Řecko 2011 - Chalkidikis
Stojíme za hranicemi Řecka a máme jedenáct dní na čtyřkolovou teleportaci na Aténské letiště. K tomu s přejitím hranic, už máme o hodinu méně, jelikož se čas posouvá a od Londýnského už ho dělí dvě hodiny. I tak ale času máme víc než habakuk. Vše nám nějak moc klape. Je středa 6. července a dnes bychom se měli dostat do Thessaloniki. Dle plánu si nyní máme dopřát u moře odpočinek a zkulturnit těla na další jeho potřeby.
foto: Vítejte v Řecké Makedonii...
Na Řecké straně hranic nás vítá nápis „Welcome to Greece“ a pod ním „Welcome to Macedonia“. Zvláštní, kdyť jsme odtud zrovna dorazili. Řekové Makedonii jako stát moc neuznávají. Sami mají kraj v severní části Řecka, kde se nacházíme a je pojmenován „Macedonia“. Makedonci si přivlastňují Alexandra Velikého, a to se nelíbí jejich jižním sousedům. Oba státy jsou na něj hodně hrdí a tak zdobí severní Řecko a celou Makedonii sochy velkého bojovníka. Když jsme šli na Treskavec, ve státu Makedonie, ukazoval nám Drakon ze skály „Markovich guli“ oblast, kde se Alexandr Makedonský nacházel. Prstem mířil na Makedonskou pláň a pyšně vyprávěl o „jejich“ hrdinovi, jak zde žil. Řekové si na svého dobyvatele ovšem sahat nedají, jednoznačně patří jim. Makedonii, jakožto názvu státu zelenou nedávají. Alexandr se tam prostě kdysi kdesi na pomezí nacházel a zanechal po sobě nezvratné stopy. Území se rozdělilo a obě země by se s ním rády vychvalovaly.
My se tím ovšem nyní nezabýváme a jdeme se postavit k cestě směrem na Soluň. Papír s nápisem „Thes“, jež jsme načmrkali u oběda, vytahuje Sabča z batohu a já se točím čelem k hranicím. S pohybem ruky projíždí jedno auto. Druhé auto nalepené na prvním zabrzdí a my nasedáme. Makis s přítelkyní Deborou nás usazují do svého třídveřového Oplu a rozjíždíme se. Ptají se, jak dlouho stopujeme, jelikož Řekové prý stopaře neberou. Odpověděli jsme, že chvilku. „Měli jste štěstí,“ prohlásila dívčina na sedadle spolujezdce. „Asi jo…“ Cestou se stavujeme na benzínku a kupují nám vodu, jelikož asi vypadáme žíznivě. Kluk si hrál na pilota a většinou si to šinul 150 km/h. Touto rychlostí, mě ale nakonec i uklidnil, a to poté, co jsme jeli v tom starém opelu přes 180. Za tři čtvrtě hodiny nás vyhazují u moře, v dvoumilionovém městě Thessaloniki. Byli hodní, že si to s námi tak objeli až do centra.
foto: White tower - Thessaloniki
U moře potkáváme skupinku demonstrujících. No, spíše partu ožralců, co kempuje zadarmo v centru u věže White tower, poslouchá nahlas muziku a polehává. Hledáme pláž, a tak se vydáváme od přístavu dál. Dozvídáme se, že Soluň, město velké jako kráva, nemá ani metr pláže. Lidé se prostě seberou a do hodinky po dálnici se jedou vykoupat do některých z obcí na poloostrově Chalkidikis. Jedeme tedy taky tam, ale jak? Naštěstí narážíme na strašně milou a hodnou dívku Smaragdu, která nás dovede na autobus na Chalkidiki. Ovšem dozvídáme se, že je to teprve MHD (bus 45A), která s námi pojede na autobusové nádraží, odkud jezdí autobusy na zmíněný poloostrov. Ze začátku se nám to zdálo složité jak dvoják žebřík, ale jakmile se v hlavě zesumírují všechny nejasnosti, tak to až tak komplikované není.
Na autobusovém nádraží se dotazujeme pána u pokladny, kam na Chalkidiki. Dal nám nejlevnější jízdné za tři Eura a my nasedli ihned do busu směřujícího do města Nea Kalikratia. Před šestou se nacházíme v malé obci u moře s hotelovými komplexy a spoustou turistů. Tady si baťůžkářů už nikdo nevšímá. Taky je tu o poznání dráž než v Ohridu. Procházíme jeden apartmán, je pěkný, s výhledem na moře. Cena 120 €/3 noci, kterou paní domácí napsala na stůl do vrstvy prachu, se nám zdá být vysoká, a tak se jdeme porozhlédnout jinam. Na závěr se ubytujeme v apartmánu nedaleko pláže za 75 € na tři dny. To jsme z původních 90-ti o 15 eurokaček ještě ořezali. Pokoj je relativně hezký, má koupelnu záchod, balkónek a kuchyňku. Po vybalení procházíme komorní městečko a jeho promenádu. Večeříme v místní rybí restauraci mořské stvůry. To úplně zbožňuji. Sedíme na čerstvém ovzduší, čučíme do světel, co se odrážejí od neklidné vodní hladiny a konzumujeme něco, na co jsme náhodně ukázali při výběru jídla v jídelním lístku s neznalostí řeckého jazyka a písma. Nakonec konzumuji obalenou rybu s česnekovým dresingem a Sabča obalené mušle – výborné. Později v noci rozjímáme na terásce a po náročném téměř celodenním přesunu ze Stobi do N. Kalikratie (asi 220 km) jdeme spát.
foto: Nea Kalikratia
07.07. (čtvrtek) – Teplá rána s nádechem mořského vzduchu má Tom velice rád. Ještě není horko, všechno pomalu ožívá, rackové rackují a Tomík popíjí čajík u snídaně na terase. Stínek ho zatím chrání před ohnivými šípy z korony a jemný vánek ovíjí tohoto kluka v trenýrkách. Dobře byl vybrán apartmán s terasou směrem na západ jeho přítelkyní. Odbíjí osmá hodina a Tom si přečítá z magazínu o Ivanu Hlinkovi. Relaxační část pobytu právě začíná.
Po lehké snídani ještě chvíli odpočíváme a poté vyrážíme něco nakoupit. No jo no, Řecko už není Makedonie. Vymýšlíme, co zde budeme jíst, aby nebyly rozfofrovány peníze na zbylý pobyt. Těstoviny se zeleninou, nebo s vajíčkem, či tuňákem to jistí. Odpolední část dne proflákáme u velké slané vody s vlnami. Po tříhodinovém ležení zjišťujeme, že už nás to moc nebaví, a tak se přesouváme na pokoj. Po „jemném západu“, tudíž čase, kdy slunce přestane likvidovat póry kůže, vycházíme projít město.
foto: Přístav
Absolvujeme návštěvu místního přístavu ve sluneční oranži a napadá nás myšlenka dojet odtud po dvou dnech lodí, pokud to teda pude, do města Katerini, ležícího pod Olympusem. Ptáme se páru místních rybářů u lodí, ale každý kmitá hlavou doleva a doprava. „Nejezdí se to,“ odpovídají. Přitom je to velká škoda, když si člověk pomyslí, že by nemusel projíždět na sever do Soluně a opět k jihu do podhůří Olympusu, ale jel by rovnou skrze Thermaiský záliv. Mohlo by to někoho napadnout.
Na večer nakupujeme chipsy a místní víno Retsina (1,5 l/2,60€) k posezení na balkóně. Do noci sedíme u karet a plánujeme, co bude dál, když pozítří odjíždíme vstříc dalším zážitkům. I když se malá ručička blíží k půlnoci, pořád je tu ohromné horko. Spím pouze v trenkách na prostěradle u otevřených dveří.
08.07. (pátek) – Pátek je neméně odlišný od čtvrtku. Ráno se vstává. Poté probíhá snídaně na balkóně. Zatím se radujeme z chladnější předehry se stíny, než vypukne vysušující číslo žluté dominy se žhavými bičíky.
foto: U mola v Thessaloniki
Před obědem nakupujeme zeleninu, která je na místních trzích poměrně levná. Tři papriky, 4 rajčata a okurka dohromady za Euro. V obchodě to vychází asi 3x dráž. Děláme šopský salát na později, po příchodu z pláže. Na uleželém písku se opět nic nestalo. Moc se o tom psát nedá. Ležím na zádech, poté na břichu, párkrát to zopakuji a jdu se vyčabrat do vody. Mezitím si čtu, nebo pozoruji rekreující se postavy, užívající si prázdnin. Tak se to různě mísí a střídá, než se zvedneme k odchodu.
Večer taktéž není diametrálně odlišný od těch předchozích. Procházka po ještě stále hřejícím asfaltu, pokukování po krámkách s turistickou veteší a nakonec děláme nákup na tři dny do horských podmínek. Což je malinká změna. Jinak to chodí téměř vše stejně. Časování v turistických destinacích na jednom fleku, se stejnými zvyky a rituály, je tedy neustále probíhající jeden zaseklý den dokolečka. Připomnělo mi to film „Na Hromnice, o den více“. Úkolem turistů je pouze obměňovat stravu a místo pro ležení na pláži, případně cestu k moři. Pak už jen nezapomenout přerušit koloběh časoprostoru a odjet. Asi proto nepreferuji týdenní dovolenou zakotvenou na jednom místě.
…a po setmění popíjíme na terase víno. Dnes si to ovšem zpestříme hodinovým otevíráním zátky. V celém domě plném apartmánů nikdo nemá vývrtku a korek je tvrdší víc, než Vin Diesel ve filmu Babylon. Nožem se podařilo po částech rozmašírovat špunt a vítězně dotlačit do flašky zbytek korkové zátky. Pocucáváme víno a povídáme si, než nás uchlácholí spánek, kterému dáme dnes šanci na velkolepou show, protože zítra bude opět náročný přejezd a přechod. Taky si zase vyzkoušíme spaní v přírodě, proto poslední noc na posteli musí být plně regenerující. Ráno v deset se odporoučíme směrem na Mytikas.
foto: Czech beers...Solůň
09.07. (sobota) – Balíme krosny a vyrážíme na nedalekou autobusovou zastávku. Kupujeme si v pokladně lístek. Pan prodejce pil venku kávu a byl dost rozhořčen, že něco chceme před desátou ráno. S velmi vděčným výrazem na tváři hodil lístky na pult a následně mrskl zbytek drobných. Poté odcválal zpět ke stolu místní kavárny.
Opět se nacházíme v Thessalonice u White toweru. Nedaleko objevujeme informace, kde bereme vše potřebné na cestu do pohoří Olymp. Z centra se přepravujeme městskou hromadnou dopravou na hlavní autobusové nádraží K.T.E.L., odkud v jednu hodinu odjíždíme směr Katerini, do podhorského městečka Litochoro. Před půl třetí stojíme u brány Národního parku Olympus. Na náměstí Litochora se kocháme scenériemi kaňonu, který dnes projdeme. 10 kilometrů chůze k Prionii trvá kolem pěti hodin. Jsme odpočinutí z přímořské destinace na Chalkidikis a nyní se vydáváme na nejvyšší bod Řecka…