Oravské Beskydy 2009

25.09. - 27.09.
ORAVSKÉ BESKYDY A CHOČSKÉ VRCHY

Účastníci: Thomas, Venca (Pesoš), Pipík
Cestovka: sami
Dopravní prostředek: Honda Civic
Země: Slovensko
Pohoří: Oravské Beskydy, Chočské vrchy
Měna: Euro
Naťukal: Thomas


25. září (pátek)
Nastal nám podzim a v kalendáři se objevil poslední prodloužený víkend, který by se dal využít k výletu do přírody. Lehce pojato jako taková rozlučka s létem a letními akcemi v horách. A kde jinde by jsme to měli zakončit, než tam kde to v květnu začalo. Na Slovensku. Jelikož je Slovensko moc hezká a bohatá země, co se týče přírody, a protože jsme kluci z Beskyd, tak Oravské Beskydy byly jasná volba. Ono v téhlete části Beskyd, je taky nejvyšší bod Beskyd celkově. To by teda byl hřích tam nejít. Pokořit Babí horu byl už výmysl Pesoše někdy kolem srpna. Pohoří Oravských beskyd leží kousek severněji od Malé Fatry, u hranic s Polskem, kde Babia gora je zároveň i pohraničním kopcem. Poněvadž jsme ale už zlenivěli, teda aspoň někteří, já pořád preferuji takovéhle akce vlakem, tak jsme opět vytáhli vůz a líně jsme si vezli prdele i s věcmi v káře. Ale má to svou výhodu, že si dojedete, kam potřebujete a nemusíte se plazit městy a hledat něco na přespaní, když už znatelně večer poznáte, že už léto skončilo. Takže jak to bylo všechno…

foto: pohled na Babi horu ze sedla mezi B.H. a Malou B.H

V pátek po práci nastal klasický rituál obchodů, měnění, balení atd. Vyjeli jsme kolem páté směrem na Makov. Hodně lidí si zřejmě řekli co my, a v prodlouženém víkendu cestovali všude možně, tak podle toho vypadaly i cesty. Přejeli jsme Žilinu a dali se směr Těrchová. Od Těrchové jsme jeli na Dolný Kubín, na Tvrdošín, až k největší vodní přehradě Oravská přehrada (35 km2) do města Náměsťovo. Urychleně jsme sehnali ubytování, pač už bylo po 8-mé hodině a začalo být chladno. Našli jsme ubytování v chatce u penzionu, který vlastnil jeden děda…takový sympaťák a hlavně bysnysman. Za 9 éček na bytost, údajně nádherná cena v chatce pro 4. Kluci si stěžovali, že je malá a zmrzlá a trošku smrdí a tak. Já to tak černě neviděl, ale rozesmáli mě aspoň. Jak vypadala? Noo, takové dvě unimobuňky nadstřešené, opláštěné dřevem a ve vnitř s né moc vábnou toaletou. Velikost zhruba 14 m2 a s kunovitými podnájemníky v neobytné půdě (dle hovínek co mi spadly na postel, když jsem otevřel poklop na stropě). Stáří chaty odhaduji na konec 70. let. Ubytovali jsme se, navařili jídlo, zahráli karty, dali si pivo a pomalu šli spát.

26. září (sobota)
Po ne moc dobrém spánku a chladné noci se objevila ranní mlha u přehrady a počasí vypadalo, že pudem tak nikam a ne na Babí horu. Každopádně jsme se sbalili, najedli a kolem desáté vyjeli do Slané vody. Pár kiláků od přehrady se už vyjasnilo a začal nám modrooblohový den. Ze Slané vody je krásný 19-ti kilometrový okruh na Babí horu, na Malou Babí horu a zpět do Slané vody.

Vyšli jsme od chaty Slaná voda, kde měl být pramen slané vody, nýbrž ale už vyschl, tak jsme ani neochutnali. Tak jsme se na to třásli. Vyrazili jsme tedy po žluté k Hájovně na Rovniach a pokračovali dál k vrcholu. Výstup 900metrového převýšení proběhl bez velkých problémů a na vrchol po vykameněné cílové cestičky jsme došli na nejen nejvyšší bod Beskyd Oravských, ale i zároveň Beskyd celých našich krásných. Jediné negativní na této slunečné a krásné v klidu probíhající procházce, bylo těch mraky lidí na vrcholu. Počítám tak kolem 100 turistů/neturistů. Byl tam sám polák a samá taková ta výletní rodinka. Tj. máma sukně pod kolena, dcera sukně nad kolena, střevíčky, podpatky, tata v džínách s košilí, kluk se spadlými gatěmi a sluchátky, k tomu igelitka se sváčou a pojďme, pojďme. Ani my jsme nezaháleli se svačinou a jako vystřižení češi s filmů o Homolkovic klanu, jsem vytáhli řízky a namastili huby pořádně. U toho jsme se kochali výhledem šírokým i dalekým a počasí bylo té lásky a dovolilo nám se mrknout i na nejvyšší horu našich Moravskoslezských beskyd, Lysou horu, která je naše pravidelná atrakce jednodenních výšlapů a teď i výjezdů na kole. Jinak jsme si prohledli Západní Tatry, Nízké Tatry, Malou a Velkou Fatru a již zmíněné MS Beskydy. Proběhla vrcholovka a po modré jsme se odporoučeli dál. Pak jsme spočinuli až na Malé Babí hoře, kde od této chvíle jsme už nezavadili o živáčka a vychutnávali si klid zdejší přírody. Od Malé Bábušky se napojovala červená trasa přes Pod Borkom a Vonzovec až do Slané vody. Došli jsme kolem třetí k autu a jeli zpět k naší chatce rozkoše. Nakoupili nějaké zásoby na večer a vydali se na slíbenou večeři od domácího. Udělal nám halušky, pač když jsme na Slovensku, tak se to dost hodilo, okusit národní pokrm.

Vrcholy: Babia hora (1723), Mala Babie hora (1512) , Oravské Beskydy
Cesta: Klasická beskydská túra.
Čas: 6 hodin
Délka trasy: 20 km
Převýšení: 1134 m (nahoru), 1134 m (dolů)

foto: Ráno se slovákama (zprava: Martin, Lucia, Kady v trenách a s borovičkou, Stano s šiltkou)

Po večeři jsme se umyli a udělali si vycházku k přehradě. Obhlédli za světla areál a pak užneme se jen nasáčkovali do ubikace a vytáhli karty a vodku. Kolem deváté se vedle do chatky nastěhovali slovenští bratia a za chvíli už byli pozvaní k nám na domácí slivovicu. Parta z Trnavy (Martin, Stano, Kady a jeho ženský protějšek Lucka – zdravím slovenskou bandu). Ovšem po pozvání na naši řetízkující dobrotu se stalo něco moc zlého a hrozného…Stydím se za sebe a proklínám se dodnes. Jak sem tak šel k posteli, tak jsme nohou nechtě kopl do něčeho co mi v tu chvíli připomnělo něco, jako když se rozbije láhev a vyteče něco moc dobrého. Opatrně jsem pověděl kolegům co se stalo, ale Kady to vzla jako hrdina a odvětil: "Nič sa nerobí, my máme vela borovičky..." Ani tak mi to nedalo a utíkal jsem pro rychlou záchranuu k domácímu, kde taková pohotovost vodky vyšla na 10 Euro. Zbytek večera byla procházka peklem, kde se dostávají čerti po smrti, když v klasickém pekle zlobí. Bratia nalijů panáky,...vypiju ho,...podívám se na Pesoše,...řeknu mu jednu větu,...otočím se zpět a zase mám kalíška plného. No nemazlí se s náma. Pak někdo dostal nápad, že bychom se mohli jet podívat na diskotéku do vedlejší vesnice. Než byly mnou položeny dvě otázky, jak je to daleko a jestli je to tam dobré...stál jsem u baru a držel v ruce pivo. Pak už bylo jen pivo, záchod, panák, panák, pivo, panák, pivo, zkřížené nohy, ráno...

27. září (neděle)
Tak nakonec došlo i to ráno. Tohle zná každý člobrda. Začíná se probouzet do reality, do které vůbec nechce. Z hlavy se chce dostat ten nepříjemný skřítek Bolehlav, který jebe kladivem do lebky a kříčí nepopsatelné zvuky do bubínků. Oči se cítí, jako kdyby do nich někdo štoural jehlicemi na pletení a huba sche a stává se z ní měšec magnezia pro gymnasty. Nohy ovládá snad nějaký loutkař, jehož ruce jsou po obrně. Zato vám se zdá, že ruce pro jistotu ani nemáte. Do toho se rýpak evoluje k čističce odpadních vod, která už po několikaté přefiltrovává rádoby vzduch v naší haciendě. K tomu mám pod hlavou tu rozbitou láhev slivovice, která nepřidá na vylepšení osoby po jitru. Snažím se převalit, přičemž vypadám jak vorvaň na mělčine, akorát méně ohrabaně. Mozek se zrestartoval a naběhl úsporný režim "kocovina." Myslím si, že Pol Pot se reinkarnoval do každého špatného opileckého rána, protože nevím, kdo jiný by týral hned po ránu slušné lidi. Venku je světlo a ptáčkové zpívají. I Kady přidává svůj skřivánčí hlas a zacvrliká: "Stano, daj si borovičku, ty kokot." No prostě ráno, u kterého se dá probouzet každý den.

Začli jsme se vynořovat ze svých kutlochů a promítali si včerejšek v hlavách...Nechápu, proč mi nějaká svině spálila film a ještě se snažila rozbít promítačku. Dozvídám se ale s cizích záběrů, že jsem triumfálně rozbil na závěr ještě jednu láhev borovičky..stejným stylem jako našu meducínku. Posnídali jsme zbylé jídlo co se nám nashromáždilo za ty dva dny a rozloučili se s tou veselou partiou z východu. Ochvílu na to už jsme seděli přikurtovaní v autě a jeli směr Valaská Dubová.

Ve Valaské Dubové jsme vyslyšeli prosby žaludků a šli jim dát něco k obědu. Poté se naše odvaha vzchopila a kolem druhé se vydala na Velký Choč. Byla to víceméně vystřízlivovací kúra. Lidi chodili už dolů a dívali se na nás jak na nějakou pohromu co se blíží k horám. Za hodinku a půl jsme dobyli vrchol pokochali se výhledem, který se vyrovnával předešlému dni a mohli jsme slézat. Cestou jsme se pobavili o možnostech co jsou nám dány. Buďto tu ještě někde přespíme a ráno pojedem domů, anebo za ty ušetřené peníze koupíme v restauračce večeři a pojedem domů. Tož žrádlo vyhrálo a šup domů. Jak jsme řekli, tak se stalo...

foto: Na Velkém Choči

No výlet to byl zajímavý a ukončila se sezóna více, než jsme předpokládali. Jinak Oravské beskydy jsou krásné a slováci příjemní. Počasí se poštěstilo, tak jak jsme potřebovali..a ono vlastně nám letos vycházelo každý výlet, když nad tím tak přemýšlím. Což nevím komu poděkovat nebo vděčit. Jinak na zranění jsme taky netrpěli, krom spálených tlam a dokonce se ani nikdo neztratil za celý půlrok..ba ani jsme si nikoho nepřivezli. Takže konec koncový a těšme se na další rok, ať je minimálně takový, jak rok 2009.

Vrcholy: Velký Choč (1608) , Chočské Vrchy
Cesta: Pohodová podzimní túra, dobře značená. Dolů to na kamenech trošku klouzalo, avšak úchvatný výhled stojí za tu trochu námahy.
Čas: 4 hodin
Délka trasy: 9,4 km
Převýšení: 953 m (nahoru), 953 m (dolů)