Rusko - Kavkaz 2008 - Údolí Adyl - Su
09. 07. (středa) - Po nezdařeném výšlapu na Elbrus a vzdaní druhého pokusu, sjíždíme dolů, do údolí Adyl – Su, do campu „U Osmana.“ Když se ubytujeme, čili rozděláme stan, jdeme na pivo a zasloužený odpočinek. Tedy někteří, já si ho ani nezasloužím.
Kolem 15-ti lidí sedíme u stolu a vyprávíme si zážitky, veselosti i strasti při výstupu. Povídat je si pořád o čem. Když, přijde paní Osmanová, ptá se na objednávky. Dokonce nám sdělí, že donese bečku piva ven, zda chceme točeného kouska? S úsměvem všichni přikyvujeme a po těch lahváčích, to bude vítaná změna. Když donese třicetilitrový soudek, začne napouštět do většího džbánu pivo, trošku mě znervózní. Naštěstí ho vylije do kýblu. „No pěkně, i tady se první piva vylévají,“ pomyslím si a věnuju se jídlu na stole. Po té slečna vylije další džbán do kbelíku, a tak pokračuje, až ho naplní, načež ho přelije do lavoru. „To jsou mi zvyky,“ napadá mě, když to pozoruju od stolu. Sebere ze stolku u lavoru půl litr a do druhé ruky si vezme šufánek. Cirkusová přehlídka prznění čepovaného piva začala. Naplnila několik sklenic naběračkou a na tácu je donesla k nám a rozprostřela před každého. Po přiťuknutí jsme si objednali každý Balticu v lahvi.
I při donesení piva ve flašce nám paní Osmanová dokazovala, že je křehká žena. „Potřebujeme otvírák, nemáte?“ a dotazujeme se číšnice Osmanové. Do rukou sevřela kuželku, ladnou piruetou otočila své tělo o 360° a ve správný moment, zády k nám, otevřela zuby Balticu. Do dlaně vyplivla vršek a vložila jej do kapsy. „Tak další láhev,“ vyhrkla a natáhla ruku. Všechen obdiv zbytek večera patřil jí.
10. 07. (čtvrtek) – Čtvrteční den započal poklidně. Od rána bylo hezky a teplo. Abychom neprolenošili celý den, když už jsme až tady, zajedeme se podívat ještě na kopec Čeget. Ve třech čtvrtinách tohohle kopce je restaurant, ke kterému patří velká terasa, ze které je krásný výhled na Elbrus. Je zde taky venkovní záchod, který je s venkem opravdu spřízněn. Taková turecká kadibudka, která přečnívá přes okraj skály a pohled dírou v podlaze je opravdu famózní. Asi 50 – 100 metrů volného pádu pro stolici, tedy pokud se člověk trefí otvoru. V restauraci si dáme poslední šašlik (kozí, nebo ovčí špíz) a pak sjíždíme sedačkovou lanovkou zpět do údolí. Stopem se dostáváme k Osmanovi, kde na Káťu čeká babuška se svetrem v její velikosti a barvách, jaké si přála.
Před večer se v šesti lidech ještě jdeme projít po vesničce a dokoupit poslední dárky domů. Taky si necháme na večeři udělat celé kuře v jednom krámku. Do dnes nevím, jestli to byla restaurace, obchod, nebo jsme jen řekli nějakým místním, co chceme a ti nám připravili jídlo. Každopádně hostina to byla světová. Spousta zeleniny, kuře a čerstvý chléb. Na zapití vodka a pivo.
Přišel se za námi podívat Vista. Vista je dvoumetrový Čečenec s medvědími tlapy a tónem hlasu, jak když startuje autobus v ruském přízvuku. Pohled na něj dával respekt, ale byl neškodný. Dali jsme si s ním po panáku a strašně ho bavilo říkat, že my jsme „ček“ (czech) a on je taky „ček“ – „čečenec“. Pak nám nabídl, že bychom u něj mohli spát. Ukázal z okna na stavení, které stálo nedaleko hospody a na to pravil, že se máme za hodinu stavit. On teď půjde zabít na počest ovci a udělá oheň. Vysvětlujeme mu, že nemůžeme, protože ráno odjíždíme na vlak a musíme do campu dnes. Pochopí to a loučíme se.
V campu proběhne večer ještě zábavné loučení, a pak už bohužel nastává opět čas odjezdu. Nejhorší část dovolené.
11. 07. (pátek) – Ráno balíme věci do konečného stavu k odjezdu. Minibusy vyjíždíme z hor a smutně pohlížíme na Kavkaz. Dojedeme až na práh velehor, do města Pjatigorsk, kde celá ruská akce začínala. Poté následuje dlouhý přejezd rusko-ukrajinské nížiny, skrze nekonečné mokřady až do Kyjeva. Tak skáče jeden den za druhým ve vlaku, až se dostáváme na západní hranice Ukrajiny – do města Užhorod.
14. 07. (pondělí) – Sedíme v putice a jíme. Měl by pro nás k vlakovému nádraží přijet autobus ze Slovenska. Dlouho se nic neděje, pak dostáváme zprávy, že Ukrajinci nechtějí pustit prázdný autobus přes hranice. Musíme tedy dojet taxíky k jiným hranicím, které jsou pro pěší. Tam na nás bude čekat autobus. Tak se tedy i stalo. Dojedeme k místu, kde ční vyhlídkové věže a na nich kulometnicí. Od věže k věži vede vysoký plot, který je zakončen klubkem ostnatého drátu. Na levé i na pravé straně vede oplocení, až do míst, kde oko nedohlédne. Procházíme po jednom hranice a nahlašujeme, co máme v batozích a taškách. Naštěstí neprohledávali bagáž, protože jsem vezl o malinko víc lahví vodky, než je povoleno. Každopádně nahlásím, co převážím a je to povolené a nechají mě projít k autobusu. Tam všichni nasedáme a jedeme skrze Slovensko až do Ostravy. Cesta už není příliš veselá, jak už tak návraty bývají. Všichni jsou spokojení a smutní, že už to skončilo. Koukají z okna nebo jsou zahleděni v mysli a přehrávají si zážitky, které byly neskutečné. I já jsem rád, že jsem absolvoval tenhle velehorský výlet. Malinko mě ještě mrzí nezdařený výstup, ale mám jiné vzpomínky a zážitky, ze kterých mám radost.
A tak se pomalu přesouvám až domů. Vejdu do chodby a procházím pokojem až do kuchyně. Tam čeká máma a radostí mě objímá. „Tak co, pokořil si ho?“ První otázka z úst, nyní už klidné mámy. S úsměvem kývám hlavou ze strany na stranu, že ne. Ukážu na ni ruku s ukazováčkem a palcem ve vzdálenosti čtyři centimetry od sebe, na čež pronese: „Ale chybělo jen kousíček…“