Rumunsko 2013 - Sedmihradsko
Krajina Sedmihradska leží uprostřed Karpatského oblouku, dokonale ohraničeného z východu a jihu vysokými štíty rumunských Karpat. Svůj název si zasloužil vysokým počtem hradů. Toto území v 9. století obývali Maďaři a pojmenovali ji Transsilvania, což znamená „země za lesy“. Potom oblast Sedmihradska, Banátu, Apuseni a Maramureše patřilo Rakousku – Uhersku, alespoň do rozpadu po I. světové válce. Hrady zde budovali od 12. století rytíři pozvaní Uherským králem Gézem, aby oblast chránili proti Turkům. Celá krajina Sedmihradska je poseta hrady a člověk si nestačí vybírat, který navštíví. My vybíráme cestou po Rumunsku jedny z nejznámějších měst tohoto území. Navštívíme starou část města Sibiu, hlavní město Sedmihradska – Brašov a rodné město Vláda Tepeše – Sighisoaru.
PO RETEZATU
foto: Sibiu - Stará radnice
Na silnici v podhůří je o poznání větší horko a sucho. V Petrošani se stop moc nedaří. Zastavuje pouze minibus, který nás za 15 lei/os doveze do Simerie, což je kolem hodiny cesty. Navazuje nám i vlakový spoj do města Sibiu, který odjíždí za 2 minuty, a v té rychlosti přehlédneme, že je to zase „fast train“, čímž se cesta dost prodraží (38 lei/os). V přepočtu rumunské rychlíky vychází podobně jako u nás za stejnou vzdálenost.
SIBIU
23. 07. (úterý) – V podvečer dojíždíme vlakem do sedmihradského, historického města Sibiu. Chvíli se rozhlížíme kudy jít, a pak jdeme prostě rovně od nádraží pryč. Ptáme se na nějaký levný hotel, pension, hostel, pokoj, prostě cokoli na přespání. Bloudíme ve vilové části, východně od starého města. Cenově se tady dvoulůžkový pokoj pohybuje od 100 – 140 lei/noc (tedy ty levnější). Za šera nakonec najdeme za 90, ale je to taková malá kobka s oknem 30 x 30 cm s výhledem na rozehřátou plechovou střechu. Je tady však společná terasa, čili malé plus.
foto: Most lží
24. 07. (středa) – Ráno vstáváme a v osm, dokud není moc horko, vyrážíme do staré části města. Koupíme si čerstvé pečivo v pekárně, čerstvou kávu v kavárně a čerstvou mapu dostaneme na informacích. Potom s tím vším sedíme u fontány a plánujeme okružní cestu po památkách.
První zmínka o Sibiu, tehdy Hermannstadt, je z roku 1223. Z té doby se částečně dochovaly hradby a čtyři věže, které dnes tvoří hranici starého města, jež je zapsáno v seznamu kulturních památek UNESCO. Nyní má město 170 000 obyvatel.
foto: Sibiu - Tesařská bašta
Když dorazíme od jižní brány na náměstí, první co lze spatřit je katolický kostel a naproti němu barokní palác, kde je Brukenthalovo muzeum, nejstarší muzeum Rumunska, které čítá přes 900 000 exponátů (obrazy, lidové umění, baronovu knihovnu a další harampádí). Od katolického kostela vidíme vpravo další věž. Je to Stará radnice, která zde stojí přes 500 let. Nyní je vevnitř výstava fotografií města ve 3D, kterou si projdeme, ale spíše z donucení, jelikož je to součástí vstupu do věže. Z věže je překrásný výhled na město a lze dohlédnout až na pohoří Fagaraš.
foto: Pravoslavný kostel v Sibiu
Od radnice směrem na sever se prochází nádvořím Piata Mica k litinovému „mostu lží“ z roku 1859 – další městská atrakce. Říká se, že když na něj vstoupí lhář, zřítí se. Už tu stojí přes 150 let a pořád nic. Po bezpečném přejití mostu se dostáváme ke gotickému evangelickému farnímu kostelu (postaven 1322 – 1520). Nyní se rekonstruuje, takže stavbu hyzdí lešení. Naproti kostelu leží gymnázium, které se jako muzeum také jmenuje po baronu Samuelu von Brukenthal. Dále za zmínku stojí ortodoxní - pravoslavný kostel na ulici St. Mitropoliei. Vlastně celý komplex uliček, parků a dobových domů starého města Sibiu stojí za projití. Každá ulice, do které vstoupíme, něčím zaujme. Ať už barevností domů, chrámu, nebo chováním místního obyvatelstva.
Na hlavním náměstí Piata Mare startuje Rallye, kde je i několik českých posádek. Od rána tady stojí velký kamión se stájí „Škoda“.
V poledne si na Piata Mica dáme menu za 15 lei a čepované tradiční pivo pro tuhle oblast – Ursus za 5,5 lei. Po obědě si jdeme odpočinout na hotel a přečkáme horko na terase. Večer se jdeme ještě podívat na noční osvícené město a kupujeme lístky na další den do Turnu Rosu. Původní plán odpočinout si ve městě mezi Retezatem a Fagarašem nevyšel. Téměř celý den jsme prochodili, ale Sibiu za to určitě stálo.
foto: Sibiu - Evangelický kostel
25. 07. (čtvrtek) – Vlak nám jede ráno v 7.54, tak opouštíme hotel časně z rána. Nakonec má vlak přes půl hodiny zpoždění. Pak se pomalu rozjedeme k pohoří Fagaraš. Ve vlaku nám zpříjemňují cestu místní domorodci a vyptávají se, odkud jsme a kam jedeme. Když nelze otevřít koš, abych do něj mohl hodit odpadky od snídaně, děda jasně ukazuje gestem „otevři okno a mrskni to ven“. Je to tradiční házená. Půl hodiny trvá cesta ze Sibiu do Turnu Rosu – jeden z výchozích bodů na hřeben Fagaraše.
Stojíme na peróně v TR a hledáme směr.
PO FAGARAŠI
VICTORIA
29. 07. (pondělí) – Rozhlížíme se kolem dokola ve městě Victoria. Zjišťujeme, kde je hotel, nebo něco na ubytování. Je to zde celkem jednoduché, jelikož je ve městě s devíti tisíci obyvateli pouze jeden hotel a ten stojí na náměstí (na návsi). Tato vcelku velká stavba, jak vidíme po příchodu, ubytovává především dělníky, kteří pracují na poli se solárními panely. Z industriální zóny za městem je stahuje autobus. Hotel stojí na jednu noc 100 lei, ale je hezký a prosvětlený.
V rumunském Lidlu nakoupíme potraviny na večer a následující den a pořádně se na pokoji najíme jídla, které nám na Fagaraši bylo odepřeno. Ze zahrádky hotelové restaurace vyhrávala do půl 12 hlasitá rocková hudba. Jinak už se v pondělí nic nestalo.
foto: Victoria
30. 07. (úterý) – Po snídani se loučíme s hotelní paní, která nám ukazuje směr na hlavní silnici spojující Sibiu – Brašov. Nad Fagarašem je černo. Vypadá to, že ty mraky pohoří sežerou. Ještě že už jsme dole.
Jdeme cestou, kudy nám ukazovala recepční a stopujeme sem tam projíždějící auto. Procházíme kolem paní skládající zavazadla do auta a ta se nás ptá, kam jedeme. Nabídne nám, že nás vezme alespoň na křižovatku k hlavní silnici. Hlavou kýveme, že budeme rádi, tak nás naskládá na zadní sedačky staré Dacie combi i s dcerou a babičkou a můžeme vyrazit. Její syn na přední sedačce umí trochu anglicky, tak si můžeme těch 10 kilometrů s nimi povídat. Pak poděkujeme, zamáváme a plynule rukou z mávání loučícího, přejdeme na mávání stopovací. Než se nadějeme, chlápek v dodávce nám zastavuje a popovezl nás dalších 20 kilometrů do města Fagaraš.
FAGARAŠ
Tam nás vysadil, naštěstí na jeho konci, a můžeme tak rychle dojít za město a stopovat dál. Město Fagaraš na první pohled vypadá opravdu děsivě. Z jedné části rozestavěné a z druhé rozbité. Lidi mi zde připadají buďto nasraní, nebo apatičtí. Hledat normální výraz v obličeji je zde nemožné. Možná je to ale jen první pohled. O druhý pohled nemáme zájem a pokračujeme v cestě na konec Fagaraše. Ve městě stojí několik kostelů. Asi nejzajímavější se buduje v centru. Zatím bez fasády, u hlavní cesty stojící protestantský kostel, je nepřehlédnutelnou dominantou města. Za ním stojí hradby hradu, který nynější podobu získal z rekonstrukce z 15. – 17. století. My už pomalu vyplouváme ven a než stačíme přejít silnici, už se nás ptá chlápek v autě, který nám zastavuje na přechodu, kam máme namířeno. „Do Brašova,? Jedu, nasedněte.“
BRAŠOV
foto: Synagoga v Brašově
Rumun, který nás veze, vlastní transport službu pro turisty. Bohužel neumí anglicky a my rumunsky. Zná ale auta Škoda a vždy, když uvidí Octavii, nebo jinou sérii, ukáže a pronese „Škoda“. Jedeme s ním 74 kilometrů a pak nás vysadí na ulici Str. Lunga – hlavní ulice vedoucí do starého města Brašova.
Město Brašov (Kronstadt), založili rytíři ve 13. století a umístili jej přímo mezi hory. Leží v jihovýchodní části Karpatského oblouku. Nyní město obývá kolem 300 000 lidí a je výchozím bodem k mnoha túrám. Staré město, obklopeno ještě pozůstatky hradeb, ukrývá dodnes mnoho památek.
Jdeme k centru po ulici Lunga a hledáme hotel. Opět je cenová relace ubytování kolem 100-130 lei/dvoulůžkový pokoj – ty levnější. Později se dovídáme, že je to standartní cena pokojů v celém Rumunsku. Zkoušíme se zeptat na ubytování v Transilvánské univerzitě, na kterou narážíme na kruhovém objezdu, na konci ulice Lunga. Univerzita má 17 fakult, tudíž je tam skoro vše ke studování. Mile nás překvapí vstřícnost a rychlé řešení vysokoškolských pracovníků. Vytiskli mapu a ukázali, kde koleje leží, zavolali správci kolejí, že dojdeme a informovali nás o ceně (60 lei/pokoj/1 noc). Po ubytování si odpočinem a na večer jdeme omrknout západní část města. Univerzitní koleje leží na ulici Memorandului, která je rovnoběžná s ulicí Lunga a vzdálenostně do centra je to asi 15 minut, čili ideální místo.
foto: Bílá věž
foto: Kateřinská brána
Jdeme tedy zpět směrem k univerzitě a starému městu. U okresní knihovny „George Baritiu“ odbočíme k parku a malou uličkou míříme k „Bílé Věži“ z 15. století, která připomíná maršmelou s cimbuřím. Od ní se jde k další věži, Černé. Ta byla vystavena během 14. století a 23. června 1559 ji zasáhnul blesk. Od té doby nese své jméno. Obě věže jsou nad městskými hradbami, které dříve lemovaly celé město. Dnes jsou z hradeb zachovány pouze tři části, které jsou 2 metry široké a až 12 metrů vysoké. Z osmi obranných věží se zachovaly pouze tři (Soukenická bašta na severu, uprostřed Provaznická a na jihu Plátenická. Pro vstup do města sloužily brány, jež nejznámější a nejzachovalejší je Kateřinská, ke které se dojde od Černé věži kolem hradeb.
foto: Brašov
Zpět se vracíme po ulici Str. Poarta Schei. Na této ulici leží sportovní gymnázium a kousek od něj, stojí v zapadlé ulici Synagoga s červenou fasádou (1899). Zrovna tam mají nějaké mecheche, tak jen na jedno oko nakouknu dovnitř. Když jdeme dál ulicí, po pravé straně se vynoří snad nejmenší ulička Brašova Str. Sforii – v překladu „lano“, což je výstižné. Naproti tomuto lanu, vede ulice ke Gymnáziu Johanna Hontera, jedné z nejstarších škol v Sedmihradsku (1388). Nad Starým městem se tyčí věž Černého kostela, asi nejznámější památky v Brašově. Je to největší gotická katedrála v jihovýchodní Evropě. Své jméno dostal po požáru v roce 1689, kdy jeho zdi zčernaly sazemi. Od kostela se plynule přesouváme na Radniční náměstí, kde stojí uprostřed 600 let stará radnice s muzeem a informacemi pro turisty. Po požáru v r. 1770, byla barokně přestavena a k ní přistavena takzvaná Věž trumpetistů.
Od náměstí, které je krásně vyzdobené a je zde spousta kaváren, restaurací a obchodů, se vydáváme zpět k ubytovně. Na kolejích, respektive před kolejemi to v noci dost žije. Mladí popíjí víno a poslouchají západní hiphopové melodie ze svých bouráků. My u nich usínáme.
foto: Tvrz "Kopec"
31. 07. (středa) – Poslední červencový den. V noci byla dost silná bouřka. Škoda, že jsem ji prospal. Vzduch se pěkně pročistil a venku je příjemné klima k pochůzce městem. Vyrážíme v devět směrem na východ ulicí Dealul de Jos, která vede kolem Evangelického kostela Sv. Martina. S kostelem sousedí krásný dobový hřbitov. Potom obcházíme vrch, na kterém je stará tvrz, kam míříme. Když k ní dorazíme, zjistíme, že ze staré pevnosti zvané „kopec“ (Dealul Cetatuia), Rumuni udělali restaurace, kavárny, vinárny a v jedné části i disco bar. Pořádají se zde různé akce přes léto. Je to zajímavý nápad, jak naložit s památkou, aby zbytečně nechátrala. V interiéru hlavní budovy je restaurace pojata jako lovecká místnost. Citadela byla vystavěna v roce 1631 a neshořela.
Od tvrze jdeme ke starému městu ulicí, mezi městskou radnicí Brašova a poštou. Vydáváme se kolem nejzachovalejší a nejdelší části opevnění – Zidul Cetatii Brašovului, kde leží i zachovalé tři bašty (Bastionul Postavarilor, Bastionul Funarilor, Bastionul Tesatorilor). Touhle cestou se obejde celé staré město a dojde až ke Krajskému historickému muzeu, které je právě v baště Tesatorilor - Plátenické. Z téhle části se taky dá vylézt na místní vrch, kde vede i lanovka – „Tampa“ 955 m n. m.
Odsud jdeme dále na jihozápad kolem hřbitova s náhrobky obětí I. světové války. Ulice nás zavede až k pravoslavnému kostelu „Sfantul Nicolae“ (Chrám Sv. Mikuláše - 1512). Vedle přes malé náměstí stojí nejstarší rumunská školní budova, která slouží jako muzeum, kde je nejstarší rumunský tiskařský lis a nejstarší bible psaná rumunsky. Projdeme si ještě okolí, a pak na trianglovém náměstí, zalezeme do restaurace zdobené ve starém hostinském duchu. Po jídle míříme skrze starou část k parku Nicolae Titulesci.
Zbytek odpoledne a večer odpočíváme, balíme, chystáme jídlo na další den a plánujeme přesun do Sighisoary. Večer nám opět rapují kufry studentských aut.
foto: Brašov
BRAN (pozn. z roku 2007)
Nedaleko Brašova, kolem 20 km směrem na jihovýchod, se nachází známý hrad Bran. Proslaven je především tím, že zde údajně nocoval rumunský kníže Vlad Tepeš - alias Dracula, při svých přesunech po Sedmihradsku. Hrad s mnoha věžičkami je postavený celý na skále a postavili ho sedmihradští sasové v roce 1377 (tehdy Torzburg). V interiéru hradu lze vidět expozici šlechtického umění a tu a tam Vladovy věci, co si tu „zřejmě“ zapomněl, nebo je sem jen nastrčili. Venku, v podhradí je starý selský skanzen s domky, mlýny a maštalemi. Dále pod hradem je možnost zakoupit tisíce blbůstek s tématikou Draculy. Vypadá to zde jako na pouti. Desítky stanů s dobrotami, s maskami Draculy a umělými upírskými zuby, hrnečky, přívěsky a tisíce serepetiček motivů Rumunska, Branu a nejslavnějšího upíra. Tahle část Branu dost krade kouzlo historky o Draculovi a vypadá to pouze na marketingový tah. Ať už zde pobýval, nebo ne, hrad je impozantní a svého ducha v sobě má, i když třeba ne Draculového.
01. 08. (čtvrtek) – Když se dobalíme, vyrážíme, pro nás už známou ulicí Lunga, na výpadovku směr Sighisoara. Cestou se ještě zastavíme u kostela Sv. Bartoloměje – nejstaršího kostela v Brašově (1234). Má pouze jednu věž, která stojí osamoceně vedle gotického hlavního portálu.
Stopovat se dnes nějak nedaří oproti cestě do Brašova. Člověk musí být ale trpělivý. Zastaví nám třicetiletý Rumun jménem Gabriel, který jede Cristuru Secuiesc, takže nás vysadí 10 km před naším cílem. Gabriel je dopravce pro jednu Brašovskou firmu a skoro každý den jezdí tuhle 100 kilometrovou cestu tam a zpátky. Má malého syna. Doporučuje si taky jednoho vyrobit, protože vám vytvoří úsměv na tváři pokaždé, když dojdete z práce domů. Taky nám říká o Rumunsku, politice a mzdě. Cestou vidíme na louce spoustu koní, krav, povozů a lidí. Ptám se, zda je to nějaký venkovský festival. Prý ne, že je to místní trh, kde si můžete koupit koně či vůz. Na povozy s koňmi na cestách si Gabriel stěžuje. Je to nebezpečné, protože jezdí i v noci a bez světel. Na rumunských cestách je proto potřeba být opatrný. Vysadil nás na jedné křižovatce, kde se loučíme a jdeme stopovat dál.
SIGHISOARA
foto: Bastionul Cositorarilor
Do rodiště Vláda Tepeše (naražeče) dojedeme odpoledne s jedním postarším pánem v dodávce. Hodí nás skoro do centra. Zkoušíme se vydat na druhou stranu z napůl vyschlého a dost špinavého koryta řeky Taranava Mare. Hned nacházíme kemp s bungalovy (60 lei/chatka). K tomu je tady bar, bazén, sprchy a záchody. Můžete tu být i s karavanem, přespat v penzióně a nebo rozdělat za 30 lei stan. Ubytujeme se v bungalovu a jdeme se najíst. Odpoledne chytáme bronz u bazénu a čekáme, až se trochu ochladí.
Po čtvrté vyrážíme poznat další historický skvost Sedmihradska. Německy zvaný Schassburg má nyní 32000 obyvatel, tudíž je to oproti Brašovu a Sibiu poklidné místo k odpočinku. Staré opevnění z 12. - 13. století uzavírají historickou část města, které se na kopci hezky vyjímá.
Od náměstí Piata Octavian Goga jdeme po úzkých schodech ke Kovářské věži a kolem ní dál k městskému domu – Primaria (Sál), kde se konají koncerty. Poblíž je gotický klášter ze 13. století. Dojdeme na náměstí Muzeuloi, odkud jde hezky vidět hlavní turistická atrakce, dominantní, 64 metrů vysoká Hodinová věž. Je to zároveň i rozhledna a muzeum. Na orloji jsou pohyblivé postavy, které ukazují hodiny, dny a týdny. Věž nese charakteristickou barevnou střechu.
Po pravé straně, když se díváme na věž, stojí opravený žlutý dům. Zde prý žil v 15. st. Vlad Tepeš. Tenhle kníže je opravdu lákadlo pro lidi a každé město si rádo vymyslí báchorku, kde co Vlad dělal. Nyní je z domu restaurace.
foto: Hodinová věž a rodný dům Vlada (žlutý dům)
Procházíme ulicí Cositorarilor k Žákovským schodům. 175 schodů museli žáci překonávat každý den, když chodili do německé školy. My po nich jdeme ke kostelu na kopci (Biserica din Deal - 1345) chodbou, kterou se line zvuk kytar rumunských tónů, jež ovládají dva muži na posledním schodě. S kostelem sousedí hřbitov. Leží ve svahu. Je starý, obrovský a trochu i bojavý. Z kostela hraje klidná smutná hudba, která podbarvuje tohle místo ticha. Hřbitov je rozdělen na několik částí (stará část, nová část, oběti I. SV, II. SV a další). Hned první stará část je zarostlá trávou, kapradím, a jinou zelení. Písmo vyryté na náhrobky z kamene, už nejde ani přečíst. Často vidíme data úmrtí ze začátku 19. století.
Od hřbitova se dá sejít k Řeznické věži. Dále kolem hradeb a věže Krejčovské, až k věži Ševcovské. Zde je postaven římsko-katolický kostel Sv Josefa z roku 1854. Projdeme se ještě na náměstí Cetatii, skrze malebné uličky nově rekonstruovaných domků. Potom scházíme kolem Vladova domu, pod Hodinovou věží a kolem Domu Kultury až k parku Hermanna Obertha. Tam si v obchodě nakoupíme ještě zásoby a jdeme do kempu. Cestou k chatce, na pravé straně břehu Tarnava mare, ční impozantní, novodobá pravoslavná katedrála, postavená před II. světovou válkou.
Sighisoara je opravdu perla Sedmihradska. Je menší než staré města Sibia, či Brašova. Možná proto, se nestačí okoukat, než si ho člověk celé projde. Skrývá spoustu uliček a v každé se najde něco zajímavého. Je to líbezné město na vrcholku.
02. 08. (pátek) – Ráno jsem trochu nevyspalý, protože jsem nemohl usnout v noci. Po snídani míříme na cestu, abychom se mohli přesunout do Aradu, což je něco kolem 400 kilometrů. Stop číslo jedna byl pán, který s námi projel město Mureš, tam vyložil nějaké zboží a pak nás dovezl až do Turdy. Byl to kurýr, který vozí zboží firmám. Sice to bylo oklikou, ale z Turdy je dálnice rovnou na Sebeš a mohlo by tudy jet hodně aut a stopování by mělo být jednodušší. To však úplně pravda nebyla. Prošli jsme celou Turdu až na výpadovku v poledním horku na prašné cestě a vzít nás nikdo nechtěl. Nevím, zda jsem víc nasraný, unavený, nebo zpocený. Přemýšlím nad tím asi hodinu, než nám zastavuje malý truck, s postarším pánem. Ten kouří jednu za druhou, ale bere nás až do Devy. Paráda!
foto: Sighisoara - hřbitov
Jedeme celkem dost pomalu, ale vezeme se, což je hlavní. V jedné obci tenhle nemluvný pán dostal pokutu za rychlost. Jel asi šedesát, nebo sedmdesát. Rumunsky zaklel policajta i s rodinou a do šesti hodin jsme v Devě.
Lístek z Devy do Aradu stojí 55 lei za osobu. To zaprvé nemáme a za druhé vlak jede až někdy v půl jedenácté. Přesuneme se opět na silnici. Poslední stop do Aradu mě moc potěšil. Velký kamion. Naleštěný, nový, velký kamion. Co by to bylo za dovolenou, kdybych se neprojel kamionem. Dvě a půl hodiny trvá cesta kamionem z Devy do Aradu, teda aspoň s šoférem Ivanem, který jezdí pro dánskou firmu. Zná Prahu a mluví dobře anglicky. To se jí učí jen půl roku. Teď se učí ještě německy, kvůli ženě z Prahy. Říká, že EU pomohla Rumunsku dost, když odpovídá na mou otázku. Mají se lépe díky dotacím a podpoře. To jsme viděli i v Sedmihradských městech, že tam tečou peníze z Unie na restaurování památek, především těch UNESCO. To, že část peněz rozkradou politici jako u nás, to je jasné. To je asi všude stejné, uklidňujeme ho. Nadává taky na cesty, jejich ceny na výstavbu a firmy, co je staví. To je taky dost podobné s Českem. Prohlašuje, že se musí většina Rumunů mentálně změnit, aby se mohl stát jako celek posunout. Prý je většina líná, dělá nepořádek, chlastá a spí. „Lidi v Rumunsku musí změnit myšlení,“ zakončuje svůj monolog.
Dnes je na cestách mraky policajtů. Hlídají především rychlost a někdy výbavu. Proti jedoucí auta nepřetržitě blikají, a když ne ony, tak na ně bliká Ivan. Auta s majákem stojí co 10 kilometrů snad. I do těch se řidič červeného tahače obuje a prohlašuje, že každý policajt bere úplatky. Pak se nám svěřuje s rodinou a životem. Řidiči kamiónů mají vždycky co na srdci, od nich se člověk doví nejvíc.
Zná české sportovce, bývalého prezidenta Havla, Kafku i „Good soldier Švejk“.
Dojíždíme do Aradu. Vysvětluje nám jak se dostat na vlakové nádraží. Těsně před tím, než slunce zahučí za obzor, dojíždíme tramvají č. 7 k Hlavnímu nádraží západní metropole Rumunska. Najíme se ve fast foodu kebabu a do dvou hodin čekáme na vlak, který nás má dovést do Budapeště. Jsme nuceni si ještě koupit místenky do vlaku, který spojuje Brašov – Budapešť, za 27 lei, což je dost škoda, protože vlak je úplně prázdný. Každý si zabere čtyř-sedačku.
foto: Tramvaj v Aradu
03. 08. (sobota) – Přes padesát minut zpoždění zavinilo, že nám ujel vlak z Keleti do Prahy. Čekáme tedy dvě hodiny na další spoj, což není tak hrozné. Potom už se ladně přesuneme skrze Maďarsko a Slovensko do Břeclavi, kde proběhne poslední výměna vlaku. Naše konečná stanice Praha – Hlavní nádraží.
Šest let od první návštěvy Rumunska uplynulo a po návratu mám celkem jiné mínění o Rumunsku než kdysi. Nyní jsem ho více poznal, potkal lidi a užil si kraj země, který leží v centrální oblasti. Rumunsko je bezpečný stát a lidé v něm starostliví a ochotní pomoci. Rumunsko se taky dost pohnulo, co se týče pořádku, urbanismu a celkového pohledu na chod města, především v nižších oblastech. Zřejmě je to opravdu tou Unií, co ho posunulo k západu. Ani tolik potulných psů jsem neviděl, tak jako před pár lety, kde leželi u benzínových stanic, promenádovali se po městě nebo po ulici, nebo byli sraženi u příkopu. Čtyř, nebo tří – tlapkoví potulní zablešení psi nějak vymizeli. V roce 2007 za naši dodávkou projíždějící nějakou rozpadlou průmyslovou oblastí běžela v noci celá smečka štěkajících psů, až to vypadalo, že nám prokoušou gumy i karoserii. Tento rok jsem potkal pouze pastevecké psy, nebo mazlíčky, co měli vodítko a pána na druhém konci. Samozřejmě, že jsou místa v Rumunsku, třeba na horách, či zapadlých vesnicích, které jsou chudší a obyvatelé mají dost odlišný pohled na svět a jejich stavení, stroje i mentalita někdy vyráží dech, ale to je ještě možné k vidění i v českých, nebo ve slovenských vesnicích. Doba kdy Rumunsko byl úplný východ Evropy a bylo dost odlišné, zřejmě končí. Rumunsko zřejmě zcivilizovalo.