Rumunsko 2013 - Fagaraš

Navštívit pohoří Fagaraš je taková malá povinnost každého trekového turisty v Rumunsku. Proto jsem ho nechtěl vynechat ani já. Po návštěvě Národního parku Retezat mohu porovnávat obě pohoří, které jsou pro své přechody vyhlášené.

25. 07. (čtvrtek) – Od vlakového nádraží v Turnu Rosu míříme kolem školy, přes vesnici rovnou k lesu. Jde se kolem potoka do mírného kopce po šotolinové cestě. Dle vysvětlení jednoho vesničana, jenž kvůli nám slezl ze střechy, kterou opravoval, jdeme pořád po cestě až k „monastiru“. Ten je vzdálen tři kilometry od TR. Cesta se od kostela značně zhoršuje, až dojdeme do slepé ulice, kde musíme přejít potok a za ním se vydat rovnou do lesa. Jede sem mladá holka na kole, která nám říká časy – kam a za jak dlouho bychom měli dojít. Jak později zjišťujeme, vůbec to neodpovídá. Ani kdybychom půl cesty utíkali. Z lesa právě vychází rodina, která byla sbírat borůvky a jiné lesní plody. Jen co nás jejich vůdkyně rodu zmerčí, hned začíná békat, ať ji dáme cigáro. To, že nemáme, její hlas neutiší. Loučíme se s cyklistkou i babčou od borůvek a s překročením potoka začneme prudce stoupat. Funíme do srázu asi ¾ hodiny Pak se dostaneme na malou louku, kde je lesní cesta pro svážení dřeva. Potkáváme ještě několik rodin s košíky a kelímky plnými lesních plodů.

foto: Monastir

Cesta je dobře značená a hodně prochozená, takže se člověk nemusí příliš soustředit na značky, a může se kochat okolní přírodou. Nad pás lesa se dostáváme po 2,5 hodinách chůze a potom docházíme k sedlu Saua Corbuli (1568 m n. m.). Tam na nás čeká stádo skotu. Jako úchylný zoofil čumím do oblasti podbřišku a zjišťuji, co jsou zač. Ani jedno zvíře nemá vemena. Trošku vychýlíme kurz z vyšlapané cesty a obcházíme asi 15 býků. Ne že by měli být nebezpeční, ale utíkat s krosnou před býkem se mi nechce. Z druhé strany jde bača a odhání nám je z cesty. Pokračujeme po červené krásným hřebenem až pod vrchol Chica Fedelesului, kde je pramínek vody. Naštěstí, protože naše zásoby vyšly přesně sem.

foto: Budující nový komplex - klášter

Asi 1,5 km za sedlem Saua La Apa Cumpanita je odbočka k chatě Suru. Nedívám se na mapu a přecházíme tuhle možnost sejít k chatě. Kolem páté dojdeme do sedla Saua Surului (2013 m n. m.), kde je rozcestník s informací, že chata Suru je zpět dolů údolím 1,5 hod. O 600 metrů se nám klesat nechce. Za sedlem je dále po červené značce travers, kde po několika stech metrech teče ze skály voda. Naplňujeme všechny láhve a vracíme se do sedla, kde jsou připraveny kameny jako závětří pro stany. Rozděláváme stan a připravujeme instanty. Zase dost fouká. Potkáváme ještě dva Izraelce, kteří míří k chatě. My přečkáváme noc v sedle, kde vítr celý večer natřásá plachtou od stanu.

foto: Stádo skotu

26. 07. (pátek) – Ráno jde vidět naprosté hovno. Ani se neobtěžuju jít vyloučit tekutiny někam daleko, ještě bych pak nenašel stan. Do devíti pořád pofukuje a čekáme, co se bude dít. „Ty jo stan“ uslyšíme a jdu se podívat ven. Dva kolemjdoucí zahlédnu, až když jsou těsně přede mnou. Dozvíme se pár informací o cestě k jezeru Avrig, odkud jdou a pomalu začneme balit. Cesta k jezeru trvá asi dvě hodiny, potom dále k refuge v Saua Scarii kolem hodiny a půl, s loudáním dvě. To nám dnes stačí.

foto: Jezero Avrig

Od sedla vede cesta poklidným traversem, kde potkáváme zbytek českého zájezdu, který na týden zavítal na Fagaraš. Po poledni docházíme k jezeru Avrig, a jelikož nespěcháme, hodinku odpočíváme. Počasí se uklidnilo a dokonce svítí slunce. Po přestávce se musíme opět dostat na hřeben. Pak přecházíme přes vrchol Scara a odtud sklouzáváme k záchranářské boudě. Zjišťujme, že můžeme spát vevnitř, což nás dost potěší. Zaprvé venku dost fouká a zadruhé nemusíme rozdělávat stan a následně ho ráno balit.

V chatce potkáváme poláka Kryštofa, který má namířeno stejnou cestou. Cestuje po Rumunsku sám a po přechodu Fagaraše chce navštívit ještě Retezat. Dáme mu pár tipů a čekáme na západ slunce. Do večera se chatka a palandy na spaní celkem naplní. Kapacitu chatky odhaduji na 30 - 40 lidí (i na zemi). Večer do chatky profukuje a zdá se mi, že je tu větší zima než ve stanu. Zřejmě to tu dost nezafuníme.

foto: Refuge v sedle Saua Scari

27. 07. (sobota) – Při pohledu z okna je zase mlha. Kryštof už má sbaleno a v sedm odchází. My ještě pojíme a v osm vyrážíme směr Vf. Serbota. Vítr trochu odvál opar od chaty a vypadá to na hezký den. Jakmile ale vystoupáme do větší výšky, vnoříme se zpět do mlhy, kde trávíme další dvě hodiny – až na vrchol Vf Serboty 2331 m n. m. Cestou potkáme jen pastevecké psy, kterým se v tomhle nečase nechce ani vstávat. Z recese tedy vstanou, chvíli se tváří nebezpečně, pak párkrát zaštěkají, zavrčí a potom se jen otočí a jdou si lehnout zpět do závětří.

foto: Hřeben od Serboty

Doposud se zdála být cesta celkem jednoduchá a značky jsou dobře vidět i za husté mlhy. Červená značka, která dále pokračuje od Serboty k Negoiu, je prý celkem nebezpečná a visí zde i varování – jen na vlastní nebezpečí. Snažíme se chvíli jít po hřebeni a trochu klesáme. Výhoda mlhy nyní je, že nevidíme ten sešup pod námi. Dostáváme se k feratě, která zabezpečuje asi dvoumetrový schod kolem skály z jedné strany a hustým vzduchem ze strany druhé. Ocelové lano je mokré a klouže, stejně jako kámen pod nohami. Na zádech plná krosna, která nyní značně zavazí. Rozmýšlím, zda jít tudy dál, nebo se kousek vrátit a napojit se na žlutou, která se klikatí z druhé strany skály. V tomhle počasí je to celkem o hubu a lano jde těžko v mokré ruce udržet. Točíme to a následujeme žlutou stezku, která obchází tuhle část hřebene a napojuje se až u sedla Saua Cleopatrei. Scházíme do údolí a potom opět stoupáme kotlinou, což zabírá 3,5 hodiny. Dost podobně jako cesta přes hřeben, ale bezpečněji. Od sedla je to k Vf. Negoiu (2535 m n. m.), relativně jednoduchým stoupáním ¾ hodiny. Část mračen se rozfoukalo, tak máme i výhled do kraje. Pár fotek na vrcholu a scházíme dolů k vyhlášenému úseku zvanému „Strunga Dracului“, který je pro cestu dolů zakázaný. Jdeme se na něj jen podívat a pár lidí ho vylézá. Nebezpečné je zde především padající kamení. Obcházíme po žluté značce tohle místo až k soutěsce Strunga Doamnei, která je bezpečná. Když sejdeme řetězy zabezpečenou stezku, k jezeru Caltun je to jen půl hodiny chůze.

foto: Vf Negoiu 2535 m n. m.

Ve dvě docházíme a hledáme místo na stan. Od vrcholu Negoiu zhoustla frekventovanost lidí. Chodí se zde jednodenní výlety z chaty Piscul Negru, nebo od jezera Balea, kde jsou hotely, restaurace, parkoviště a vede tudy transfagarašská magistrála. Zbytek odpoledne odpočíváme, myjeme se a jíme. Navečer si povídám s dvěma bratry z Mediaše. Říkají, že zde ročně zahyne kolem deseti lidí, většina tedy v zimě, když zbloudí a zatmí. Věřím, že to tady musí jít samo. Když je mlha, jako byla dnes, v zimě ve sněhu nejde vidět značení a stopy se téměř nepřetržitým větrem ztrácejí v závěji sněhu. Na hřebeni to musí být parádní taškařice.

foto: Karpaty

28. 07. (neděle) – Další den už se Petě do žádného kopce nechce. Promýšlím nad mapou, kde by se dalo sejít už z hor. Nakonec se ale domlouváme, že dojdeme podle plánu k chatě Podragu. Tam přespíme, ráno si vyběhnu na Moldoveanu a po obědě sejdeme do města Victoria.

Po ránu si hned na zahřátí vyjdeme Vf. Laitel (2390 m n. m.). Slunce dnes svítí a na mraky to nevypadá. Jdeme stále po hřebeni až k Vf. Paltinului, který ční nad jezerem Balea, jednoho z nejturističtějších částí Fagaraše. Autem se dá dojet až k jezeru ležícím ve výšce 2030 m a vede tudy tunel pod Karpaty ze severu k jihu. Pokračujeme dál na východ přes vrchol Iezeruloi, ze kterého se klesá k průzračnému jezeru Capra, kde posvačíme. Cestou více na východ lidí ubývá, ale i tak je jich zde více, než jsme potkali za 4 dny na Retezatu. Přecházíme dlouhý travers pod skálou a potom stoupáme do sedla Portita Arpasului. Odsud nás čeká poslední etapa cesty – zkratka po modré k chatě Podragu. Po červené to prý trvá 4 hodiny, tudy jen tři. Tedy dle tvrzení lidí, které potkáme v sedle a kteří přichází cestou, jež se máme vydat. Ukazují nám do dálky, zda před sebou vidíme ten první hřeben. „A ten druhý vzadu vidíte? Tak za těma dvěma je ještě jeden, ten vysoký, tak za ním dolů a jste tam,“ povídá zapocený a znavený sympaťák.

foto: Jezero Balea

Vyrážíme tedy překlenout tři doliny a tři hřebeny. Je to jako pohádka „O třech údolích“. První údolí je krátké a celkem nenáročné a následný hřeben mírně strmý. Druhé údolí je hluboké a musí se hodně klesnout, abychom mohli ještě výše vystoupat. Na dně údolí je potok, kde se dá osvěžit. Třetí údolí skrývá prudký sráz se sesouvajícím se kamením. Neklesá tolik jako v údolí druhém, ale stoupá se ještě výše a strměji na další hřeben. Na vršku třetího hřebene jde vidět chata a vychozená, serpentinová cestička vedoucí k ní. A všechny tři údolí dohromady mi daly kurevsky zabrat.

foto: Sešup do 3. údolí

V pět docházíme k chatě a hledáme u vody rovný plácek na stan. Když se umyjeme a vše přichystáme, jdeme se do chaty najíst z důvodu docházejících instantů a plynu ve vařiči. Dáme si polévku za 10 lei a k tomu mastné rizoto za 25 lei/porce. Břicho to teda zalepilo parádně. Večer je dokonce i teplo a přestalo foukat. Nakonec tenhle den nebyl tak jednoduchý, jak jsem si dnešního rána myslel.

foto: Chata Podragu

29. 07. (pondělí) – Vstávám v půl sedmé. Sbalím si jen potřebnou vodu a tyčinku do kabely. Ještě stihnu připálit vločkovou kaši a v sedm vycházím směrem do sedla nad chatou - Saua Podragului. Cesta nalehko je velice příjemná. Je čisté nebe, jemně pofukuje a není takové horko. Jak je vyčištěné nebe, tak jsou vymeteny i cesty vedoucí k nejvyšší hoře Rumunska. Náročnost cesty je dnes taky lehčí než předešlé dny, ale dost možná je to tím, že netáhnu to břímě s bederním pásem. K sedlu Saua Orzanelei je i převýšení minimální, potom se začne rovnou stoupat k předvrcholu Vf. Vistea Mare (2527 m n. m.), jehož výška je zastíněna vyšším kolegou Vf. Moldoveanu (2544 m n. m.). Po dvou hodinách cesty stojím na nejvyšším vrcholu rumunských Karpat. Je zde jen pár lidí a jde krásně vidět celé pohoří Fagaraše. Chvíli si užívám klidu a pak se vracím zpět, což zabralo něco přes hodinu a půl.

foto: Vf Moldoveanu 2544 m n. m.

Po dřívějším obědě balíme všechny věci a směřujeme pomalu dolů. První část cesty je příjemná, i když už začínám cítit nohy. Cesta lesním porostem je pak trochu nudnější a stereotypní. Není sice fyzicky náročná, občas se místo klesání i stoupá, ale to scházení je pro nohy už utrpení. S každým metrem cítím, jak prsty v botách trpí věčným narážením do špičky pohorky. Pěšina se pak napojuje na lesní cestu. Nevím, zda je víc prašná, nebo nekonečná a cedule oznamující „už jen“ 7 km do Victorie nám bere veškeru naději. Přezouvám si sandály. Šmatláme vysílení až na industriální část města. Odtud nás nabere pán v Nivě a veze do centra. Victorie vypadá na hezké město.

foto: Cesta do Victorie

Další pohoří máme tedy za sebou a míříme do centra podhorského městečka. Kdybych měl porovnávat Retezat s Fagarašem, Fagaraš je v první řadě větší a rozlehlejší. Je taky náročnější a obtížnější, než jeho západní kolega. Bohužel taky profláknutější a čítá mnohonásobně více návštěvníků, čímž dochází k jeho znečišťování. Zřejmě je to i tím, že Retezat je Národní park, a tak jsme zde neviděli ani pohozený papírek. Naproti tomu cesta na Fagaraš by nemusela mít ani turistické značení. Stačí jít po obalech od tyčinek, plechovek a starých hader.

Retezat je možná menší svou rozlohou, zato je daleko divočejší. Má méně cest (jak turistických, tak pro domorodce a bače) a hlavně se nedostanete po dálnici autem až do středu pohoří. Transfagarašská magistrála, vybudovaná za dob Nicolae Ceausesca, je asi hlavním důvodem, proč Fagaraš ztrácí svou divokost a tajuplnost. Díky téhle velkolepé stavbě může pohoří navštívit daleko více lidí. To ovšem neznamená, že se na Fagaraši nejde ztratit.

Nevyzpytatelnému počasí, větru a častým mlhám se nejspíš ani na jednom pohoří vyhnout nejde.

Retezat i Fagaraš má své kouzlo, jen si ho každý turista musí sám najít.

foto: Zásoba dřeva k chatě Podragu

foto: Relax u chaty Podragu