Když mi bylo asi deset let, často jsem před spaním sníval, jak budu chodit světem. V té době mi to připadalo lákavé. Poznávat nové věci, které bych ve svém rodném městě Valašském Meziříčí nezažil. Cožpak bych mohl někde u nás vidět velehory či moře? Zažít jsem to ale chtěl. Už tehdy jsem však přicházel ke zjištění, že cestování je docela nákladné a všechno něco stojí. Doprava, jídlo, ubytování nebo oblečení či vybavení. A tak jsem vymýšlel plán, jak tyhle všechny drobnosti zredukovat na minimum. Cestovat se dá stopem, jen mít dostatek času. Spát člověk může ve stanu nebo pod širákem. Roztrhané oblečení se dá nějaký čas přešívat a látat. No a jídlo? Buďto zkusit žebrat, nebo si na jídlo vydělat vlastníma rukama. O tomhle stylu života jsem pod peřinou, v teple a s plným břichem snil. Nevím, kde jsem tehdy na to přišel, nejspíš v nějakém filmu, ale zdálo se mi to jako vynikající nápad.

A tak jsem jej prostě realizoval. Přes beskydské kopce jsem se odvážil až na pětitisícovku. Od kratších dovolených jsem vyjížděl na ty nejdelší, co mi šéf dovolil. A když jsem našetřil nějaké peníze, prostě jsem se ve svých čtyřiadvaceti letech vydal na cestu po Asii. S krosnou, spacákem a odvahou zažít něco nového.

Po sedmi měsících jsem se vrátil domů. Plný zážitků, zkušenější a odhodlanější cestovat dál a poznávat nové země.

Boty toulavý se totiž těžko zouvají.