce slyšíme češtinu. No vida! Přisedneme k nim a chvíli si povídáme. Jako velcí znalci vyprávíme, jak a co zde funguje, nebo vůbec nefunguje. Moc se těší na ten hašiš. Bohužel už musíme jít spát, čeká na nás zítra cestovní den jako blázen.
foto: El Fna za nočního ruchu
05. 09. (neděle) – Šestá hodina je tady. Vezme batohy a jdeme se nasnídat do naší milé restaurace u hotelu. Snídaňové meníčko za 15 dirhámů, které obsahovalo kroasán, půl bagety se sýrem, džus a kávu. Pěkný základ. Po kapsách nasbíráme posledních 35 Dh. Hledáme taxíka, který nás hodí za 20 na letiště. Nikdo nebere, pouze za 40 – 50. Když zkoušíme dvacet pět až třicet, taky nic. Potom nás nechtějí svézt ani za 35. No to je paráda. Tož, my tady ještě nakonec zůstaneme. Vychcanci jedni, si zjistili, že autobus bere za 50, tak mohou brát pade taktéž. Člověk když na letiště musí, zaplatí. Nakonec nás za 35 pán sveze až před terminál. „Díky a měj se, chlape,“ dostává se slovy několik desítek minciček a přepočítává. Chybí mu dirhám, ale mávne rukou, pousměje se a jede. Jdeme se mrknout, kde, co, kdy a jak. Po kontrole a odbavení nás veze autobus k letadlu. Před devátou nastupujeme po schodek do letadla, usedáme a tiše pozorujeme Marrakech a celkovou scenérii kolem. Až smutno na člověka příjde, když odjíždí. Vypnout telefony, zapnout pásy a už nás akcelerace letadla tlačí do sedadla. Po hodině letu a mávání krajině vidíme Gibraltarský průliv a na evropské straně vápencovitá gibraltarská skála. Ahoj Afriko, čáo Maroko, salam alejkum arabové.
Přistáváme v Madridu. Těžká nuda. Teď se dostávám k tomu aktuálnímu z úvodu. Jelikož nám někdy před odletem do Maroka zrušila jedna společnost zpáteční let z Madridu do Prahy, museli jsme alternativním plánem, vymyslet, jak se jakýmkoli způsobem dostat zpět, do naší domoviny. Jediné přijatelné, co bylo v dohledu časovém a finančním, bylo letět z Madridu do Milána a další den z Milána do českého hlavního města. Čímž se nám posouvá výlet o další den, avšak hlavně přibyla 16-ti hodinová zevlovačka v Miláně. Aspoň, že přes noc. Odlétáme z Madridu se zadní částí letadla vyplněnou italskými školáky. Sranda, jak když se přetrhává lano od bungee. Hod letadlovým katapultem z pyrenejského na apeninský poloostrov trval hodinku.
Procházíme terminál v Miláně, hledáme jídlo, evropské pivko (dali jsme si každý po dvou Heinekenách, a to mohli být rádi, že zavírali) a po setmění místo na spaní. Krásně nám vyšlo přiťuknutí dvěma posledními panáky všemocného léku slivovice, poslední večer v cizině, na milánském letišti. Dva litry jsme se sebou táhli a můžeme říct, že ne zbytečně. Za celý pobyt, žádná sračka, či jiné trháky řitní, a to jsme se v ničem nešidili. Nevím, jestli bychom s čistým štítem trenek přijeli i nazpět bez této lahodné kapky zázraku, ale multifunkční tekutina má určitě své dočinění na pohodu a na hladký průběh cestování. Ať jsme si s ní čistili bachory, desinfikovali pesošovi bebi na ruce, nebo si ji jen tak vychutnávali pod štíty atlaských hor, vždy přišla k duhu. Bez medicíny se radši nikam neodebírat. Zababušit se na lavičce do spacáků a…to je teda pěkně hnusný smrad ze spacího pytle (měli jsme více dbát na hygienu). Potom už jsme jen párkrát zamhouřili očima a bylo ráno.
foto: sedlo Tizi n Ouagane
06. 09. (pondělí) – Ruch čekajících lidí na odbavení nás budí. Máme čas. Balíme, raňohygienujeme a jdeme do fronty na odevzdání ruksaků. Nastupujeme na poslední let. Za hodinku už vyhlížíme Prahu. Jsme doma. Vyzvedáváme bágly, odjíždíme na hlavní vlakové nádraží a ve Fantově kavárně si dáme oběd. Pravé české menu. Vývar a svíčkovou. K tomu české pivo nesmí chybět. Blažený úsměv na tváři, už rozhodil jen pomyšlení na pětihodinový přejezd vlakem.
Oba cestou znavení, nebo možná zamyšlení nad uplynulými třemi týdny na čundru, a nebo si už po těch x-dnech nemáme co říct? Mlčíme a koukáme z okna. Nejspíš si ale taky rekapituluje a sesumírovává postřehy a zážitky ze země arabské.
foto: vyschlé koryto v Ouarzazte
Přestup v Hranicích na Moravě je vždycky konec všeho. Tou známou, několikero projetou trasou, se blížíme k Valašskému Meziříčí. Vystupujeme z vagónu a nadechujeme se. Už to není ani vlhký mořský vzduch, ani suchý prašný vánek, ba dokonce ani vysokohorský chladný vítr, ale pouze Cabbot, Dadák a závěr trempu. „Vítejte doma, kluci…!“