Maroko 2010 - Ouarzazate
13. den poznáváme Maroko. Přešli jsme část Vysokého Atlasu, kde pozorovali tuto zemi z jejího nejvyššího bodu. Potom si váleli zadky na Atlantické pláži v bodu 0 a teď se nacházíme na periferii saharské pouště, kde je neuvěřitelné horko přesahující 40 stupňů, kde každá kapka potu vypotí dalších pět menších. Po Agadirské metropoli plné moderně oblečených multikulturních lidí, různých ras a odlišného způsobu života, která počtem obyvatel přesahuje 600 000 lidí a po každém sčítání lidu, jich rychle přibývá, sedíme u vyschlé řeky malého, ale o to významnějšího městečka. Místo, podobné spíše horské vísce, než středně velkému městu, které je nejen silniční křižovatkou marocké pouštní části, ale známé také svým filmovým průmyslem a filmovými ateliéry. Jak lidi, tak zvyky, či architektura a způsob života, je pro marocký Hollywood hodně podobný dědinám podatlaského typu. Jediné cesty protínající centrum a hotely pro návštěvníky filmových festivalů a pro herce mají podobu nějaké modernizace města, jinak si boční uličky, styl a dění života lidí udrželi svůj původní, jednoduchý charakter. Což je vlastně velmi dobře. Nachází se zde také muzeum filmů s kulisy a oblečení od historických trháků jako Gladiátor, Trója, Alexandr Veliký, Království nebeské, nebo kinematografické kousky stylu Hory mají oči, Hvězdné války, Sahara, Mumie a další. Hlavním lákadlem proč jet zde, je také stará Kasbah (pevnost) v centru Ouarzazate.
foto: Přejezd do Ouarzazate, vesnička v horách
foto: Z autobusu, přejezd střední části Vysokého Atlasu
31. 08. (úterý) – Procitli jsme ráno u vyschlé řeky. Žádný slaný vzduch, žádný křik, žádné troubení…nic. Ticho. Paprsky nám skočily do stanu a vytáhly nás ven. Je teprve ráno a už to žhne, jak ve vítkovických pecích.
foto: Ouarzazate
Procházíme město a ptáme se na nějaký ten kemp. Hodní lidé ukazují rukou cestou, ti „hodnější“ nás tou rukou chytnou a táhnou nás k němu. „Žádné takové, najdeme si to sami, ještě by si zase bakšišoval.“ Cestou byl proveden velký nákup v malém krámku. Opět je to tu vše zavřené a většina obchodů otvírá sporadicky. Děti lítají, ženy si povídají, nebo se snaží prodat mléčné, či pěstované výrobky, muži jsou ztracení ve stínu. Stojíme před kempem a nikde nikdo. Budíme správce na kanapi a v momentě sepisujeme papíry a smlouváme o ceně a dnech. Vychází to opět cenově velice příjemně, navíc nebudeme muset tahat krosny se sebou a můžeme si projít místní okol, jen tak cuklích. Jelikož nám zbyly nějaké instanty a je škoda zase ty chemie tahat zpět do ČR (to mi připomíná, že jeden hostinec převážím z akce na akci už asi dva roky…Maroko, ale nepřežil), po ubytování jdeme sehnat plynovou bombu na vaření, protože to tady vypadá, že kromě ovoce a pečiva se do ničeho jiného nezakousneme. S takovým zbožím jsou blízké obchody marné úplně. Večeříme, co nám nejbližší krámek dovolí.
V podvečer si Venca dělá převaz své probodnuté ruky. Začala mu pěkně hnisat. Písek, pot, špína moc nepřidává do ne zcela sešité rány. Vymačkal asi kýbl hnisu a vydezinfikoval jizvu všemocnou medicínou.
Poté už až do večera sedíme u stanu na židličkách a pesošem ručně vyrobeným stolem. Po zralé úvaze a demokratickém hlasování, se shodujeme, že si ulejeme o dvě střevní, desinfekční vodičky víc a půjdeme spát.
foto: Kasbah
01. 09. (středa) – Tak nám děti s brašničkama cupitají do škol v Česku. Tady si ty malé stvoření hrají, jako každý jiný den na ulicích. Ani jsme nějak nepátrali, jestli mají školu až od října, či jak?. Každopádně náš stan se po ránu opět měnil na saunu.
Ovoce, jako snídaně odstartovalo den a šli jsme najít internet. Podařilo se, napsali jsme domů. Po obědě, tvořeném zeleninou a ovocem a chlebem s tuňákem opět odpočíváme. Už se nedivíme marokáncům, že celé dny jen leží ve stínu. Pesoš se šel projít k nedalekému jezírku. Já tyhle horka nemusím, zůstávám ve stínu.
Kolem páté hodiny už začíná být dýchatelno, jdeme se projít Ouarzazatem a zjišťujeme, kdy je muzeum filmu a Kasbah otevřen. Pokoupíme nějaké polo-polotovary a vracíme se do kempu. V kempu je dokonce i kuchyň, kde starej pán vaří, nejspíš v sezóně turistům. Teď tu jsme ovšem sami a k tomu přijeli džípem 5 němců a dělají si tady barbekjů. Vytáhli z toho monstr-stroje pět židlí, velký stůl, piva, gril, snad půl prasete a začali si před našimi nenajedenými krky dělat soukromý Oktobrfest. Nic méně, po zeptání se domácího na použití vařiče v kuchyni, vaříme čínskou polévku a on nám dokonce vaří čajík.
Už se zase chýlí večer. Strašně to tady rychle utíká. Člověk nestihne ani nic udělat a už „musí“ jít opět chrápat. Navíc to horko je brutálně vyčerpávající. U provizorního stolku z betonové tvárnice, pesošův patent, vzpomínáme, co jsme zde všechno prožili a kolik nám ještě zbývá dní do odjezdu. Sedí se příjemně, když zapadlo rozpouštědlo. Utřeme slzy a jdeme skočit do spacáků.
foto: Mešita zdobí uličku
foto: Štěkotající tvor u palmy
02. 09. (čtvrtek) – Teplo kokrhá a nastává ráno. Po ovocné snídani a nějakém pečivu odcházíme do města. Navštívíme v centru muzeum filmu. Pro studenty za 15 Dh. Za hodinu jsme oběhli, všechny kulisy rekvizity, muzeum kamer a všechny stavby, kde se odehrávaly známé i méně známe filmové pecky. Různé kočáry, komnaty, atriové zahrady a byl tu dokonce postaven i křesťanský kostel. Vedle u muzea se nachází restaurace, kde si dáváme kávu a vodu. Dle fotek zjišťujeme, že tady kávu popíjeli i známí herci, kteří teď visí jako ozdoba na stěně místní.
foto: V kempu
Šlapeme dál do města a hledáme bombu na vaření. Není možné ji v Maroku nikde sehnat krom Imlilu. Jak v Agadiru, tak i tady mají bomby pouze na jinou násadu. Plynová nádržka tu v přepočtu stojí necelou stovku, bohužel, museli bychom koupit i nástavec, který už tak levný není. Máme posledních pár dní, tak to doklepeme bez ní.Poprosíme pána z kempu o zapůjčení kuchyňky na večeři.
Procházíme náměstí Ouarzazate a Pesoše odchytávají dva naši vrstevníci, co seděli u krámku s veteší. Trika, beduínské šály, náušnice, sošky a kde co všechno nabízí pesošovi, za jeho hezké triko. Aspoň mu to povídal ten kluk. „Change, change…nice t-shirt,“ mudroval obchodník. Na mě, se mu zase líbila kšiltovka. „Nic nevyměním, ještě bych dostal úpal,“ povídám. Jenomže z výměny byla, výměna, za nějaký jejich krám se slevou. A ta sleva, nebyla taky žádná sláva. Zase jen prodat cokoli turistovi. Taky kdo by vyměnil pesoošovo špinavé, otrhané triko za nové čisté? „I vy jedni směnaři, mějte se.“
foto: Brána do filmu
Zapadá slunce konečně. Nakoupili jsme tedy nějaké jídlo na večer a šli zpět ke stanu. Za zeptání opět člověk nic nedá, a tak se dovolujeme kempeliéra na kuchyň. Parádní člověk, vaříme si poslední hostince. Nepovezeme je zbytečně domů.
Po večeři sedíme na naší zahrádce a popíjíme čaj. Do stanového motelu došli dva pocestní. Holka s klukem, němci, kteří jak se později dovídáme, se taky toulají Marokem a vyprávějí nám zážitky z Casablanky. Vyměňujeme si postřehy z cest a hodně podobné zkušenosti s místními obyvateli. Seznámíme je se slivovicí a dá se říct, že ji moc nechutnala. „Strong“. „Ale prd.“ Kolem jedenácté, se jdeme zakuklit, protože ráno brzo vstáváme a odjíždíme do Marrakeche.
foto: Šalamoun
03. 09. (pátek) – Budíček se v pátek odehrává po šesté hodině, ale vůbec nám to nevadí. Světlo je a ještě není takové horko na chcípnutí. Na drzovku si děláme jídlo v kuchyni a dopřáváme si luxusní snídani. Už jsme tu jako doma…
Po nacpání pupků se loučíme s domácím a odcházíme na autobus. Musíme najít, ale ten soukromý a ne státní. O to se postaral taxík, který nás hodil před autobusovou stanici. Baťůžkáře hned obskakují autobusoví makléři, kteří lanaří, domlouvají, zařizují a starají se, aby zrovna s nimi jste cestovali. Po chvilce, sedíme a odjíždíme opět přes Atlas do Marrakeche.
Loučíme se nejen s městem Ouarzazate, ale i s neuvěřitelně hezkou a taky vyprahlou krajinou, která se jeví, jako ta část místa, kde za kousek stínu a kapku vody vyměníte i sousedův byt. Aj s děckama. Snažím se na digitálního Nikona zaznamenat co nejvíce diapozitiv, jak krajiny, tak roztopených lidí na chodníku. To vše se odehrává za sklem nejperspektivnějšího dopravního prostředku zde. A to ho v našich končinách mám na posledním místě v žebříčku „Nejlepší cestovatelský přenašeč.“
foto: Hlavní štráse
foto: Zástavba činžáků
foto: Vyschlé koryto řeky v Ouarzazate